V minulém díle jsme z knihy Josefa Kaliny Dlouhá křivolaká cesta vybrali pasáže, které líčí dakarový „pravěk“, jak autor sám nazval tuto část knihy. V druhém díle našeho seriálu o počátcích tatrovácké účasti na slavném Dakaru se již vydáme na poušť Ténéré, kde si v tamních dunách nejen Čechoslováci vysloužili své ostruhy. Právě zde postupně nabírali zkušenosti, které později dokázali proměnit v opakovaná vítězství a kdy dokonce dokázali s kamionem předehnat závodníky v automobilech. (Rok 1994, 1. místo v kat. kamionů a 6. místo v celkovém pořadí automobilů a kamionů.)
Nyní jsme však ještě v roce 1986. Průkopnický LIAZ se účastní už podruhé, Tatra poprvé. Je to mimořádně náročný ročník. Osm účastníků, včetně zakladatele soutěže, zahynulo. V předposlední etapě závodu zůstane jen 20 % startovní listiny a v senegalském bahně uvízne řada závodníků včetně Tatry. Debutující Karel Loprais musí vzdát na 2. pozici. Tým nestihne start poslední etapy.
Opravdová pustina Ténéré
Niger je prapodivná země. Představte si takové velké Rakousko (Niger má na mapě podobný obrys), se skoro všemi Rakušany žijícími v tom západním camfrňousku Tyrol a Arlbergu. Tak nějak to v Nigeru je a má to jediný důvod. Řeku! Ta, ačkoliv se země jmenuje podle ní, zemi jenom tak škrtá, aby se hned přesunula do Nigerie. Evropanům se to trochu plete, ale tak nějak to Francouzi s Angličany kdysi vymysleli. Celou východní vypouklinu republiky Niger tvoří z větší části ta nejopravdovější Sahara, poušť pouští, Ténéré.
Od libyjských hranic na severu po Čadské jezero, od Agadezu, hlavního města Tuaregů, až po Dakhlu v Egyptě, to je centrální Sahara, opravdová pustina, jenom výjimečně přerušená zaprášenou oázou. Má různá jména, ale Ténéré je její srdce. Karavany z různých směrů ji musely překonat a vždycky to byla jejich nejdelší a nejnebezpečnější etapa. Agadez! Zní to jako zaklínání. Nebo jako modlitba. A taky to pravděpodobně jako modlitba milionkrát zaznělo, když karavany z východu z posledních sil překonávaly ty stovky kilometrů prázdnoty. Po dlouhých dnech, možná týdnech putování, se město muselo jevit jako ráj. Dostatek vody ve studních a hojnost potravy pro velbloudy. A samozřejmě tržiště.
Trasa závodu v roce 1986
Z dnešního pohledu takový dopravní terminál, depot a velkosklad. Zboží z Egypta, Súdánu, nebo až z dalekého Jemenu změnilo majitele, nebo přepravce, aby s jinou karavanou pokračovalo dál, směrem k bájnému městu Timbuktu a ještě dál, možná až do Dakaru na špičce Zeleného mysu.
Naše plechová karavana doráží do Agadezu se stejnými modlitbami a stejně, jako ti velbloudi, na pokraji sil. Máme za sebou šest těžkých, ničivých etap. Dnes, v moderní, rozmazlené době, by to už směřovalo k volnému dni, ale tehdy se to chápalo jako normální rozcvička před opravdovým pouštním závoděním. Bez doprovodů, bez letadel a bez spojení.
Když je situace „nemožná“
Roztřepaná auta a vysílení motorkáři teď vyrazí na Ténéré. Ještě před tím je ovšem nutno se zmínit o rozkošné atrakci, kterou si na nás Thierry Sabine vymyslel těsně před Agadezem. Spojil dvě etapy Tamanrasset-Ifferouan a Ifferouan-Agadez do jedné jediné, přičemž tu druhou odstartoval do noci. Byla to poslední noční etapa, která se na Dakaru jela a já si nepamatuji větší organizační a navigační zmatek. Krajina mezi Ifferouanem, mimochodem střediskem průzkumu možná největších ložisek uranu na světě, a Agadezem, je typický sahel.
 |
Když stovky motorek a aut hledají cestu v relativně hustém porostu křovin, pětimetrových sukulentů a neduživých stromů uprostřed černé noci, nastane situace, které říkal Hemingway „nemožná“. Hodnotil lidi podle toho, jestli vydrželi, když byla situace nemožná. V takové jsme se nacházeli. Všichni se snaží držet alespoň přibližný směr, potkávají se a zase se rozjíždějí. Větve praskají a praskají i okna aut. Les, pokud se to dá lesem nazvat, je zadýmený prachem tak, že reflektory jsou k ničemu. Čím víc svítí, tím víc obarví stěnu prachu na žluto.
Kromě těch opravdu dobrých a zkušených navigátorů, jedoucích hodně vepředu, nikdo nevěděl kde je.
Z té stěny se náhle vynořují kmeny, větve, motorky, a někdy i světla auta, jedoucího, bůh ví proč, v protisměru. Zmatek je naprostý. O nějaké rychlosti, nebo závodění, nemůže být řeči. Nesmíme zapomenout, že jsme v době, kdy po nějakém GPS nebylo ani potuchy. Kromě těch opravdu dobrých a zkušených navigátorů, jedoucích hodně vepředu, nikdo nevěděl kde je. Údaje na počítadle kilometrů a ručička kompasu jsou při tom neustálém kličkování jenom velmi přibližné a my jsme navíc naprostí zelenáči.
Poprvé velitelem kolony
V zoufalství se uchyluji ke svým milovaným mapám a v kabině plné prachu, při matném světle palubní lampičky zkoumám, co tu vlastně vyvádíme. Jak je veliký tenhle les, kde je nějaký kopec, nebo suché vádí, prostě jakýkoliv záchytný bod. Ježdění sem a tam v křoví je nesmyslné, a jak tak stojíme na místě a já hledím do mapy, vynoří se proti nám velká světla. Když se prach trochu usadí, vidíme mezi nimi kulatou značku Tatra.
Nastává porada, ke které se záhy připojuje několik navigátorů z osobáčků, které prostě přistály u nás jako hmyz, s létající se na světla reflektorů. A „z národů ač jsme různých“ shodujeme se, že jediná šance jak se odtud vymotat, je najít někde na západ od nás silničku, která spojuje města Arlit a Agadez. Čert vem itinerář, nějak se do toho zatraceného Agadezu musíme dostat a čas běží.
Tatra 815 6x6 VE s číslem 634
Tyhle krátké etapy jsou nepříjemné omezeným časovým limitem, který se při každém bloudění začne hned hrozivě přibližovat. A to je teď přesně náš případ. Jsem poprvé, nikoliv naposled, jmenován velitelem kolony, protože mám tu mapu. Není mi sice moc platná, ale ostatní nemají ani to. Motáme se přibližně západním směrem s logickou úvahou, že na tu silnici musíme někde narazit. Někteří členové téhle podivné výpravy se cestou ztratí, jiní se naopak připojují v naivní představě, že víme, kam jedeme. Naše dvě Tatry se ale drží jedna druhé, jako klíšťata. V kolektivu je síla. To nás za komunizmu naučili.
Že jsme na té kýžené silnici, zjišťujeme v zaprášené černé tmě, až když pod koly ucítíme asfalt. Tak teď vlevo v bok, směr jih, a uhánět co to dá! Čas nás už opravdu tlačí. (...)
Konec nočních etap na Dakaru
Pohled na cíl etapy za rozbřesku je úchvatný. Závodníci se k němu blíží doslova ze všech světových stran a jak tak jezdí dokolečka po pláni, aby našli vjezdové praporky k časomíře, vytvářejí jakési okruhové závody. Cílař je z toho jelen a navíc se zdá, že nastaly nějaké potíže s měřením času. Výsledkem celonočního trápení je Sabinova slavná věta na ranní rozpravě.
„Zapomeňte na tuto noc!“ To měla být kompenzace za rozbitá okna a světla a nekonečnou únavu z probdělé noci. Navíc nikdo nezná svůj výsledek z předešlého dne a následující pořadí na startu slavného a obávaného „raid du Ténéré“, přejezdu pustiny ze západu na východ. Tenhle pořadatelský zmatek dává do budoucna vale nočním etapám, a když soutěž převezmou pod svá křídla mezinárodní federace, zakážou je definitivně. Z dnešního pohledu na organizaci dálkových soutěží, kdy bezpečnost je nade vše, by taková ifferouánská etapa zavdala důvod ke stížnosti u mezinárodního soudu. Jenomže jsme pořád v pravěku a hlavním heslem je mučení lidí. A tak se hned za nějaké dvě hodinky startuje na Ténéré.(...)
Pilot vs. navigátor
Prvních sto kilometrů se cesta vine kopcovitou kamenitou krajinou s ojedinělými křovisky, rozhodně nic, co by naznačovalo, že se blížíme k největšímu písečnému moři na planetě. Krajina se ale postupně rozevírá a z kombinace černo-žluto-šedé barvy se čím dál víc stává okrově žlutá.
„Parťák“ Kahánek, který má neustálý strach o pneumatiky, je kvůli kamenité pistě na začátku etapy velmi rozmrzelý a jako obvykle to odskáče navigátor.
„Šak si pravil, že včil ideme do čistého písku.“ V klikatící se cestě má ruce do vánočky a obrovské auto se sotva protahuje mezi skalkami lemujícími vyschlá řečiště. Je to názorný příklad přesvědčení pilotů, že navigátor ví o trase něco víc než oni. Chyba! On má jenom přibližnou představu čerpanou z map, z itineráře a z briefingu před etapou. Dobrý navigátor má navíc ještě zkušenosti. Prostě a jednoduše už tudy před tím někdy jel. To ovšem v roce 1986 rozhodně nebyl můj případ. Duny jsem viděl akorát v televizi a francouzským předetapovým rozpravám jsem v pět hodin ráno za brblání motorek a svištění větru rozuměl tak sotva z poloviny. (...)
Noční jízda v poušti
Několik slov o noční jízdě v poušti. Jemný všudypřítomný prach, který je ve dne většinou málo postřehnutelný, se v noci, ve světlech reflektorů, náhle zjeví v podobě matných vertikálních sloupů připomínajících mohutné stromy. A protože nepropouští světlo do stran, vzniká dojem jízdy v pralesním průseku. A ještě jedna nepříjemná halucinace. Bez korekce zraku s okolním terénem se zdá, že auto jede pořád mírně s kopce. O to nepříjemnější je realita přehřátého motoru a rychlosti, která ne a ne se zvýšit. Tím se bavíme až do tří do rána, kdy v černé tmě projedeme neosvětlenou a pustou Bilmou a potom, nějakým zázrakem i solnými bažinami do cíle na polním letišti v Dirkou. O závodění se nedá mluvit. Jsme šťastni, že vůbec žijeme. Druhá neprospaná noc a auto bez pravidelného servisu, který Tatra tolik potřebuje. Prázdné nádrže a prázdné žaludky. Takže program pro zbytek noci je stejně bohatý. Že jsme se už deset dní nemyli a spíme v ideálním případě dvě-tři hodiny pod náklaďákem, se bere jako samozřejmost. Tehdy Dakar opravdu nebyl pro slečinky. (...)
Past
Dunová pohoří jsou na Ténéré v naprosté většině nafoukána do kordonů vedoucích ze západu na východ, jako by kopírovala rovnoběžky. Toho využívá horní i spodní cesta přes pustinu a vedou širokými údolími, aniž by musely někde překonávat vysoké dunové hřbety. Jinak to je, když se poutník pustí severojižním směrem, tedy napříč těmi písečnými koridory. A tohle právě na nás Sabine vymyslel! (...)
Vláčíme se dál docela nezávodním tempem. V kolech máme určitě kolem čtyř atmosfér a jenom díky třem nápravám a dobrému rozložení váhy to nějak jede. Snížit tlak stejně nemůžeme vzhledem k těm zatraceným duším. Dodnes nechápu, jak jsme ta dunová pásma překonali. Všude po trase stála auta a motorky. Lopaty a vyjížděcí plechy byly v permanenci, často lana a popruhy natažené po písku mezi auty. A za písečnými horizonty i horší scény. Tu auto na střeše, tam zas jedno s uraženým kolem, a úplně nejhůř, helikoptéra a skupinka mužů klečících kolem napůl vysvlečeného člověka a infuzní nádobka zdvižená v ruce jednoho ze záchranářů nad ležícím jezdcem. Dakaristé se tady učili jezdit přes duny a hodně to bolelo.
Nech toho, nebo to zahrabeš úplně! Tohle vypadá na šlapadla.
A ještě jednu atrakci chystá tahle výjimečná etapa. Asi tak půlkilometrový ďolík mezi dunami, rovný, šedivý v kontrastu se zářivě žlutým pískem. Je tak nesmírně lákavý k rychlému přejetí. Je jako dálnice v porovnání s trápením v měkkých dunách a tak se tam radostně řítí každý, kdo právě překonal ty písečné hory. Tohle místo má na mapě směšně znějící jméno Zoo Baba a je to první solisko, se kterým se setkáváme, a taky nás, hlupáky, chytne bez milosti. Varování máme přitom přímo před nosem. Sto metrů od pomyslného břehu vyschlého jezera stojí De Rooyův dvoumotorák a vypadá nějak divně. Všichni známe z válečných filmů tanky nebo raketomety, zakopané v tak zvaných „palpostech“. Je to jen díra v zemi a vykopaná hlína tvoří předprseň.
Tak takhle nějak vypadá ten supernáklaďák a evidentně mu ani tisíc koní není nic platno. A ještě o kousek vedle se v podobné pozici nachází veliký pořadatelský Mercedes plný sudů s kerosenem, palivem pro helikoptéry. A my, jako největší hňupi, se tam ženeme za nimi. Naštěstí je Tatra tak těžká a jedem tak pomalu, že nás bahno zarazí hned na začátku soliska.
Šikulové Češi
Zdena ještě formálně zkouší všechno zašpérovat (zamknout uzávěrky diferenciálů v osách) a pohnout autem na nejnižší plíživou rychlost, ale jediné, čeho dosáhne je další, několikacentimetrový propad kol do zborcené krusty vyschlého povrchu. „Nech toho, nebo to zahrabeš úplně! Tohle vypadá na šlapadla.“
Muzeum nákladních automobilů Tatra
A už se k nám hrne Thierry de Saulieu, navigátor z De Rooyova Dafu a současně slavný francouzský motoristický novinář. A aby nesmrděla sebechvála, přikládám kousek z jeho článku pro časopis „Routier“ s názvem „Les Chic Tchéques“, což se dá přeložit, jako „šikulové Češi“. Byli jsme na to později ohromně pyšní, i když celá historka svědčí spíš o tom, jací jsme to tehdy byli naivní bambulové.
Les Chic Tchéques, autor: Thierry de Saulieu „Ve voze, který se blíží, rozpoznávám jako navigátora svého přítele Josefa Kalinu, který je v týmu manažerem, tlumočníkem, účetním, tiskovým mluvčím a nenasytnou houbou, nasávající naše minulé zkušenosti. Na dálku vidím, jak v kabině gestikuluje, ale dřív, než stačím dát nějaké znamení, udělá Kalinův šéfpilot Kahánek to samé co De Rooy, tj. šlápne na plyn. Berou to pro změnu druhou stranou od zapadlého zásobovacího Mercedesu a nejedou tak rychle. Jsou však podstatně těžší než my, takže je výsledek prakticky stejný. Další sólokapr pro přítomné kameramany, další zábava pro televizní diváky, kteří budou, pohodlně opřeni v křeslech, sledovat ty blázny, jak se s lopatami v písečné bouři snaží vyprostit patnáct tun z bažiny uprostřed jedné z nejhorších pouští světa. Tentokrát je to ale jinak a kameramani upadají do profesionálního transu. Abych se přiznal, tak i my hledíme na celou záležitost trochu vyjeveně. Češi, místo aby vyhrabávali kamión, začínají sundávat kola. Z korby vytahují nezvyklé kusy železa, vzdáleně připomínající vyjížděcí plechy. Na kola připevňují páky s kulovými čepy na konci a na ně podivné plošiny zavěšují. Celá posádka přitom vypadá dost sebejistě, jakoby jejich beznadějná situace neznamenala nic vážného. Jejich jistota má vliv i na řidiče zásobovacího Mercedesu. Přemlouvá Kalinu, aby se pokusili vyprostit i jejich přetížený vůz, jako kdyby Tatra byla už ze všeho venku. Já jsem trochu skeptičtější, ale je to naše jediná šance. „Josefe, jestli vyjedete, vytáhnete nás?“, vemlouvám se: „Jen se podívej na De Rooye, raního mrtvice!“ Montáž zařízení právě skončila a Kahánek si sedá za volant. Velká premiéra, dnes už slavných „čapích nohou“, se odehrává právě tady, v solné bažině jménem Zoo Baba. Na pomalou zpátečku se plošiny noří do bahna a Kalina s mechanikem divoce podhazují šlapadla suchým pískem. Je to legrační, ale přitom zázračné. V rozrytém mazlavém marastu solné bažiny začne obrovský kamión zvolna kráčet pozadu až tam, kde suché písečné stopy signalizují pevnou zem. Ještě dvě tři protočení desek a zadní kola se točí, jak se na automobilová kola sluší. Všichni se smějí a tleskají.“ „Od zádi našeho vozu natahujeme speciální nylonové padesátimetrové lano a Tatrováci k němu navazují ještě své, ocelové. Potom Tatra opatrně couvá z bažiny. Všichni napjatě pozorují, jak se kola boří do písku. Tatra dosáhne konce lana a zastavuje. Kritický okamžik nastane až při záběru, kdy může dojít k prohrábnutí suché vrchní vrstvy znovu až na bažinu. Jan startuje Dafa a Tatra pomalu popojíždí, až je lano napjaté k prasknutí. Josef odmávne domluvený signál, kola Tatry se zakousnou do písku, tisíc koní Dafu zaburácí a zapadlý závodní vůz po chvilce váhání vyskočí z bažiny. Televizáci jsou v extázi. Žádná režie by takovou scénu nebyla schopna naaranžovat. Akce však pokračuje. Tatra s Dafem se řadí za sebou, oba vozy spojuje ocelové lano. Na dvou padesátimetrových nylonových lanech je zavěšen nejtěžší vůz, jaký se vůbec v tomto roce pouští pohybuje. De Rooy, jako obvykle, pouští z uzdy naráz všech svých tisíc koní. Jeho kamión se začne nořit do země jako vrtná souprava. Teď však zabere Tatra a pomůže té úžasné síle udržet se na povrchu. Kolos s leteckým palivem se pomalu sune z bezedné jámy. Jen dosáhne suchého povrchu, ihned se zase propadá, ale dvojice kamiónů na opačném konci lan, která drnčí jako struny, je silnější. Ještě několik metrů a je to. Končí záchranná akce a začíná se zase soutěžit. Objímat se a děkovat si budeme až večer v Agademu. Jestli ovšem dojedeme. Všichni v rychlosti balí lana a ostatní nářadí, naskakují do kabin a oklikou objíždějí to hrozné místo. Jan, výjimečně vyvedený z míry, už je zase ve své kůži. Na rychloměru se ručička opět třese kolem čísla 150 a o dunu před námi se kolébá červená plachta Tatry. „Jsou to šikulové, co?“, obrátí se na mě Jan a, jak je jeho zvykem, sešlápne pedál plynu až na podlahu.“ převzato z časopisu LES ROUTIERS (překlad Josef Kalina) |
Vzpomínky na malou oázu Agadem, které dominují okoralé hradby prastaré pevnosti, mají pro mě doposud melancholický nádech. Roztroušená auta mezi palmami a do noci zářící ohýnky, vrhající stíny na vyčerpané postavy, bloumající oázou ve snaze najít nějaké jídlo nebo vodu, mi nejdou z mysli. Africatours se svými konzervami, převáženými těžkými šestikolovými kamiony, se sem dost pochopitelně nedostal, takže přicházejí na řadu krabičky s různými energetickými tyčinkami. Pro nás ovšem párky, pražská šunka a budvárek. Taháme toho s sebou v závodních autech metráky. Náladu nám to přidává jenom poskrovnu. Tyl a Joklík jsou kdoví kde, možná se zlomenou páteří a další čtyři členové týmu bojují u Bilmy s pouští a dvěma nepojízdnými náklaďáky.
Poslední rozhovor
I když mám všeho dost, motám se nocí mezi ohníčky a hledám někoho, kdo by byl schopen podat mi sebemenší informaci. Když už nic, tak vysílačky jim snad fungují. U jednoho ohně rozeznávám bílé pořadatelské kombinézy a mezi nimi výraznou postavu Tierriho Sabina. Zamyšleně hledí do ohně a při všem tom celodenním zmatku vypadá docela spokojeně. Usmívá se vlídně, když mě zve k ohni a ochotně mě spojuje přes walky-talky s lékařem, který už je taky někde v kempu. Zprávy jsou uklidňující. Zhmožděniny a modřiny! Petr Tyl je v nemocnici v Agadezu na kontrole a ostatní jsou v Bilmě na stanici OSN.
Vracím vysílačku, vyslechnu poděkování za záchranu Mercedesu s kerosinem a ve spěchu se loučím, abych informace předal zbytku mančaftu, který tam někde ve tmě sedí zasmušile nad párky a pivem. Asi jsem neměl tak spěchat! Byla to poslední klidná chvíle a poslední možnost si s velkým tvůrcem legendy popovídat. V té ponuré atmosféře nočního Agademu mně to tehdy připadalo nějak nemístné. Thierrimu zbývaly čtyři dny života a tak už jsme se nikdy nesešli.
Trosky vrtulníku Thierryho Sabina, zakladatele rally Paříž–Dakar, který havaroval poblíž Gourma-Rharous. (14. ledna 1986)
Další díl úryvků ze vzpomínek dakarského navigátora Josefa Kaliny uvedeme ve středu 11. ledna 2023.
Text je převzatý z knihy Josefa Kaliny Dlouhá křivolaká cesta, kapitola 1986 Ténéré. Původní text knihy byl redakčně upraven.
