Iljušin Il-28 v československém letectvu
V únoru 1955 u nás přistály první tři dvoumotorové třímístné taktické bombardéry Iljušin Il-28, konkrétně dva stroje bojové a jeden cvičný Il-28U. Tím začalo přezbrojování bombardovací složky československého letectva na proudovou techniku. V té době se u našeho letectva používaly jako bombardéry dvoumotorové pístové stroje Aero C-3, tento typ však byl v roli bombardéru doslova parodií.
Aero C-3 bylo poválečné tuzemské označení německého cvičného a dopravního Siebelu Si 204D, který u nás během okupace vyráběly továrny Aero a ČKD. Výroba pokračovala v Československu i po válce v relativně vysokém objemu 179 kusů. Vzniklo několik cvičných verzí pro výcvik členů posádek bombardérů a obecně vícemotorových letadel a vedle toho vzniklo několik verzí dopravních, včetně civilních pro ČSA se základním typovým označením C-103.
Již z uvedeného popisu je jasné, že stroj plnohodnotný bojový potenciál více než postrádal. U bombardovacích pluků sloužily tedy především stroje C-3B (ale i další verze), určené k nácviku bombardování a střelby z kulometů. Samozřejmě se s nimi počítalo jako s dočasným a provizorním řešením, byť ta dočasnost, kdy v našem letectvu nesly tíhu bombardérů, trvala na tu hektickou dobu proklatě dlouho.
Ale vraťme se k těm iljušinům. Československo si pořídilo celkem 57 bombardovacích Il-28, sedm cvičných Il-28U a deset taktických průzkumných Il-28R. Bombardéry a ve své většině i cvičné stroje se staly výzbrojí nejprve 25. a v brzké době také 24. a 29. bombardovacího leteckého pluku 46. bombardovací letecké divize, tj. celého bombardovacího letectva ČSLA (Československá lidová armáda; tento název byl zaveden v roce 1954). Průzkumné Il-28R a zbývající Il-28U zamířily ke 47. průzkumnému leteckému pluku.
Pro tři bombardovací pluky však byly počty dodaných Iljušinů Il-28 nedostatečné a jednotky trpěly značným podstavem, původně se totiž plánovalo s tabulkovými počty 32 bombardovacích a tří cvičných strojů pro každý z těchto pluků. Důvod té početní nedostatečnosti souvisel s koncem výroby typu v Sovětském svazu právě v roce 1955.
Už 1. října 1958 proto došlo k věci nevyhnutelné, a to ke zrušení jednoho bombardovacího pluku, jmenovitě devětadvacátého. Jeho personál a stroje převzaly dva pluky zbývající. Zároveň došlo ke zrušení 3. bombardovací letky 25. bombardovacího pluku (pluk měl celkem tři letky) a místo ní vznikla letka průzkumná, která převzala desítku Il-28R od 47. průzkumnému leteckému pluku.
Uběhly přesně dva roky a 1. října 1960 byla zrušena 46. bombardovací letecká divize, přičemž některé její jednotky zanikly, jiné se transformovaly, či přešly pod jiné vyšší celky. Když se podíváme pouze na její dva bombardovací letecké pluky se stroji ll-28, tak 24. pluk byl zrušen a 25. pluk zůstal jako jediný bombardovací ještě zachován, přičemž mohla být obnovena jeho 3. bombardovací letka (díky personálu a materiálu zrušené jednotky) místo dočasné 3. průzkumné letky, jejíž vybavení se zase mohlo vrátit ke 47. průzkumnému leteckému pluku.
Teď již samostatný 25. bombardovací pluk postupně přecházel ve své podřízenosti od 7. armády protivzdušné obrany státu a letectva k 1. samostatnému smíšenému leteckému sboru, který se 1. května 1962 transformoval na 10. leteckou armádu.
Mezitím však stroje Il-28 v roli taktických leteckých bombardérů morálně zastaraly. Poslední pluk byl však držen u letectva při životě co nejdéle, protože obecně tento typ mohl nosit taktické jaderné pumy, i když je pravda, že do Československa dodané stroje nebyly pro jadernou alternativu náležitě upraveny (zkrátka nebyly v jaderné verzi, více informací o této verzi naleznete příští týden v článku o vzniku Il-28 jeho službě ve světě). V tomto případě šlo tedy pouze o potenciál umožňující dostat se do potřebného „apokalyptického“ stavu. Když se však v roce 1964 začaly zavádět do výzbroje ČSLA jednomístné stíhací bombardéry Suchoj Su-7 s možností taktických jaderných úderů, další vydržování bombardovacích iljušinů pozbylo smyslu.
A tak byl 25. bombardovací letecký pluk 1. října 1965 zrušen, to znamenalo zároveň definitivní konec „klasických“ bombardérů u československého letectva. Neznamenalo to však konec letounů Il-28 v Československu obecně. Průzkumné Il-28R sloužily až do roku 1973. Stejný rok dolétaly i poslední kusy Il-28RT/RTR, o kterých zde ještě nepadlo slovo. Jednalo se o stroje pro radiotechnický průzkum a radioelektronický boj (detekce polohy radarů protivzdušné obrany protivníka a jejich rušení), pro naše letectvo je v letech 1960/61 v celkovém počtu 14 kusů upravily ze stávajících letounů Il-28 Letecké opravny Kbely.
Il-28RT jako sbírkový předmět VHÚ čekající na renovaci, foceno na letišti Kbely v roce 2017
Někdy zmiňovaná licenční výroba Il-28 v Československu pod typovým označením Avia B-228 a cvičné verze jako Avia CB-228 je z říše bájí a pověstí. Pravdou pouze je, že letouny Il-28 a Il-28U dostaly dle tehdejších zvyklostí tuzemské typové označení B-228 a CB-228, ale od této naší praxe s přeznačováním cizích letadel bylo nedlouho poté upuštěno. Rovněž občas uváděné počty 120 (a podobně) kusů Il-28 ve výzbroji ČSLA jsou chybné. Zde možná díky informačnímu zašumění uvízlo něco z kolem pěti desítek Il-28 exportovaných ze SSSR do Egypta přes Československo, které bylo při této transakci prostředníkem.
Bombardér Iljušin Il-28Technický popis bombardérů Il-28 v konvenční variantě, která létala i československého letectva. Iljušin Il-28 byl dvoumotorový proudový podzvukový taktický bombardér pro tříčlennou posádku ve složení pilot, navigátor/bombometčík a radista/střelec. Pracoviště navigátora/bombometčíka se nacházelo v prosklené přídi, zde seděl při své práci na obyčejném sklopném sedátku. Bylo-li třeba se vystřelit, musel si chudák přesednout do vystřelovacího sedadla umístěného mezi tímto pracovním prostorem a kokpitem pilota. Je tedy pravda, že pokud se zrovna nebombardovalo nebo nebylo třeba právě obsluhovat navigační přístroje, seděl na tom horkém křesle většinu času. V duralové konstrukci nad tímto sedadlem je odhazovatelný poklop. Na opačném konci letounu měl své království radista/střelec. Ten měl výjimečné posezení, jako jediný z posádky totiž nedisponoval vystřelovacím sedadlem. Když tedy šlo do tuhého, musel vyskočit poklopem v podlaze pod sebou směrem dolů, přičemž se modlil, aby nebyli moc dole. Hlavňovou výzbroj tvořila dvojice pohyblivých 23 mm kanonů ve střelišti na zádi, střelec je ovládal dálkově (byť tento termín může mást, neboť byl u nich blízko). Dva pevné kanony stejné ráže odpalované pilotem byly lafetované v přídi. Pumová výzbroj do celkové hmotnosti maximálně 3000 kg se nosila v trupové pumovnici, běžný náklad byl 1000 kg. Motory byly typu Klimov VK-1/VK-1A s maximálním tahem 26,48 kN na jeden motor. Maximální rychlost letounu byla 900 km/h, cestovní rychlost 770 km/h, praktický dostup 12500 m, dolet 1135 km a maximální dolet bez pum 3000 km. |
Video z leteckého dne na Ruzyni v září 1955
Ve stejném roce, kdy Il-28 vstoupily do služby u ČSLA, se s nimi mohla nezávazně seznámit i naše veřejnost. Průlet trojice strojů nad Letnou v rámci květnové vojenské přehlídky byl jenom slabým odvarem toho, co mělo přijít na podzim. V neděli 4. září se na Ruzyni konal velký letecký den, který je zachycen na zajímavém dokumentárním filmu, byť s komentářem poplatným době vzniku. Vyvrcholením dne byla ukázka bojové akce s leteckým útokem na pozemní cíle a následným výsadkem.
Iljušiny Il-28 jsou na videu zřetelně vidět v čase 10:16 a dále. V komentáři bez rozmyslu zmíněná přezdívka „černá smrt“ samozřejmě patřila šturmovikům Il-2. Zajímavější je pak v této bojové ukázce záběr na „sestřelený“ Il-28. Z výsadku nás dále zaujmou dva kluzáky Jak-14, přičemž z jednoho vyjíždí Tatra 805 ve výsadkové verzi „komando“.
Zdroje:
|
