V Československu se plastikové modelářství stalo rozšířeným koníčkem v sedmdesátých a osmdesátých letech. Start tohoto rozvoje v první polovině sedmdesátých let přímo souvisel se zahájením výroby modelů v Kovozávodech Prostějov. Dalším významným tuzemským producentem se stalo pražské výrobní družstvo SMĚR. Zatímco prostějovské modely vznikaly od píky a v měřítku 1/72, tak SMĚR si pořídil formy ze zahraničí (začínal s italskými od Artiplastu v měřítku 1/50).
Kovozávody přicházely postupně s modely strojů československého letectva, prvním modelem bylo proudové cvičné Aero L-29 Delfin, druhým předválečná stíhačka Avia B.534 atd. U SMĚRu portfolio vycházelo z nabídky původních výrobců, od kterých se pořizovaly formy (např. Fokker Dr.I, Avro 504K, Macchi M.C.72, Fiat C.R.32, Supermarine Walrus atd.).
Některé z plastikových modelů Kovozávodů Prostějov
Povedené plastikové modely z Prostějova. První přišel v roce 1970 |
Jako menšího hráče z našich luhů a hájů zmiňme Dubenu Český Dub s osmi typy dopravních letadel v měřítku 1/250, starší vstřikovací formy pocházely od firmy SIKU ze Západního Německa. A v posledních několika letech existence ČSSR se zde blýskl OEZ Letohrad s vlastními modely v měřítku 1/48 (MiG-21, Su-7, Su-25), udivujícími vysokou kvalitou.
Nabídku plastikových modelů v modelářských obchodech a hračkárnách v Československu do určité míry obohacovaly modely dovážené ze zahraničí. Z velké většiny se jednalo o modely z Polska, Východního Německa a Sovětského svazu. Podívejme se na některé z nich.
Modely z Polska
Nejprve se podíváme na modely polské, i když z pohledu počtu typů letadel se Polsko z uvedené trojice zemí řadilo na poslední místo. Pro ty, kdo preferují letadla nasazená za druhé světové války v měřítku 1/72 (a takoví modeláři asi tvoří největší podíl), představovaly polské modely výrazně zajímavé zpestření nabídky.
Polský plastikový model stíhačky PZL P.11. Takto vypadá vrchní strana víčka krabičky, ve které se i u nás model prodával.
Vzhledem k sortimentu plastikových stavebnic v době normalizace působily skoro až exoticky stroje, kterými bránili polští letci svou vlast v září 1939, ať už to byla stíhačka PZL P.11 nebo bombardér PZL P.37 Los.
Specifickou radost mohl některým fajnšmekrům přinést i plastikový model průzkumného/pozorovacího a kurýrního hornoplošníku LWS Czapla (RWD-14b Czapla). V podstatě jediný model hornoplošníku typu „parasol“, jaký byl tehdy u nás k sehnání. Tak samozřejmě lepším „parasolem“ by byl například prvoválečný Morane-Saulnier Type P, zvláště pro ty, kteří měli v oblibě seriál Muži na křídlech, ale každý den nemůže být posvícení.
Polský plastikový model průzkumného/pozorovacího a kurýrního hornoplošníku LWS Czapla (RWD-14b Czapla)
Druhou množinu představovaly stroje z východní fronty let 1941 až 1945. Zde vzpomeňme model stíhačky Jak-1/Jak-1M, nejeden náš modelář si ji postavil v nejednom exempláři. Krabička nabízela stavbu základního typu Jak-1 nebo vylepšeného typu Jak-1M, kdy třešničku na dortu představovala možnost mít ve vitrínce i stroj francouzského pluku Normandie-Němen.
Polský plastikový model stíhacího letounu Jak-1/Jak-1M
V průběhu dlouhého období výroby plastikového modelu v podniku Mikro docházelo ke změnám použitého materiálu, resp. jeho barevné varianty. Bílý plast u Jaku-1 mohl vybízet některé modeláře k finalizaci letounu v zimní kamufláži, aniž by museli použít bílou barvu. Ale výsledek takové práce se nemohl vůbec rovnat modelu při použití barvení, přestože i barvením se toho dá prý dost pokazit.
Minimálně stejně vítaným se stal model bitevního Iljušinu Il-2 Šturmovik. A zase z krabičky bylo možné postavit jeho notoricky známé provedení dvoumístné nebo původní verzi jednomístnou. (Jen pro vysvětlení, definice „z krabičky“ znamená, že model pro danou verzi/provedení obsahoval příslušné díly a obtisky. Jinak různě náročnými konverzemi na vlastní pěst toho bylo možné postavit ažaž, zde byla limitujícím faktorem šikovnost každého stavitele. Jako příklad konverze si můžeme uvést snahy našich modelářů postavit si z Avie S-199 z Kovozávodů Prostějov německý Messerschmitt Bf 109 G, ale i jiných verzí.)
Polský plastikový model bitevního letounu Il-2 Šturmovik. Z krabičky bylo možné postavit letoun buď v notorický známém provedení dvoumístném nebo ve starší verzi jednomístné.
Modely z NDR
Německé plastikové modely z podniku VEB Plasticart byly zvláštní kapitolou. Na úvod si řekněme, že jejich modelová věrnost dosti kulhala na obě nohy, byť v obrysech jste jejich vzor zajisté poznali. Jako příklad si ukažme mohutný jednomotorový stíhací bombardér Suchoj Su-7. A protože tento typ, se kterým se počítalo i pro taktické jaderné údery, používalo také československé letectvo, stal se jeho model lákavým artiklem i v našich obchodech.
Východoněmecký plastikový model Suchoje Su-7 od VEB Plasticart. Východoněmecké modely nebyly v detailech zdaleka tak věrné, jaký byl tenkrát standard. Prozrazuje to i tento obrázek z krabičky, který autor nenamaloval podle skutečného letadla, resp. podle fotky skutečného letadla, ale maloval ho vyloženě podle samotného modelu.
Východoněmecký plastikový model Suchoje Su-7 od VEB Plasticart
Typově ovšem byla nabídka východoněmeckých modelů nesrovnatelně bohatší než těch polských. Níže si uvedeme jejich bohatý seznam. Už těžko dohledáme, jestli se všechny uvedené stavebnice objevily i v našich obchodech, ale většina z nich určitě ano. Se stoprocentní jistotou to lze tvrdit u těch v článkové galerii.
Určitý problém zde představovalo měřítko, v oblíbené dvaasedmdesátině se toho moc nenašlo. Také typová skladba nahrávala spíš stavitelům civilních dopravních letadel, což ovšem nelze brát vyloženě jako mínus. A nakonec, když jsme u toho, tak u velkých dopravních letadel je měřítko 1/72 nevhodné, aby modely nebyly velké jako královský albatros (to jsme si trochu zapřeháněli, ten pták může mít rozpětí až 3,5 metru, kdežto třeba Il-62 ve dvaasedmdesátině má „pouhých“ 60 centimetrů).
V měřítku 1/72 to tedy od Plasticartu byly již uvedený Suchoj Su-7, létající člun Beriev Be-6 a druhoválečný bombardér Tupolev Tu-2. Ve stejném měřítku byly i civilní dopravní Antonov An-14 a Junkers G23/24.
Východoněmecký plastikový model (VEB Plasticart) dopravního letounu Douglas DC-8
Nejvíc modelů vyráběl Plasticart v měřítku 1/100. Z civilních dopravních Východního bloku to byly Iljušiny Il-14, Il-18 a Il-62, Antonov An-24, Tupolevy Tu-104, Tu-114, Tu-134, Tu-144 a Tu-154 a také náš L-410 Turbolet. Jako historickou zajímavost ve věci vzorového typu musíme vyzdvihnout Baade 152. Z civilních dopravních typů západních jste si mohli pořídit Boeing 727, Douglas DC-8, de Havilland Comet 4, Hawker-Siddeley Trident 2, Sud Aviation Caravelle a Dassault Mercure. Model sovětského transportního An-12 přišel v civilním (přesněji v barvách Aeroflotu) i ve vojenském provedení.
Z bojových letounů 1/100 se dělaly stíhačky MiG-21 a SAAB 35 Draken a bombardéry Iljušin Il-28 a Tupolev Tu-95 (Tu-20). A nakonec ještě vrtulníky Mil Mi-1, Mi-4, obří létající jeřáb Mi-10 a civilní dopravní Jak-24P, jehož vzor vlastně ani v reálu neexistoval (měl být civilní dopravní verzí Jaku-24 se zcela modernizovanou konstrukcí trupu a s turbohřídelovými motory místo motorů pístových). A ještě nesmíme zapomenout na československý víceúčelový L-60 Brigadýr.
Východoněmecký plastikový model bombardéru Iljušin Il-28 v měřítku 1/100 od VEB Plasticart
Východoněmecký plastikový model (VEB Plasticart) československého víceúčelového letounu L-60 Brigadýr v měřítku 1/100
Z dalších pro plastikové letecké modeláře méně obvyklých měřítek tam byl v 1/50 stíhací MiG-15. A dokonce měřítko 1/87 (používané v modelové železnici pod označením H0) zastoupené dopravním Iljušinem Il-14, prvním plastikovým modelem letadla Plasticartu z roku 1958, a vrtulníkem Mil Mi-6. Co potom hlava nebere, tak ještě měřítko 1/75 s víceúčelovým Antonovem An-2 (zde ve speciální východoněmecké salónní verzi) a měřítko 1/40 s československým aerotaxi Aero Ae-45.
Měřítka plastikových modelů letadel Pro plastikové modely letadel se uvádí tato zavedená měřítka (zvýrazněna jsou měřítka stěžejní): 1/24, 1/32, 1/48, 1/72, 1/100, 1/144. Samozřejmě se vyráběly modely letadel i v měřítkách jiných. Svého času bylo rozšířené také měřítko 1/50, u nás ho známe z modelů výrobního družstva SMĚR, které k němu přišlo pořízením vstřikovacích forem od italského Artiplastu. |
Modely VEB Plasticart se vyznačovaly obecně nižšími cenami, což by se dalo brát jako polehčující okolnost k jejich kvalitě. A když se sešel malý stroj a měřítko 1/100, tak to bylo za pakatel – například takový vrtulníček Mi-1 se u nás prodával za čtyři koruny československé.
Východoněmecký plastikový model vrtulníku Mil Mi-1 v měřítku 1/100 od VEB Plasticart
Přidejme ještě několik zajímavostí. O tom, jak se někdy Plasticart snažil být aktuální a napřed, podává obrázek model nadzvukového Tu-144. Model představuje prototyp, který se od sériových strojů odlišoval. Prototyp Tu-144 s imatrikulací CCCP-68001 poprvé vzlétl 31. prosince 1968 a východoněmecký „plastikáč“ přišel krátce potom, už v roce 1969.
Východoněmecký plastikový model (VEB Plasticart) dopravního letounu Tupolev Tu-144. Konkrétně se jedná o model prototypu Tu-144, který se od sériových Tu-144 odlišoval nejen kratším trupem a menším počtem okének.
Vývoj situace si pohrál s modelem východoněmeckého dopravního stroje Baade 152. Projekt tohoto zajímavého (neplést s adjektivem dobrý) letounu byl ukončen v roce 1961, do té doby vznikly tři prototypy, dva z nich vzlétly a jeden havaroval. Plastikový model přišel v roce 1960 a v souvislosti s ním i pochvalné články na skutečný stroj, kam všude bude létat atd. V krabičce byly obtisky imatrikulace DM-SBA ještě nedokončeného stroje z omezené série pro společnost Deutsche Lufthansa (neplést se západoněmeckou Lufthansou, toto byl předchůdce Interflugu), který nakonec kvůli zastavení projektu nikdy dokončen nebyl.
Trochu jiným případem je model dopravního vrtulníku Jak-24P s turbohřídelovými motory, tedy stroje, jehož projekt byl brzy zastaven a nedostal se ani do prototypového stadia. Plastikový model vznikl v roce 1968, kdy už byl projekt Jaku-24P dávno opuštěn.
Východoněmecký plastikový model (VEB Plasticart) dopravního vrtulníku Jak-24P. Skutečný vrtulník Jak-24P, který měl být civilní dopravní verzí Jaku-24 s modernizovanou konstrukcí trupu a s turbohřídelovými motory místo pístových, však nikdy nevznikl.
A ještě se podíváme na An-2, legendární Andulu. Již letmý pohled na krabičku nás zarazí, konkrétně abnormálně velké mohutná okna (také nás zarazí tvarová nepřesnost, především přídě, ale tu teď hodíme za hlavu). Zde východoněmečtí inženýři vytvořili model východoněmecké salónní verze, která vznikla v osmi exemplářích přímo v NDR přestavbou ze standardních strojů AN-2. Kdo se tedy nechce pouštět do konverze modelu na standardní provedení, měl by model postavit pouze k obrazu stroje východoněmeckého uživatele s obtisky s imatrikulací DM-SKX.
Model letounu An-2 přinesl VEB Plasticart ve speciální východoněmecké salónní verzi, s okny na bocích trupu výrazně jiných rozměrů a tvarů, než měly standardní Anduly. Pokud se tedy chceme držet modelové věrnosti, jsou obtisky pro československý stroj (OK-MYA) nebo pro stroj sovětské organizace DOSAAF u modelu „postaveného z krabičky“ nepoužitelné.
Modely ze SSSR
Jestli jsme plastikové modely z NDR klasifikovaly jako zvláštní kapitolu, tak u těch sovětských to platí dvojnásob. Respektive u části produkce, kdy byly modely v krabičkách bez označení typu letadla a typ nebyl prozrazen ani v návodu na stavbu. Model navíc neobsahoval ani obtisky a s tím související kresbu kamuflážního schématu.
Paradoxně právě tyto modely dostávající se k nám z východu rozšířily portfolio zde prodávaných „plastikáčů“ především o západní typy bojových letadel z druhé světové války (a nejen jich). Přestože typová řada v SSSR vyráběných modelů byla bohatá, tak s exportem do Československa to tak slavné nebylo. Ale řada těchto modelů se k nám dostávala také formou přímého výměnného obchodu mezi jednotlivými modeláři, kteří k tomu samozřejmě využívali služeb pošty.
Plastikový model těžké noční stíhačky Northrop P-61B Black Widow vyráběný v SSSR. Typ letounu nebyl prozrazen na krabičce ani v návodu, chyběly i obtisky a schéma zbarvení.
Nastiňme si stručně, jak se Sověti k výrobě plastikových modelů vůbec dostali. Situace na sovětském maloobchodním trhu byla po celou dobu existence tohoto státního útvaru tristní i v oboru hraček a polytechnických stavebnic. V roce 1971 se tedy na nejvyšších politických místech rozhodlo, že je třeba s tím něco dělat.
Byla nastolena cesta spolupráce s výrobci ze Západu. Mezi relativně jednoduchá řešení patřilo i zavedení výroby plastikových modelů, které nejsou technologicky náročné. Například také zvažovaný obor modelové železnice na tom právě pohořel. Když Sověti zjistili, co vše by to obnášelo, tak pošetilý nápad s modelovými vláčky kvapem opustili. Podobně to dopadlo s autodráhami.
Vstupu plastikových modelů do SSSR potom pomohla nelehká situace britského FROGu v první polovině sedmdesátých let, kdy na Západě „zuřil“ i v tomto oboru tvrdý konkurenční boj mez různými výrobci. A tak vstřikovací formy FROGu, který už doma výrobu modelů ukončil, putovaly do SSSR - a proto ty západní typy letadel. Bylo to řešení dobré pro obě strany, část sovětské produkce těchto modelů putovala na západní trhy. V podstatě to byl řadu let způsob platby sovětské strany za předanou technologii.
Sověti vyráběli tyto plastikové modely v několika továrnách. Stejné typy modelů existovaly jak v již uvedených neoznačených provedeních, bez obtisků a kloudných podkladů, tak i v provedeních navýsost „civilizovaných“ pod značkou NOVO právě pro již zmíněné západní trhy.
Srovnání krabiček stejných plastikových modelů vyráběných v SSSR, zde typu Bristol Beafighter. Spodní varianty byla určena pro západní trhy, u nás se začaly prodávat modely v krabičkách „chudého vzoru“, později přišly i ty „západní“. U horní krabičky Beaufighteru pobaví označení „Morskoj šturmovik“, překladu asi netřeba.
V Československu se začaly prodávat modely v chudším provedení, ale v průběhu osmdesátých let se v našich obchodech objevily i ty lepší stavebnice.
Vítaného pomocníka, zpravidla mladých modelářů, při stavbě „neoznačených“ a „bez-obtiskových“ sovětských modelů představoval časopis ABC. Zde vycházely často monografie různých letadel, které se právě po objevení sovětských „plastikáčů“ věnovaly i předmětným typům letadel. Textové části monografií tvořil Václav Šorel, obrázky kamuflážních schémat či obecně zbarvení a označení letadel byly dílem Jaroslava Velce.
Nejprve v monografiích padala zmínka, že obtisky si mohou modeláři vyrobit sami, ostatně návody na ně se objevily nejen v „ábíčku“, ale i v časopisu Letectví a kosmonautika (i ten přinášel texty a výkresy pro stavitele některých z těchto modelů, a to ještě rozsáhlejší). Později dokonce ABC přineslo postupně několik obtiskových aršíků pro letadla ze svých monografií jako vložené přílohy.
Jak se „bojovalo“ s plastikovými modely ze SSSR. Vpravo nahoře vidíme model v neoznačené krabičce, v návodu chyběly základní informace a model byl bez obtisků. V první řadě většina modelářů asi poznala, že se jedná o francouzskou stíhačku Morane-Saulnier MS.406. Při stavbě modelu pomohla i jednolistová (s obrazovou a textovou stranou) monografie z časopisu ABC (vlevo a uprostřed), podle které se mohl letoun nabarvit. V této monografii je doporučena výroba obtisků svépomocí. Později se v „ábíčku“ objevovaly obtiskové aršíky, kdy na tom prvním v pořadí (výřez z něho vpravo dole) byly i obtisky na předmětný MS.406 podle již dříve vydané monografie.
Zdroje:
- časopisy Letectví a kosmonautika ze 70. a 80. let
- časopisy ABC ze 70. a 80. let
- web modelarovo.cz
