U břehu blankytného jezera Titicaca v jihoamerických Andách se pohupuje "koráb" vytvořený z místního rákosu totora. Další podobná loď vzniká o padesát metrů dál, kde muži a ženy do velkých snopů splétají vysušenou rostlinu. Devětasedmdesátiletý Bolivijec Paulino Esteban, který je otcem pěti dětí a dědem šestnácti vnoučat, počínání potomků jen přihlíží a občas kibicuje radami. Může si to dovolit. Sám jich v kariéře zkonstruoval více než dost.
Paulino Esteban nad fotografickým albem, které zachycuje jeho spolupráci s norským cestovatelem.
Mezi nimi i dvě pro slavné oceánské plavby Thora Heyerdahla. "Vy v Evropě máte dobrý mozek na letadla. Ty bychom u Titicaky postavit nedokázali. My jsme zas mistři na lodě," vysvětluje, proč právě aymarští indiáni, kteří nikdy neviděli moře, stavěli norskému etnografovi plavidla pro jeho expedice.
V roce 1969 Heyerdahlovi nevyšla mise, když chtěl na lodi z papyru dokázat, že do Ameriky se obchodně vydávali již Egypťané v dobách faraonů. Jeho papyrový člun Ra, který postavili Afričané od Čadského jezera, se mu potopil jen týden cesty od cíle na karibském Barbadosu.
Cestovatel Thor Heyerdahl (1914–2002)Dobrodruh, jenž své vědecké teorie dokazoval přímo v praxi  Cestovatel Thor Heyerdahl (1914–2002) Norský etnograf Thor Heyerdahl měl značně odlišné názory na osidlování kontinentů než jeho kolegové. Své odmítané myšlenky podpořil i pomocí experimentů, které uskutečnil na vlastní kůži. Proslavila ho první expedice Kon-Tiki z roku 1947, kdy na voru z balzového dřeva přeplul z Peru do Polynésie, aby dokázal, že právě z Jižní Ameriky byly osídleny ostrovy v Oceánii. Rozhodl se překonat i Atlantik. Tentokrát na papyrovém člunu Ra, který už si pro své zámořské výpravy mohli postavit starověcí Egypťané. První verzi Ra mu dali dohromady loďaři od Čadského jezera, ale Heyerdahl musel v roce 1969 z moře volat SOS. Do cíle v Karibiku mu zbýval jen týden. Dobrodruh se nevzdával a konstrukcí lodí pověřil Aymary od jezera Titicaca pod vedením Paulina Estebana. Tentokrát všechno klaplo a v roce 1970 dorazil Nor se svou mezinárodní posádkou na Ra II na Barbados. Spolupráci s Aymary ještě jednou zopakoval o šest let později. Tentokrát chtěl vlastním příkladem demonstrovat, že námořníci ze starověké Mezopotámie mohli svoje zboží rozvážet po všech zemích při Indickém oceánu. Slibně vyhlížející expedice skončila spálením lodi Tigris u džibutských břehů, když populární muž chtěl destrukcí plavidla upozornit světovou veřejnost na zapomenuté války v Africkém rohu. Heyerdahl zemřel v roce 2002, aniž by se jeho teorie dočkaly uznání mezi experty. Ti mu vyčítali především to, že si z důkazů vybíral jen ty, které mu pasovaly do jeho představ, a všechny ostatní ignoroval. Pro veřejnost se však stal ikonou a vědeckou celebritou, jejíž knížky patřily k mezinárodním bestsellerům. Návštěva Muzea Kon-Tiki, věnovaného jeho rozsáhlým aktivitám, je povinností každého turisty při cestě do Osla. |
Nor se však svého snu nevzdával, a tak hledal někoho jiného, kdo by mu postavil zaoceánský "škuner". Rozhodl se pro indiány z ostrova Suriqui, kteří byli (a jsou) po celé oblasti Titicaky proslavení jako nejlepší konstruktéři člunů z totory.
Byl to dobrý tah. Člun Ra II, opět z papyru, ale postavený bolivijskou technikou, přečkal drsnou sedmdesátidenní cestu. A tak prověření Aymarové dostali příležitost ukázat své umění ještě o šest let později, kdy vyrobili Heyerdahlovi další loď: Tigris. Tentokrát z iráckého rákosí a pro cesty po Indickém oceánu.
Totora, nebo papyrus? Poradíme si s oběma
"Všichni ze Suriqui pro něj chtěli pracovat, platil v dolarech. Proto udělal soutěž, ve které si vybral čtyři nejlepší. Já jsem se stal jejich vedoucím," vzpomíná Paulino Esteban, který přitom do Heyerdahlovy cesty na Suriqui neměl o Norově existenci ani ponětí. Stejně jako ostatní obyvatelé odlehlého ostrova na bolivijské straně hraničního jezera.
"Byl to dobrý a chytrý člověk. Co řekl, to platilo," chválí dobrodruha muž, bez kterého by Norovi jeho slavná výprava mohla opět ztroskotat. Dostat z Estebana odpověď na otázku, zda mu z pohledu prostého selského rozumu nepřišel nápad přeplout na nejisté kocábce oceán střelený, se mi nepodaří.
Na jeho španělštině je znát, že se ji učil až v pozdní dospělosti, takže mu některé otázky musím třikrát opakovat. Na některé se přes veškerou snahu nedočkám kvůli jazykové bariéře žádné reakce. Lepší je to, když debatujeme přímo o práci.
"Podívej se, Afričané svázali loď z příliš mnoha svazků. To je chyba. Nejsou to mistři jako my. Máme ji mnohem kompaktnější," předvádí ve svých ohmataných albech fotografie srovnávající obě verze Ra.
Stavět z tvrdšího a objemnějšímu papyru mu nevadilo, ačkoli do té doby pracoval výhradně s poddajnější totorou. Z té se na Titicace buduje ledacos. Například etnikum Uru stavělo na peruánské straně vodní plochy plovoucí ostrovy, na kterých se ukrývali před mocnými říšemi na pevnině a na nichž dnes s hromadou suvenýrů vítají turisty.
Drobné makety lodí v domě Paulina Estebana
"Totorové čluny vydrží i na jezeře pouze deset měsíců a se slanou vodou by se rozložily ještě rychleji. Papyrus má lepší výdrž," říká veselý muž s barevnou čepičkou, která je typická pro tradiční obyvatele náhorní plošiny na pomezí Peru a Bolívie.
Od Titicaky k moři
Loď se pochopitelně nestavěla v jejich domovině, ale přímo v Africe. Čtyři vybraní Aymarové, kteří žili celý život téměř ve čtyřtisícové nadmořské výšce, byli posláni k aklimatizaci do nižších poloh ve vlasti. Odtud přeletěli do Maroka, kde pod neustálým monitorováním kamer pro filmový dokument začali řídit stavební práce na Ra.
Základní parametry k němu dodal sám Heyerdahl, který se na místě podle Estebana nezdržoval. Oproti značně menším plavidlům na Titicaku bylo potřeba udělat dvojité dno a také kabinu. Poslouchala je i dvacítka arabských dělníků, kteří dostávali příkazy přes dvojí překlad (z aymarštiny do španělštiny a z ní do arabštiny).
"Pracovali moc dobře," chválí je i po letech jejich "parťák", pro kterého byla na výpravě do Orientu nejhorší absence bolivijských jídel. Také proto, když je Heyerdahl o šest let později pozval ke stavbě další lodi do Iráku, podmínili to tím, že jim bude vařit jejich krajanka.
Nejvíc postrádal svou rodinu. Stejně tak i ona jako otec chyběl na Suriqui. "Syn Fermín, který je dnes starostou v obci Huatajata, na obloze sledoval čáry po letadlech a radoval se, že se v nich vrací tatínek," vypráví Paulino Esteban mezi mlaskáním nad pstruhem.
"Saddám Husajn byl můj kamarád"
Esteban se díky práci pro světovou vědeckou celebritu dostal do blízkého, byť krátkého kontaktu s lidmi, kteří by jinak o obyvatele Suriqui ani nezavadili.
"Přímo v této restauraci už jsem obědval s německým prezidentem. Potkal jsem se taky s králi Španělska a Maroka," ukazuje ve fotografickém albu Esteban.
A se Saddámem Husajnem se při stavbě Tigris náhodou nepotkal? "Ale jasně. To byl můj kamarád, ale Severoameričané ho zabili," říká s vykotlaným úsměvem. "Ve svém paláci mi podal ruku," pokračuje naivně při vzpomínce na jediné setkání. Na připomínku, že Saddám Husajn byl jedním z nejhorších světových diktátorů, který je odpovědný za tisíce mrtvých, Esteban jen krčí rameny: "Aha, to slyším poprvé." Práce pro Heyerdahla mu dala i užitečnější kontakty, než je ten na bagdádského tyrana.
Přesunul se i s dětmi ze Suriqui na pevninu a pokračoval ve výstavbě lodí z rákosí pro domácí i mezinárodní klientelu. Na dvoře právě vzniká jedna pro norské Oslo, další je v plánu pro turistické kratochvíle na jezeru Titicaca.
"Už dvanáct let nepracuji, jen mladým radím, jak to mají dělat," komentuje počínání svých nástupců v rodinné firmě. Na rozdíl od ostatních tradičních totorových loďařů, kteří si stěžují, že o netrvanlivá plavidla je minimální zájem, si libuje: "Práce máme dost."
