Spejbl a Hurvínek se vracejí ke kořenům. Autoři muzikálu Hotel Spejbl se inspirují lehkou dávkou dadaismu, která byla typická pro zakladatele divadla S+H Josefa Skupu, i legendárními dialogy Miloše Kirschnera ze sedmdesátých let minulého století.
Muzikál bude mít premiéru příští rok, ale vzhledem k neobvyklým a mnohdy technicky velmi náročným požadavkům jsou přípravy už v plném proudu. Jako první máte možnost nahlédnout do zákulisí, kde režisér představení Miki Kirschner, technolog inscenace David Vrbík a samotní autoři textu a hudby Robin Král a Jan Lstibůrek vymýšlí, jak pomocí klasických dřevěných loutek a moderních technologií zhmotnit postavy klaustrofobika, nymfomanky, narcise, multifobika, pedofila, autistky a dalších „nemocných“. Uvozovky jsou na místě, protože když si desku poslechnete (pokud už ji neznáte), tak rysy jednotlivých nemocí v sobě spolehlivě rozpoznáte také.
Fotogalerie |
„Diagnózy nejsou zobrazeny přesně, ale spíše popisují hraniční projevy, které na sobě může pociťovat běžný člověk, aniž by nutně musel být diagnostikován v lékařském smyslu slova. Vše jsme pojali s nadsázkou a humorem. Nikoliv však se snahou zesměšnit, ale naopak poskytnout posluchači, který se v písni třeba pozná, určitou katarzi, “ vysvětluje autor textů a spoluautor představení Robin Král.
Představení je postavené na albu Blázinec. Co písnička, to jedna duševní porucha. Děj se odehrává, jak už název napovídá, v hotelu, kam se Spejbl s Hurvínkem chtějí schovat před nepohodou venku. Hledání volného pokoje je tak metaforou na hledání klidu mysli.
Dvojice se postupně setkává s hosty a zaměstnanci hotelu. Nejprve na recepci potkají zaznamenávače, kterého na desce zpívá Marek Eben. Postava vychází z nutkání člověka všechno zaznamenávat, místo aby život skutečně prožíval. „Zaznamenávač odkazuje na nutkavou potřebu hromadit záznamy a věci, ve snaze zabránit tomu, aby každý okamžik a vzpomínka mizely v propadlišti času. Reprodukcí každého prvku světa nebo schraňováním fyzických předmětů čas zdánlivě zadržujeme, ale právě v průběhu toho nám to podstatné,“ popisuje Král.
Storyboard připravovaného představení Hotel Spejbl
Loutka, která hraje na klavír
Právě zaznamenávač je jednou z prvních mechanických a počítačem řízených loutek, kterou už mají autoři téměř hotovou. Postavička totiž hraje nejen recepčního, ale i klavíristu v rozsáhlém loutkovém orchestru. Autoři přitom chtěli, aby se prsty loutky pohybovaly přesně do rytmu hudby a na recepci podle zvuku psacího stroje.
Nevšední zadání vyřešil technolog inscenace David Vrbík vtipným a přitom levným způsobem. Zatímco za normálních okolností slouží šavle (posuvné voliče) mixážního pultu k nastavení parametrů zvuku, tady jsou zvukem ovládány. V připojeném počítači je nainstalováno virtuální hudební studio Ableton Live, ve kterém autoři „naprogramovali“ pohyby jednotlivých šavlí tak, aby to odpovídalo rytmu dané skladby nebo klapání stroje. Na šavle jsou pak navázány provázky k ovládání prstů loutky. Výsledný efekt vidíte na přiloženém videu.
Zaznamenávač napojený šavle mix pultu.
Do sebe zahleděný recepční pošle otce se synem, aby si případný volný pokoj našli sami. Začíná pouť po fantaskním hotelu, kde každé dveře skrývají jednu diagnózu.
Postavou, jejíž výstupy se opakují jako jakýsi refrén představení, je autistka, kterou zpívá Ewa Farna. „V téhle postavě se spojuje na jedné straně něha a na druhé chlad či emoční odtažitost, neporozumění, dvě polohy, které jsou vlastně klíčové pro celé představení a mají mnoho společného i s dynamikou postav Spejbla a Hurvínka,“ vysvětluje Král.
Divák od začátku vidí, že děj se odehrává ve Spejblově hlavě. Jak dopadne hledání sebe sama a vnitřního klidu, který chce Spejbl nejen pro sebe, ale i pro svého synka, samozřejmě neprozradíme.
Představení má zatím čtrnáct obrazů, což odpovídá i čtrnácti příběhům z původního alba. Jak však autoři upozorňují, vše se může ještě změnit. Zatím je hotov pouze technický scénář inscenace. „Máme jasno, jak půjdou jednotlivé scény za sebou, ale zdaleka třeba nemáme hotové všechny dialogy,“ poznamenává režisér Kirschner.
Celé představení vzniká na loutkové divadlo neobvyklým způsobem, protože autoři sice mají jednotlivé postavy, ale teprve hledají způsoby, jak je technicky ztvárnit. Kombinují přitom zadní projekci, lasery, postupy laterny magiky i zcela „bastlířské“ metody jako třeba v případě zaznamenávače a mixážního pultu.
Jedna z postav („normální“ člověk) bude nafukovací a animovaný obličej bude promítán zadní projekcí na mléčnou kouli. Divák tak v některých případech nepozná, co je skutečná loutka a co je pouze projekce. Na pódiu se budou kromě robotických loutek pohybovat samozřejmě i klasické marionety a javajky (loutky voděné zespodu).
Bláznivý nápad
Když mi před osmi lety textař a spisovatel Robin Král poprvé vyprávěl o chystané hudební revue a později albu Blázinec, věnovanému výhradně několika konkrétním duševním poruchám, napadlo mě, že plánovaný název přesně vystihuje to, jak mi celý ten nápad připadal.
Historie rockové hudby je sice plná písniček odkazujících na depresi, paranoiu a další neveselé duševní stavy (od Linkin Park přes Rolling Stones a Pink Floyd až po Nirvanu nebo třeba Metallicu), ale udělat monotematické album jen a pouze o psychických nemocech je velmi odvážný počin i v mezinárodním měřítku, natož pak v poměrech místní hudební scény.
Nakonec však vzniklo úspěšné, kritiky ceněné a hvězdně obsazené koncepční album, kde autistku zpívá Ewa Farná, bulimičku Iva Pazderková, pedofila Tomáš Klus, neurotika Ivan Hlas, automutilanta (osoba, která se sebopoškozuje) Xindl X, maniodepresivní ženu Bára Basiková, narcise Tomáš Hanák, „normálního“ člověka David Koller a klaustrofobika Jiří Suchý. Ten přitom obvykle cizí texty neinterpretuje. Když si však dílo Robina Krále a Jana Lstibůrka poslechl, prohlásil, že by ho mrzelo, kdyby u tak zajímavého projektu chyběl. Uvidíme, kam mimořádné hudební počin posune chystaný loutkový muzikál.
