S několika výjimkami žil Jules Verne poklidný měšťanský život. Narodil se 8. února 1828 v rodině bretaňského právníka Pierra Verna v přístavním městě Nantes jako první z pěti dětí. Druhorozený syn Paul byl určen pro dráhu námořního kapitána, a vskutku se kapitánem dálkových plaveb později stal. Pro Julesa bylo připraveno nástupnictví v otcově advokátní kanceláři. Nejstarší syn práva poslušně vystudoval, avšak neposlušně opustil. Věnoval se literatuře a divadlu a vedl od roku 1850 v Paříži chudý, avšak jistě veselý život mladého bohéma. V devětadvaceti se takzvaně usadil, vzal si mladou vdovu Honorinu de Viane. Z návodu jejího bratra se stal obchodníkem na burze, přestože se nevzdával literárních pokusů.
K převratu v jeho životě došlo až v roce 1863, kdy nakladatel Jules Hetzel otiskl jeho první román z cyklu Podivuhodné cesty, nazvaný Pět neděl v baloně.
Verne na rozcestí
Pět neděl v baloně je román dodnes známý a čtený. Měl už ve své době velký úspěch a právem patří do souboru toho nejlepšího, co Verne napsal. Je to román s fantastickým technickým prvkem - balon zde popisovaný je řiditelný tak, že díky horkovzdušnému dmychadlu je schopen vystoupit právě do té výšky, kde vane vítr kýženým směrem. Verne postavil příběh na mylném předpokladu, že v různých výškách vanou větry různých směrů a že na tomto principu lze založit dopravu pomocí řiditelných balonů.
Paradoxně i sám autor byl trochu v pozici onoho balonu Viktoria, který měl vystoupat do správné výšky a nabrat správný směr.
Povzbuzen úspěchem totiž napsal další román. Byla to - z dnešního hlediska - naprosto čistá sci-fi. Odehrává se v budoucnu, o čemž svědčí i jeho název Paříž ve XX. století. Popisuje smutný osud mladého literáta, který je postupně ubíjen světem, v němž není místo pro poezii, pro duchovno, pro estetiku, až nakonec zahyne hladem a zimou. V románu je popsáno mnoho technických vymožeností - jmenujme aspoň magnetickou visutou dráhu, o níž bychom bez uzardění mohli prohlásit, že předjímá magnetické vlaky, jež se možná stanou expresním dopravním prostředkem druhé poloviny jedenadvacátého století. S pozoruhodnou přesností popisuje i počítač - stroj vybavený i klávesnicí a obrazovkou!
Verne román dokončil, odevzdal Hetzelovi - a narazil na naprosté odmítnutí. Hetzel sám byl úspěšný literát a osobně redigoval Vernovy pozdější romány. Zachovala se jejich vzájemná korespondence a z ní je patrné, že mnohé jeho rady vedly k větší kvalitě díla. Byl to Hetzel, který dokázal Verna přinutit, aby ze slabého románku Strýček Robinson vytvořil velkolepý třídílný Tajuplný ostrov.
Ovšem nad Paříží ve XX. století udělal kříž. Neviděl žádnou možnost, jak román přepracovat. Podle jeho názoru bylo dílo "zcela mimo", a opravdu "mimo" zůstalo! Verne je odložil do archivu a tam rukopis zůstal přes sto let. Vyšel až v roce 1993.
Těžko soudit, jak by se Vernova literární dráha odvíjela, kdyby si byl tehdy postavil hlavu a s Hetzelem se rozešel a vydal román jinde. Dá se odhadovat, že by to byla zajímavá literární kuriozita, asi jako Válka ve XX. století od Vernova současníka Alberta Robidy. Román s jistým stupněm zajímavosti, avšak pouhá kuriozita. A z Julesa Verna by se pravděpodobně onen literární gigant nestal.
Podivuhodné cesty
Verne je slavný jako fantasta. V souboru čtyřiapadesáti svazků Podivuhodných cest, jak se souborně jeho seriál oficiálně jmenuje, zaujímají fantastické romány jen menší část. Jsou tu samozřejmě základní díla sci-fi, jako je Dvacet tisíc mil pod mořem, Do Měsíce, Na kometě, Robur Dobyvatel, Pán světa a Vynález zkázy. Většina jeho románů jsou cestopisy. Ostatně za jeho života byl zcela nejúspěšnější román Cesta kolem světa za 80 dní, a to je čistý cestopis bez fantastických prvků - třebaže poslední americké filmové zpracování z něj udělalo jakousi sci-figrotesku. Ve výčtu cestopisů lze pokračovat dlouho, připomenout romány takřka zapomenuté jako V pustinách australských nebo Oceánem na kře ledové.
Nicméně právě fantastickými díly si Verne zjednal nesmrtelnost. A zase narážíme na paradox.
Umírněný fantasta
Jako fantasta byl Verne střízlivý. Vycházel z existujících projektů své doby. Ponorky za jeho života už existovaly, třebaže měly daleko do technické dokonalosti Nautila. Technici uvažovali i o letadlech. Verne napsal studii o létání na základě tehdy čerstvých zkušeností s nepodařenou dálkovou vzduchoplavbou balonu Obr. Tento podnik dal dohromady literát, fotograf a hlavně bohém Felix Tournachon-Nadar. Verne konstatuje, že to bylo fiasko, že balon končí, že po osmdesáti letech své existence není schopen vývoje. Jakousi naději mají řiditelné vzducholodi, avšak naději vkládá do letadla. Je to otázka vhodného pohonu, jakmile bude sestrojen dostatečně výkonný a zároveň lehký motor, letadlo vzlétne.
K čemuž vskutku došlo, právě v roce Vernova úmrtí. Svou představu vtělil do románu Robur Dobyvatel, v němž představil čtenářům helikoptéru o sedmatřiceti nosných vrtulových soustavách. Nic fantastického, studie takového letadla v té době už byly přinejmenším na papíře.
Vynálezy v díle Julese Verna
Ponorka (Dvacet tisíc mil pod mořem)
Raketový pohon (Do Měsíce, Na kometě)
Letadlo (Podivuhodné dobrodružství výpravy Barsacovy)
Řiditelný balon vybavený horkovzdušným dmychadlem (Pět neděl v baloně)
Helikoptéra se sedmatřiceti vrtulovými soustavami (Robur Dobyvatel)
Univerzální dopravní prostředek umí jezdit, létat a potápět se (Pán světa)
Nestřízlivá fantazie
Ke střízlivosti mělo daleko jiné letadlo, Postrach z románu Pán světa. Je to něco jako "batmobil" nebo nějaké Fantomasovo vozidlo: tento Postrach je schopen létat, jezdit jako auto a potápět se jako ponorka. Naprosto fantastická smyšlenka bez reálného podkladu. Ovšem i tato technická vymoženost je v jistém smyslu paradoxní.
Romány napsané po roce 1886 jsou v lecčem jiné než ty předcházející. V tomto osudném roce totiž došlo k tragédii. Gaston, syn Vernova bratra Paula Verna, v pominutí smyslů postřelil slavného strýce z revolveru. Jules Verne měl chatrné zdraví od mládí a poranění ho postihlo hůř, než by zasáhlo zdravého člověka. Ochrnul, ztrácel hybnost, postupně ztrácel sluch a zrak.
Tehdy se k němu vrátil jeho vlastní syn Michel, staral se o něj, ošetřoval ho a také mu pomáhal s psaním. Právě tento Michel byl muž nadšený fantastickými technickými novinkami. Svého otce inspiroval a také mu do rukopisů vpisoval fantastické motivy. Tak například je věrohodně doloženo, že připsal postavu šíleného vynálezce Xirdala do románu Honba za meteorem: zachoval se původní Vernův rukopis a známe dílo přepsané Michelem Vernem.
Některé drobné práce Michel Verne podepsal jménem svého otce. Je to kupříkladu vynikající novela Věčný Adam a hříčka Den amerického milionáře ve XXIX. století. Ovšem největší dílo, které je čistě výsledkem práce Michela Verna, a přesto je známe jako román Julesa Verna, je Podivuhodné dobrodružství výpravy Barsacovy. V něm se vyskytuje nepočítaně vynálezů, letadel a elektrických zbraní. Kniha je to dodnes čtená a oblíbená, avšak s původním Julesem Vernem má málo společného.
Otec a syn
Pokud je v životě Julesa Verna něco zajímavého, pak je to vztah k synovi. Jako otec byl se synem hrubě nespokojen. Viděl na něm pořád nějakou špatnost a šel tak daleko, že ho nechal zavřít do polepšovny (pravda, do polepšovny pro hošíky z lepších rodin) a později ho vsadil na loď a přiměl k dvouleté plavbě na Dálný východ. Mladíkovi nenapravil hlavu ani tím, že napsal Patnáctiletého kapitána: Dick Sand měl být Michelovi životním vzorem. Syn se nepolepšil ani v dospělosti. Neuvážené citové závazky, ztřeštěné podnikatelské pokusy, dluhy a skandály ztrpčovaly život otci, v té době už slavnému a díky úspěchu divadelních her i bohatému. A přece to byl tento "nezdárný syn", který bděl u lože nemocného otce a vedl mu ruku v závěrečné fázi tvůrčí dráhy.
Jules Verne
Sláva a úspěch
Verna nevzali do Francouzské akademie. Touto holou větou je vyjádřeno jádro jeho životní trpkosti. Toužil po tom, usiloval o to, ale marně. Zklamán se odstěhoval po prohrané válce s Prusy do Amiensu. Tam se stal městským radním a pikardským akademikem. Chabé náplasti na zející ránu. Netrpěl nouzí, to jistě ne. Avšak až po desetiletích se podařilo dokázat rozborem účetnictví Hetzelova nakladatelství, že Hetzel svého nejlepšího autora nestydatě vykořisťoval a že jeho zisky z vernovek byly zhruba v poměru 10:1 k příjmům autorovým.
Ony "velkorysé" smlouvy byly ve skutečnosti otrokářskými kontrakty. Verne psal pod knutou Hetzelovy nestydatosti. A možná právě touto knutou Hetzel přispěl k Vernově nesmrtelnosti: třeba by Jules Verne psal méně, a dokonce i hůře, kdyby byl kontrakt jiný, slušnější.
