Prognostici to nemají lehké. Stačí se jednou, dvakrát zmýlit a téměř vždy se setkají s kritikou. Ať už jde o počasí, volební modely, nebo bookmakery. Spojuje je jedno: předpovídají brzké události.
Díky dlouhodobé práci vědců a výzkumníků máme ovšem již nyní k dispozici informace, pomocí kterých můžeme předvídat dalekou budoucnost, od tisíce do miliard let. Výhoda podobné práce je zřejmá: pokud je váš odhad špatný, nikdo vám to už nejspíš do očí nevytkne.
Podívejte se na výběr těch nejzajímavějších událostí, které v budoucnu naši planetu čekají. Je třeba zmínit, že jde mnohdy (zejména v daleké budoucnosti) o přibližné odhady, a čísla je tedy třeba brát s rezervou. V některých případech se názory na událost rozcházejí a vycházíme ze studií, na které odkazujeme.
Za 2000 let: Grónský ledovec roztaje. Otázka zní jen kdy. Studie v časopise Nature uvádí konkrétní čísla, ovšem autoři kalkulují s nevyzpytatelným globálním oteplováním. Celý ledovec by roztál za 2000 let při zvednutí průměrné teploty o 8 °C, což je nejvyšší možná hodnota, se kterou vědci v tomto horizontu počítají. V případě oteplování o nejnižší předpoklad (2 °C) bychom zbytky grónského ledovce našli ještě za 50 tisíc let. V současnosti ztrácí největší ostrov na světě 270 miliard tun ledu ročně a pokud by roztál celý, zvýšil by hladiny oceánů o šest metrů.
Za 13 000 let: Obrácení zemského sklonu. Jeden z pohybů, který Země vykonává, se jmenujeme precese. Můžete si ho představit tak, jako by Země byla špičkou kužele, které kreslí její pomyslná osa. Jeden takový pohyb vykoná za 25 800 let (toto období nazýváme Platónský rok). Nyní jsme ke Slunci blíže během zimy a dále během léta. Za 13 tisíc let tomu bude naopak, kvůli čemuž budou roční období zřejmě intenzivnější.
Za 15 000 let: Sahara se zazelená. I největší poušť na světě Sahara prochází obdobími – byť trvají dlouho. Zhruba před osmi tisíci let byla uprostřed „vlhké fáze“, vzhledem k existenci monzunu. Kde se tam vzal? Jak se mění sklon zemské osy, v různých oblastech na Zemi se mění doba, po kterou na ni dopadá sluneční světlo (i jeho intenzita). To mimo jiné i vyvolává, nebo naopak tiší působení sezonních větrů. Před osmi tisíci let byla pevnina severní polokoule teplejší, což vyvolalo činnost monzunů a na Sahaře pravidelně pršelo. A do tohoto stádia se Země opět za několik tisíc let dostane.
Za 20 000 let: Zóna Černobylu bude bezpečná. Živočichové a rostliny jsou důkazem, že život je v okolí bývalé elektrárny již možný, byť nesou známky radiace (pokroucené stromy, zvířata s vysokou hladinou cesia). Okolí bude zamořené ještě zhruba 20 tisíc let, než se stane pro lidské zdraví zcela nezávadným.
50 000 let: Životnost nejsilnějšího skleníkového plynu. Tetrafluormetan – plyn, který se z ostatních aktérů skleníkového efektu v atmosféře udrží nejdéle. Vazby mezi uhlíkem a fluorem jsou nejsilnější vazby v organické chemii, které známe. Jeho životnost kolísá mezi 3 – 50 tisíci let a je zhruba 6500x silnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý.
Za 50 000 let: Niagarské vodopády zmizí. Jedny z nejznámějších vodopádů na světě procházejí, stejně jako všechny ostatní, erozí. Do příchodu lidí se posouvaly rychlostí jeden metr ročně (proti proudu). Člověk ovšem regulací toku ve vodních elektrárnách snížil erozi na současných 30 centimetrů ročně. I při tomto snížení však vodopády za 50 tisíc let „dojdou“ k Erijskému jezeru, zcela zmizí a zůstane po nich jen říční koryto.
Za 250 000 let: Havajský přírůstek. Havajské souostroví tvoří pás sopek, které se vynořují a znovu potápějí. V současnosti se americký stát rozkládá na pěti špičkách vulkánů, které se ovšem v budoucnu znovu potopí. Loihi, nejmladší sopka z havajského řetězu, se za čtvrt milionu let dostane nad hladinu moře a stane se nejnovějším ostrovem.
Za 2 miliony let: Zotavení korálů. Zhruba tak dlouho bude trvat, než se zotaví korály ze současného okyselování oceánů. Snižování pH způsobuje rozpouštění nadměrného množství CO2 z atmosféry a následné vymírání korálů. Zhruba třetina CO2, který vyprodukujeme, se rozpustí v některém vodstvu. Naposledy, kdy se oceány okyselovaly tímto tempem (před 65 miliony let), trvalo dva miliony let, než se korály vzpamatovaly.
Za 7,2 milionu let: Mount Rushmore zeroduje. Nejznámější americká skála zeroduje k nepoznání. Alan Weisman s tím počítá při erozi jednoho palce žuly za deset tisíc let. Je možné, že by monument vydržel déle, pokud by byl dokončen celý – původně měl zachycovat prezidenty až do pasu.
Za 10 milionů let: Rozpad Afriky. Tvář naší planety se bude měnit. Nejrychleji budou pozorovatelné změny v oblasti riftů, seismicky či vulkanicky aktivních zón. Východoafrický rift zaplaví za deset milionů let Rudé moře a dnešní Somálsko a část východní Afriky se stanou samostatným ostrovem. Afrika bude pokračovat na své severní pouti vstříc Evropě.
Za 25 milionů let: Roztržení Kalifornie. Nejznámější americký zlom San Andreas způsobí, že Kalifornský záliv zaplaví Velké kalifornské údolí a v Pacifiku vznikne nový ostrov. Za dalších 25 milionů let se města Los Angeles a San Francisco srovnají (dnes je od sebe dělí 900 kilometrů).
Za 50 milionů let: Srážka Afriky s Evropou. Náraz Afriky do Evropy vytvoří nové pohoří podobné Himálaji. Mnohem dříve se uzavře Gibraltarský průliv a Středozemní moře vyschne. Pohyb kontinentů je natolik zajímavá záležitost, že se brzy na Technetu můžete těšit na článek věnovaný výhradně jejich budoucnosti.
Za 180 milionů let: Den o hodinu delší. Vlivem působení Měsíce se neustále zpomaluje zemská rotace a den se prodlužuje. Jde o velmi, velmi zanedbatelné zpomalování – za posledních sto let se den prodloužil o 1,4 milisekundy. Den se prodlouží o hodinu za dlouhých 180 milionů let.
Za 600 milionů let: Vymření většiny vegetace. Vzrůstající sluneční aktivita naruší koloběh uhlíku (proces výměny uhlíku mezi jednotlivými sférami Země). Kvůli tomu začne dramaticky klesat jeho koncentrace v atmosféře a podle studie M. Heatha a L. Doyla klesne za 600 milionů let natolik, že C3 rostliny nebudou schopné fotosyntézy. C3 rostliny fotosyntetizují pomocí tzv. Calvinova cyklu. Spadá mezi ně naprostá většina biomasy (kromě některých tropických rostlin, u nás kukuřice) a nedostatek CO2 je odsoudí k záhubě.
Za 800 milionů let: Konec rostlin a živočichů. Nízká hladina CO2 neumožní už ani život rostlin, které fotosyntetizují pomocí tzv. Hatchova-Slackova cyklu. Jakmile nebude na Zemi žádná vegetace, začne v atmosféře klesat koncentrace kyslíku. Kvůli tomu začne slábnout i ozonová vrstva a případné přeživší začne bombardovat UV záření, před kterým nás chrání právě koncentrace ozónu. Kyslík se začne vytrácet i z oceánů. Vysoké teploty, UV záření a mizivá koncentrace kyslíku pravděpodobně povedou k vyhynutí všech živočichů. Zůstanou pouze jednobuněčné bakterie.
Za 1,1 miliardy let: Zastavení tektonických desek. Zářivost Slunce se zvýší o 10 procent, což na Zemi zvedne teplotu zhruba o 47 °C. Oceány se začnou stále rychleji odpařovat. Podle týmu amerických vědců způsobí odpar vody spolu s tuhnutím vnějšího pláště zpomalování tektonických desek. „Subdukci desek (vzájemné zasouvání jedné pod druhou) napomáhá přítomnost povrchové vody jako lubrikant. Jakmile se oceány vypaří, pohyb tektonických desek se zastaví úplně,“ píší autoři studie.
Za 1,6 miliardy let: Konec všeho živého. Zatímco živočichové a eukaryotické organismy zemřou zřejmě primárně na následky vysokých teplot, zbývající prokaryotický život zanikne později. Rozcházejí se ovšem názory na to, co bude příčinou. Podle jedné ze studií to bude nedostatkem CO2 za jeden a půl miliardy let. Autoři jiné studie předpokládají, že malé kolonie jednobuněčných organismů dokážou přežít téměř dvakrát tak dlouho uvnitř hor a jeskyní. Primárním faktorem bude podle nich opět teplota – za 2,8 miliardy let, kdy se Země ohřeje na průměrných 149 °C.
Za 2,3 miliardy let: Zánik dvou sfér. Naše zemské jádro se skládá ze dvou částí: vnitřního (pevného) a vnějšího (tekutého). Tření tekuté části jádra vyvolává magnetické pole, které chrání naši atmosféru před kosmickou radiací a solárním větrem. Jenže vnitřní jádro přerůstá vnější, rychlostí 1 mm za rok. Za více než dvě miliardy let dojde naše planeta do bodu, kdy vnější jádro pod tlakem ztuhne a tření přestane produkovat magnetické pole. Poté je jen otázkou času, než naše planeta přijde téměř kompletně o atmosféru.
