Radar sloužící především k detekci vzdálených letadel nebo plavidel znamenal obrovskou změnu v průběhu bitev druhé světové války. Ale ještě před tím, než ve třicátých letech 20. století Amerika, Německo, Británie i Francie pokročily v rádiové detekci natolik, že mohly začít používat použitelné modely, existovaly možnosti, jak zaregistrovat blížící se nebezpečí. Stačilo pozorně naslouchat...
A rovněž poté, co už byl radar na světě, naslouchadla dál sloužila armádě - tentokrát jako prostředek dezinformace. Tím, že Američané v médiích vydávali akustické lokátory za moderní součást vybavení protiletecké ochrany, dezinformovali nepřátelské armády.
Obří naslouchátka
Nejstarším obřím naslouchátkem, které jsme našli, je meteorologická stanice podle Johna Tyndalla. Rozšířená trubice zesilovala vzdálené zvuky a údajně tak sloužila ke studiu atmosférických jevů. Bližší informace se však nepodařilo dohledat.
Jedno z prvních známých zařízení určených v armádě ke zdokonalení lidského sluchu ještě nesloužilo k detekci blížících se letadel, vždyť jsme teprve v roce 1880. Směšně působící zařízení s názvem "topophone" mělo sloužit pro lepší orientaci v mlze (povšiměte si, že šlo o nejspíš stereo zařízení - to umožňuje rozpoznat, odkud zvuk přichází).
Letadlo na doslech!
Skutečně významný důvod k pečlivému naslouchání přinesla první světová válka a bojové letouny, které se zde poprvé objevily. Aby se mohlo stanoviště protiletecké obrany připravit s dostatečným předstihem, potřebovala jeho obsluha znát informace o vzdálenosti a směru leteckého útoku. Nejen k tomu mohl sloužit i přístroj na obrázku:
K výraznému rozvoji technik pro akustickou detekci a lokaci vzdálených letadel došlo po první světové válce, kdy už bylo zcela jasné, jak důležitým bojovým prostředkem letadla jsou.
Britové šli cestou "čím větší, tím lepší". Účinnost naslouchacích zařízení, připomínajících dnešní satelity, byla zdánlivě malá: letadlo dokázala zaslechnout na vzdálenost 30 - 50 km. Zdá se to být málo, ale při rychlostech tehdejších letounů to poskytlo třeba deset minut navíc.
Kent, Velká Británie, postaveno kolem 1928
Američané využívali akustické lokátory v rámci protiletecké obrany, k největšímu rozvoji došlo evidentně ve třicátých letech.
Akustické lokátory se zvětšily a staly se mobilními. Na snímku vidíte americký model ze třicátých let.
Spolupracující složky - zvuk, světlo, střelba
Akustické lokátory sloužily jako systém včasného varování pro zbytek útvaru. Díky nim bylo jasné, nebo alespoň jasnější, kam namířit (skutečně velice jasné) světlomety.
Světlomety měly podle dobových materiálů výkon "jako 800 milionů svíček"
Celý systém anti-aircraft artillery samozřejmě zahrnoval také útočnou jednotku, například kulomety Browning:
Také německá armáda disponovala akustickým detektorem, schopným zachytit nepřátelský (a vlastně jakýkoli) letoun na 5 - 12 km, v závislosti na povětrnostních podmínkách a schopnostech obsluhy. Uvádí se směrová odchylka dvou stupňů. Operátor vlevo určoval směr, operátor vpravo výšku, prostřední zajišťoval koordinaci a oznamoval celkové výsledky.
Nástup prvních radarů
Tato technologie ale měla být již brzy překonána. Jak USA, tak i Británie, Francie, a konečně i Německo, vyvíjely radary založené na vysílání a přijímání radiových signálů. Výzkumy byly pochopitelně tajné, například Američanům se dařilo držet radar pod pokličkou tak důsledně, že i jejich spojenci z Velké Británie byli překvapeni vyspělostí jejich systému, když si v roce 1940 začali vyměňovat technologické poznatky.
Radar SCR-268
Akustické "radary" si tak z větší části odsloužily své dny mezi válkou. Šlo o krátkou odbočku do uličky, která se ve světle novějších technologií ukázala jako slepá. Radary proměnily flaky například v následující sestavu:
Radary? Jaké radary?
V rámci válečné propagandy ovšem americká armáda nadále prezentovala akustické lokátory jako nejmodernější vybavení, které má vojsko k dispozici. Cíl byl jasný - zastírat skutečné možnosti detekce letounů a lodí na dálku pomocí radiolokátorů, které mezitím Američané spolu s Brity vyvíjeli.
A tak se například roku 1943 objevila v novinách následující fotografie:
"Speciálně vycvičená obsluha dokáže detekovat přítomnost letadel pomocí AAA zvukového lokátoru, který funguje jako 'uši' protiletecké obrany. Nástroj navádí světlomety, které pak cíl zaměřují," napsaly ACME News v lednu 1943.
Jakými technologiemi asi disponuje armáda dnes, když dává na internetu k dispozici přesné specifikace principů protiraketového štítu?
Odkazy:
- Acoustic Location and Sound Mirrors (anglicky, obrázky)
- Fotografie anglických "zvukových zrcadel" (anglicky)
- Akustická zrcadla - historie (anglicky)
- Detekce letadel v době před radarem (anglicky) + obrázková galerie tamtéž
- Historie radarů (anglicky)
- Royal Observer Corps (anglicky)
- Další dobové fotografie (anglicky)
