Vraťme se na chvíli do doby, kdy vzdálenosti mezi kontinenty představovaly obrovskou překážku. Jak pro cestovatele, tak pro elektrický signál. Transatlantické kabely byly poprvé položeny v roce 1858, aby přenášely telegrafní zprávy, na spolehlivý bezdrátový přenos přes oceán si ale svět ještě musel počkat. A o letech do vesmíru se zatím jenom snilo.
"Jenom" snilo? My už dnes víme, že vesmírné lety nejenže možné jsou, ale že se jejich historie významně zapsala do historie 20. století. Ti, kteří o letech do vesmíru mluvili ve století devatenáctém, byli považování přinejlepším za fantasty. Ale jak se zdá, vědecké fantazírování hrálo právě v oblasti vesmírných družic rozhodující úlohu.
Pozor: budoucnost může být blíže, než si myslíte
Za první zmínku o umělé družici obíhající Zemi (přirozenou družicí je např. Měsíc) je považována krátká povídka Edwarda Halea "The Brick Moon". Už v roce 1869 mohli čtenáři magazínu The Atlantic Monthly kroutit hlavou nad bláznivými nápady:
Satelit z cihelUkázka z povídky The Brick Moon "Co kdybychom vypustili dva nové měsíce. Jeden by mohl kroužit po Greenwichském poledníku, druhý nad New Orleans. Musíme dát pozor, aby se nám nesrazily. Tím, že budeme mít dva měsíce, bude na většině míst vidět alespoň jeden z nich." "Musí být velký. A taky lehký, abychom jej mohli vystřelit tisíce mil do vzduchu a nespadl nám někam do Patagonie. Taky musí odolat ohni, takže ani z kovu být nemůže. Musíme si měsíc postavit z cihel..." Celou povídku si můžete přečíst díky projektu Gutenberg.org |
Ani známý vizionář Jules Verne nezahálel, a v roce 1879 vydal povídku "Les Cinq cents millions de la Bégum", která je sice celkem pesimistická, co se důvěry v pokrok vědy týče, nicméně podle některých kromě satelitu celkem přesně předpovídá druhou světovou válku.
První vědecké práce
Počátem dvacátého století se lety do vesmíru dostaly konečně i do vědeckých kruhů. Za první kosmickou vlaštovku je považována práce Konstantina Ciolkovského nesoucí název "Průzkum kosmického prostoru za použití reakčních zařízení", kde se zabývá raketami. Už v roce 1903 se zde objevují pojmy jako vícestupňová raketa a návrh na pohon kapalným vodíkem a kyslíkem. V roce 1929 navrhl konstrukci rakety schopné dosáhnout rychlosti 8 km/s, čímž by se podle něj dostala na nejnižší orbitu.
Ciolkovskij publikoval asi pět set prací na téma vesmírných letů. Proslul svým výrokem "Země je kolébkou lidstva, ale lidstvo nemůže ve své kolébce zůstat napořád."
V roce 1928 přispěl svou troškou do rakety i slovinský vědec Herman Potočnik - vydal knihu "Problematika vesmírných letů - raketový motor", ve které poskytl vizi dlouhodobého obydlování vesmíru lidmi. Právě zde rozvedl Ciolkovského myšlenku geostacionární umělé družice, kde by podle něj mohl vzniknout jakýsi přístav pro další cesty do vesmíru, se zázemím pro vesmírné cestovatele - stal se tak duchovním otcem Mezinárodní vesmírné stanice.
Zabýval se také rádiovou komunikací mezi touto družicí a Zemí, nicméně k možnosti využít tuto družici jako prostředníka komunikace mezi dvěma místy na zemském povrchu myšlenku nedotáhl.
Proč A.C. Clarke není miliardář?
Prvenství v oblasti satelitního vysílání tak s největší pravděpodobností náleží slavnému britskému autorovi sci-fi. Arthur C. Clarke totiž v roce 1945 velice přesně předpovídá využití geostacionární družice. Vlastně jde mnohem dále, než by pro spisovatele bylo obvyklé - v únorovém čísle časopisu Wireless World stručně, ale přesně popisuje funkci pasivní komunikační geostacionární družice. Vychází přitom z německých raket V2, které jeho rodnou Británii během války pustošily.
A. C. Clarke vyřešil problém"Můžeme nyní vyslat do ionosféry nejrůznější pomůcky. Protože měřící přístroje budou lehčí, než náklad, který nesly rakety V2, bude i raketa moci býti menší." "Ale možnosti jsou ještě větší. Raketa, která by dosáhla rychlosti 8 km/s paralelně se zemským povrchem, by kroužila kolem Země navěky, stala by se 'umělou družicí'. Rakety V2 umí dosáhnout třetinové rychlosti, ale (...) snížením hmotnosti by bylo možné dosáhnout toho, aby kolem Země obíhaly některé přístroje nastálo. Informace by mohly vysílat tak dlouho, dokud by jim vydržely baterie. Protože polovinu času by družice strávila v perfektním slunečním světle, její životnost by mohla být bezmezně prodloužena použitím termo- a fotoelektrických článků." "Rád bych ale zmínil ještě vzdálenější využití, možná nějaké půl století vpřed. Umělá družice ve správné vzdálenosti od Země by ji oběhla za 24 hodin, jinými slovy, byla by stacionární vůči konkrétnímu bodu na povrchu, a byla by v optickém dosahu téměř poloviny zemského povrchu. Tři takové stanice, 120 stupňů vzdálené od sebe, by pokryly televizním vysíláním nebo mikrovlnným signálem celou planetu." "Bojím se, že to úplně nezapadá do našich poválečných plánů, ale považuji to za řešení problému [komunikace] jednou provždy." |
A. C. Clarke prý na tento svůj příspěvek do časopisu úplně zapomněl, a připomněli mu jej až zaměstnanci Cejlonské vysílací společnosti. Detailnější zpracování tohoto problému, které vešlo do povědomí mnohem silněji, totiž poskytl Clarke ještě ten rok, v červenci, tedy před 62 lety. Je zde rozvedena myšlenka využít družice pro rádiové pokrytí celé planety.
A proč si Clarke vynález nepatentoval? Důvod byl až smutně prostý - patentový úřad by po něm totiž chtěl funkční model zařízení. Soud nicméně později uznal jeho specifikaci za natolik přesnou, že znemožnil patentování ostatním zájemcům. Clarke si tak alespoň mohl napsat knihu "Jak jsem ztratil miliardu dolarů ve svém volném čase."
Studená válka a vesmírné závody
Skončila válka světová a začala válka studená. Ta paradoxně nesmírně urychlila vesmírný výzkum. Přestože Spojené státy se již od roku 1946 teoreticky zabývaly myšlenkou satelitu ("Geostacionární satelit s patřičným vybavením lze označit za vědecké nástroje s největším potenciálem ve 20. století," konstatuje např. zpráva projektu RAND), teprve v roce 1955 oznámil Bílý dům, že Amerika pracuje na vypuštění satelitů do tří let.
Sovětská sonda Sputnik 1 se tak stala před téměř padesáti lety prvním úspěšným vesmírným tělesem, které vyrobil člověk, a odstartovala vesmírné závody.
Civilní využití
Kromě satelitů "zabijáků", vědeckého využití a špionážních satelitů se satelity celkem brzy dostaly i do civilní a komerční oblasti. Satelity přenášely nejprve pasivně, později i aktivně, rádiové signály různé povahy.
Milníkem je satelit Telstar, první komunikační satelit, který odstartoval z floridského mysu Canaveral 10. července roku 1962, tedy před 45 lety. O necelé dva týdny později pak přenesl první satelitní televizní vysílání.
Původně měl být tím památným pořadem proslov amerického prezidenta J. F. Kennedyho, ale protože se povedlo navázat satelitní spojení dříve, než byl projev připraven, technici vyplnili mezeru baseballovým zápasem. Ten samý večer, 23. července 1962, už měl satelit na pilno - zprostředkovával telefonní hovory, faxy, přenos dat a první tiskovou konferenci.
Satelitů jako smetí
Americká síť pro kontrolu oběžné dráhy Země monitoruje orbitu a snaží se detekovat, sledovat a katalogizovat objekty na oběžné dráze. Je to důležitá např. proto, aby, pokud by takový objekt vstoupil do atmosféry, jej obranný systém mylně nepovažoval za nepřátelskou raketu. Systém funguje od roku 1957, kdy Sověti poprvé "zamořili" orbitu Sputikem I. Od té doby prošlo databází více než 26 tisíc objektů. Aktivně monitoruje asi 8 000 objektů, nejmenší z nich mají přibližný průměr tenisáku. Jen sedm procent těchto objektů jsou funkční satelity.
Dnes se na oběžné dráze kromě komunikačních satelitů prohánějí meteorologické satelity, vědecké satelity, komerční satelity a určitě i nějaké ty armádní. Pro příjemce televizního vysílání je satelit synonymem globálního výběru televizních kanálů.
Lidstvo se tedy zatím sice pořád po Zemi kolébá, ale kolem kolébky si rozvěsilo chrastítka. Zatím je s nimi zábavy až až.
Odkazy
-
A.C. Clarke vzpomíná na jeho vynález družice (anglicky)
-
Satelity (anglicky)
