Letecká tragédie v Jaroslavli není první, kdy český sport tragicky přišel o vrcholové hokejisty. Reprezentace ztratila v roce 1948 hned šest opor.
Pravděpodobné příčiny byly zřejmé: špatné počasí, přílišné sebevědomí pilota, možné přetížení letadla a následná ztráta orientace nebo selhání přístrojů. I přesto je nehoda dodnes zahalena tajemstvím, trosky letadla se totiž nikdy nenašly.
Československá hokejová reprezentace měla na prahu sezony 1948 - 1949 na programu zájezd na britské ostrovy, kde měla odehrát sérii zápasů. Páteř reprezentačního mužstva tvořili hráči mužstva LTC Praha. Před britské turné se tedy "přilepil" zápas LTC v Paříži.
1) Plánovaná trasa letu 2) Poslední prokázaná poloha letadla (cca 17:30) 3) Neověřené hlášení (cca 18:00) 4) Pravděpodobné místo havárie
Komplikace již v Praze
Hokejisté, kterých se některá z akcí týkala, měli původně odletět z Prahy do Paříže už v pátek 5. listopadu, ale kvůli problémům s vízy některých hráčů se cesta musela odložit.
"Už tehdy měla StB nebo vnitro podezření, že by někdo mohl zůstat venku. Zadrželi jim pasy a zvažovali, jestli je pustí, nebo ne," vzpomínal v rozhovoru se spolupracovnicí Technetu před několika lety Augustin Bubník, bývalý hokejový útočník, mistr světa z let 1947 a 1949 a spoluhráč tragicky zahynulých hráčů. "Nakonec je pustili, ale hokejový svaz už jim nestihl zařídit víza."
Mužstvo tedy odletělo až o den později. Komplikace ale pokračovaly. Dva náhradníci museli zůstat v Praze kvůli omezené kapacitě letadla a naléhavé zahraniční cestě ministra zahraničí. Náhradníci, brankář Zdeněk Jarkovský a obránce Zdeněk Švarc, tedy do Paříže odletěli až 7. listopadu. Tam na ně už čekali další čtyři hráči LTC, kteří stále ještě čekali na vystavení anglických víz, zatímco většina týmu už odletěla do Londýna. Opozdilci víza dostali až v pondělí 8. listopadu ráno.
8. listopadu 1948
Francie je proslulá mnoha věcmi. K těm méně příjemným patří francouzské stávky. A právě toho dne, 8. listopadu 1948, vstoupili do stávky zaměstnanci francouzské státní dopravy, a to včetně letecké společnosti Air France. Francouzští pořadatelé ale spěchajícím hokejistům zajistili dopravu malým letadlem soukromé společnosti Mercure.
Jejím zakladatelem, majitelem a zároveň šéfpilotem byl Francouz René de Narbonne (1912 – 1948). Špičkový letec nasbíral zkušenosti především za 2. světové války působením v anglické RAF. Dařilo se mu také na poli sportovního letectví. Jenže jeho úspěchy se nejspíše odrazily i v přehnaném sebevědomí. "Výborný letec, který však vždy nedbá navigačních pravidel ve vzduchu," charakterizoval Narbonna po zmizení letadla mluvčí Eugen Hames z pařížského letiště Orly.
Hokejisté na letiště dorazili s jasným cílem: do Londýna se musí dostat. Už večer se totiž hrál první zápas. "Francouzští sportovci, kteří doprovázeli československé hokejisty na letiště, prohlašují, že hokejisté měli jen jedinou myšlenku, totiž aby byli co nejdříve v Londýně," objevilo se po nehodě v dobovém tisku.
Šest československých hokejistů, kteří zemřeli 8. listopadu 1948
Čtyři dny se nelétalo. Sebevědomý pilot se ale dal přemluvit
Jenže k problémům se přidal další, tentokrát skutečně zásadní: počasí. Byl začátek listopadu, kdy bývají jak Anglie, tak sever Francie sužovány nepříjemným, deštivým a mlhavým počasím. Bylo tomu tak i toho dne. Už od dopoledne byla nad lamanšským kanálem hustá mlha. Během odpoledne se situace ještě zhoršovala. "Mlha byla tehdy tak hustá a vytrvalá, že jsme z Paříže nepustili žádné letadlo celé čtyři dny," řekl po nehodě Hames.
René de Narbonne, šéfpilot soukromé společnosti Mercure
Jenže šestici hokejistů se podařilo pilota Narbonna přesvědčit, aby odstartoval. "Ostřílený pilot je v tom odhodlaném riziku asi utvrzoval. Vždyť takových letů už absolvoval," přemítal po letech jejich spoluhráč, hokejista Václav Roziňák.
Po průtazích s převažováním zavazadel bylo letadlo připraveno ke startu. Malý dvoumotorový Beechcraft 18 s registrační značkou F-BGAF odstartoval z pařížského letiště Le Bourget přibližně v půl páté odpoledne. Na jeho palubě byla kromě pilota Narbonna a navigátora šestice hokejových reprezentantů: útočníci Ladislav Troják, Karel Stibor, obránci Zdeněk Švarc, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný a brankář Zdeněk Jarkovský.
Narbonne se rozhodl letět směrem na Cherbourg – podle tehdejších spekulací se tak možná snažil vyhnout nejhorší mlze. Asi hodinu po vzletu se pilot naposled spojil s pařížským letištěm odněkud z prostoru kolem měst Rouen – Evreaux. Odborníci se kloní k názoru, že se pilot po dalším zhoršení počasí rozhodl k návratu do Paříže, v mlze ale ztratil orientaci.
Další informace už nelze ověřit a jsou poněkud rozporuplné. O půl hodiny prý zachytila jeho hlášení stanice v Orléansu, vysílání pocházelo odněkud z jihozápadu od Paříže. Podle údajného svědectví z jihu Anglie bylo o další půlhodinu později nad pobřežními vřesovišti slyšet malé letadlo, letící v malé výšce a možná hledající místo k nouzovému přistání.
Marné čekání, marné pátrání. Letadlo zmizelo beze stopy
Zbytek hokejového týmu v Londýně nemohl na zpožděné spoluhráče čekat a nastoupil k zápasu jen s osmi hráči. Překvapilo je, že od druhé třetiny nastoupili ve stejném počtu i Britové. "Ostatní seděli na střídačce, na sobě deky a my nevěděli proč – jestli to byl projev gentlemanství, když viděli, že je nás jen taková hrstka…" vzpomínal Augustin Bubník. Jeho spoluhráč Václav Roziňák zase popisoval, jak je diváci při nástupu do druhé třetiny poplácávali po ramenou, "jako nějaké hrdiny".
Hokejisté, kteří neuměli příliš dobře anglicky, nevěděli, že komentátor o přestávce informoval stadion o zmizení letadla s posilou hostujícího týmu. Po zápase přišel šok. "Soupeři, místo aby nám po zápase gratulovali k výhře, nám přišli kondolovat," vzpomínal Bubník. Až tehdy se hokejisté dozvěděli, že letadlo jejich spoluhráčů zmizelo.
"Odjeli jsme do hotelu a vůbec jsme nešli spát," líčil Augustin Bubník. "Seděli jsme v hale u krbu a čekali. Pokaždé, když zazvonil telefon, mysleli jsme, že někdo volá, že je našli…" Čekali marně. Následujícího dne byl jejich program okamžitě zrušen a zdecimované torzo mužstva se vrátilo do Československa.
Pátrací akce se rozjela okamžitě poté, co letadlo nepřistálo v určeném čase v Londýně a žádné z okolních letišť nepotvrdilo případné přistání po změně trasy. I pátrání ale komplikovalo špatné počasí a mizerná viditelnost. V průběhu následujících pěti dní po troskách Beechcraftu s přestávkami pátralo jak francouzské a britské vojenské letectvo, tak lodě pobřežních stráží i britského námořnictva.
Ani přes obrovské úsilí neměla pátrací akce úspěch. Nejenže se nepodařilo objevit vrak letadla; nenašel se ani nejmenší úlomek trosek, pozůstatky těl nebo zavazadla. To vedlo úřady k závěru, že letadlo muselo havarovat někde v bažinatých oblastech na francouzském pobřeží. Kdyby totiž havarovalo nad pevninou, trosky by se našly. Našly by se i v případě, kdyby letadlo havarovalo nad mořem.
Francouzi určili jako pravděpodobné místo havárie oblast kolem města Dieppe. "Staří vojáci, kteří tam za války bojovali, nám pak vysvětlovali, že na pobřeží byly obrovské bažiny," vysvětloval po letech Augustin Bubník.
Až o rok později byly na francouzském pobřeží nalezeny pozůstatky dvou těl. V jednom z nich byl s velkou pravděpodobností identifikován pilot letadla René de Narbonne.
Skupinová fotka hokejistů – Svobodné slovo, 12. 11. 1948
Smrtící kombinace: počasí a přetížení. Pilot neměl odstartovat
Hlavní příčinou bylo bezesporu špatné rozhodnutí pilota: za tak špatných povětrnostních podmínek se neměl nechat přesvědčit a neměl odstartovat. René de Narbonne však byl pilot "odchovaný" druhou světovou válkou. Ve válce se klade důraz především na splnění úkolu, což je nadřazeno bezpečnosti a prevenci. Odmítnout start, nebo se vrátit kvůli "strachu" z počasí, to u válečného pilota nepřipadá v úvahu. Pro válkou protřelého Narbonna bylo tedy provedení letu nejspíš otázkou letecké cti.
Pilotní chyba v kombinaci s vlivem počasí byla tehdy jednou z nejčastějších příčin nehod. Tehdejší letadla byla menší a lehčí než dnes, tudíž byla "citlivější" na nepřízeň počasí. Také letecká navigace byla v té době na mnohem nižší úrovni než v současnosti. K nehodám, zaviněným ztrátou orientace, případně selháním přístrojů ve špatném počasí, docházelo tehdy poměrně často.
V mlze, za deště a teplotách kolem nuly může vzniknout námraza na křídlech či na anténách radiostanice. Velké problémy působí počasí snímačům tlaku, takzvaným Pitotovým trubicím, které jsou životně důležité pro určení výšky i rychlosti letadla. Pokud nejsou kvalitně vyhřívané, mohou "pitotky" vlivem mlhy a mrholení zamrzat, případně se zahltit silným deštěm.
Dalším často zmiňovaným problémem bylo možné přetížení letadla. Let z Paříže do Londýna měl trvat přibližně 1,5 hodiny. Jenže pilot nechal podle zaměstnanců letiště natankovat palivo až na šest hodin letu. U motorů Pratt & Whitney R-985 uvádějí internetové zdroje spotřebu kolem 150-190 litrů (tedy asi 110 – 140 kg) paliva na hodinu letu. Beechcraft 18 měl motory dva. Z jednoduchých výpočtů vychází, že při natankování na 6 hodin letu musel pilot nabrat minimálně 1 200 kg paliva, pravděpodobně však ještě více. Hokejisté navíc vezli i věci pro své spoluhráče, kteří už byli v Anglii: náhradní výstroj a osobní potřeby na celý anglický pobyt.
Dodnes není přesně známo, o jakou modifikaci letounu Beechcraft 18 šlo, tudíž není známá ani maximální vzletová hmotnost. Ta u nejvýkonnějších modifikací dosahuje maximálně k 4 600 kg. Jako váhu prázdného stroje uvádějí internetové zdroje asi 2 600 kg. Na posádku, palivo a zavazadla tedy zbývá maximálně 2 000 kg, s velkou pravděpodobností to však bylo méně.
Osm dospělých mužů (počítejme průměrnou váhu 80 kg) – 640 kg. Palivo – minimálně 1200 kg. K tomu těžká zavazadla: váha tehdejší hokejové výstroje se mohla pohybovat kolem 10 kg (u brankáře o něco více). Plná výstroj šesti hráčů plus jejich osobní věci mohou představovat 20 – 30 kg na hráče. K tomu zavazadla osmi spoluhráčů, kteří už byli v Británii, počítejme 15 - 20 kg. Hmotnost zavazadel se mohla bez větších obtíží vyšplhat na 300 – 400 kg. Možnost přetížení je tedy velmi reálná.
| maximální zatížení | 2 000 kg |
|---|---|
| palivo | 1 200 kg |
| 8 mužů | cca 640 kg |
| zavazadla | 300 - 400 kg |
| celkem | 2 140 - 2 240 kg |
Je sice faktem, že letadlo prokazatelně bylo ve vzduchu minimálně hodinu po vzletu, a tudíž už část paliva spotřebovalo. Zátěž však byla stále při horní hranici. Letadlo pak má mnohem horší manévrovací schopnosti a je hůře řiditelné, což může být zejména za špatné viditelnosti a nepříznivého počasí kritické.
Tragická dohra v režii komunistického režimu
Letecké neštěstí mělo neméně tragickou dohru i po návratu zbytku týmu do Československa. Komunistický režim začal rozšiřovat fámy, že šestice zmizelých hráčů nezahynula při leteckém neštěstí, ale emigrovala na západ, ačkoli takové možnosti nenasvědčovalo vůbec nic. Rodiny pozůstalých se místo finanční pomoci nebo projevu soustrasti dočkaly spíše pomluv a problémů.
Hokejová reprezentace se se ztrátou téměř poloviny mužstva obdivuhodně vyrovnala a už za necelý půlrok, na jaře 1949, získali českoslovenští hokejisté podruhé titul mistrů světa. O další rok později bylo ovšem jádro mužstva těsně před odjezdem na mistrovství světa pozatýkáno. V následujícím vykonstruovaném politickém procesu byla většina hráčů odsouzena k přísným trestům. K hokeji na vrcholové úrovni se už nikdy nevrátili.
