Možná jste zažili situaci, že vaše letadlo přistálo na náhradním letišti. Mohlo to být i proto, že pilot v předepsané výšce kvůli povětrnostním podmínkám neviděl ranvej. Přitom kdyby byl jen o několik metrů níž, mohl přistávací dráhu spatřit.
Letiště Brno Tuřany nás třikrát příjemně překvapiloPrvním překvapením byl autobus brněnské MHD, který jezdí na letiště od hlavního nádraží v půlhodinových intervalech. Jízdenku nemusíte shánět, prodá vám ji řidič za příjemnou cenu, která je nižší než v Praze. Druhým překvapením byla letištní restaurace. Oběd zde pořídíte za osmdesát korun (menu), obsluha je rychlá a jídlo je dobré. Třetím překvapením byla úroveň bezpečnostních opatření, zejména důslednost a profesionalita letištní kontroly v neveřejné části letiště. |
Výzkumníci z Brna se snaží v rámci velkého Evropského projektu SESAR snížit výšku tohoto rozhodnutí ze dvou set stop o padesát stop (z 61 metrů o 15,24 m) bez přidané pozemní infrastruktury. Tato zdánlivě malá výška může znamenat, že letadlo se právě dostane pod mrak a pilot nemusí zamířit na jiné letiště.
Proto jsme se vypravili na brněnské letiště, kde testy nového systému probíhaly.
V letištní restauraci jsme sledovali „naše letadlo“, které pilně provádělo předepsané dopolední testy. Při něm malý experimentální tryskáč Falcon odstartoval a po relativně krátké době prováděl testovací přistání, během kterého se téměř dotkl vytaženým podvozkem ranveje. Jenže místo přistání pilot zvětšil tah motoru a stroj se opět vznesl. Manévru se říká nízké přiblížení.
Po obědě míříme na místo setkání. Po krátké chvíli zamířila malá skupina pozvaných novinářů vchodem pro soukromé lety na letištní plochu. Pochopitelně jsme absolvovali bezpečnostní prohlídku, která důsledností a profesionalitou připomínala tu, kterou znáte např. z letiště v Mnichově.
Při testech chrání luxusní povrchy papír
Cesta na stojánku byla krátká, absolvovali jsme ji v doprovodu letištní ochranky pěšky. První na řadě bylo pořízení záběrů exteriéru. Fotografujeme na první pohled normální soukromý tryskáč. Tento Falcon je nicméně jiný než běžná letadla stejného typu. Jeho pilot může na displeji sledovat nový syntetický obraz letiště, jaký kolegové nemají.
Zvenku normální soukromý tryskáč, uvnitř ale pilot sledoval nový syntetický obraz, který běžní piloti zatím nemají.
Pohon letadla zajišťují tři motory TFE731-60 , každý o tahu 22.24 kN (5,000 lbf).
Vzduch k motoru v trupu přivádí takzvané esíčko, které po přistání kontroluje technik, např. zda není uvnitř pták. Vstup je z letištní plochy.
Luxusní povrchy při testech kryje papír.
Po pořízení obrázků nastupujeme dovnitř soukromého proudového letounu, ve kterém nás čeká přibližně hodinový let. Nástup je jiný, než jaký většinou znáte, je po schůdcích, které jsou součástí dveří.
Experimentální letoun Dassault Falcon 900EXSpolečnost Honeywell zakoupila třímotorové proudové letadlo Dassault Falcon 900EX (N889H) v roce 2004. Nejprve bylo využíváno jako korporátní pro management firmy. V roce 2012 bylo předáno týmu k experimentálním letům. Jeho avionika Honeywell mimo jiné umožňuje na displejích stroje zobrazovat experimentální údaje. V případě nutnosti jde jednoduše přepnout na certifikovanou avioniku letounu, která běží na pozadí. |
Na posledním schůdku nás zaujalo označení Experimental. Také jsme spatřili neobvyklý povrch interiéru s modrými pruhy. Při podrobnějším pohledu jsme zjistili, že modrá lepicí páska spojuje papíry, které chrání luxusní povrchy interiéru při testech.
Business jet se speciálním vybavením
Pořizování záběrů ukončilo bezpečnostní školení, které připomínalo to, které znáte z palub komerčních letů. Lišilo se upozorněním, že poletíme ve výškách, kde se vyskytují turbulence a že proto máme bedlivě sledovat signál připoutání.
Poté nám vedoucí projektu Jolana Dvorská z firmy Honeywell představila testované systémy, měřící a záznamová zařízení a další specifické vybavení na palubě experimentálního letounu.
Před startem jsme zasedli do opravdu velmi pohodlných, širokých křesel s pásy letadla. Osobně mám dojem, že v „křeslech limuzíny“ se sedí méně pohodlně.
Vedoucí výzkumné skupiny firmy Honeywell Jolana Dvorská.
Avionika Honeywell umožňuje testování nové technologie.
Pilot nic nevidí, ale na displeji má přesný přehled, kde se v terénu pohybuje.
Testovací elektronika v přední části Falconu.
Za chvíli pilot nahodil motory a začal pojíždět. Brněnské letiště má ve srovnání s pražským minimální provoz, přesto jsme před ranvejí čekali, než přistane malé soukromé vrtulové letadlo. Brzy jsme měli zjistit, že business jet je dynamickými vlastnostmi spíše Ferrari ve vzduchu.
Na řadě byl start. Jeho začátek byl podobný tomu, který znáte. Pilot najel na ranvej, zastavil a zvětšil tah trojice motorů. To, co následovalo, nám připadalo jako být v závodním stroji. Seděl jsem na pohovce, která byla postavena podélně, nikoliv příčně jako běžná sedadla. Přestože jsem byl připoután, udržet se v sedě nebylo jednoduché.
V místech, kde je ranvej pogumovaná od přistávajících letadel, jsme již byli ve vzduchu. Při srovnání s běžným letadlem v těchto místech začínáte cítit zrychlování.
Měl jsem oprávněný pocit, že letoun stoupá mnohem rychleji než běžné dopravní letadlo. Během stoupání jsem také vnímal zrychlení, které normálně necítíte. Po malé chvíli Falcon vstoupil do mraku, ze kterého asi po dvou třech minutách vylétl. Přítomní novináři zaznamenali výrazně nižší hluk, než jaký je na palubě komerčních letadel.
Vzduch nad oblačností byl zalitý sluncem. Povinná fotka sluníčka a mraků vznikne pod záminkou fotografování svodů statické elektřiny. Myslím přitom na Eliášovo světlo. Co kdyby se díky kvalitní optice, která je dokonalejší než lidské oko, dalo pozorovat i ve slunečném dni. Vím, že šance je malá, ale přece jen učiním pokus.
Při testování se letoun pohyboval mezi Brnem a Ostravou, kdy vylétl do výšky 12 tisíc stop ( přibližně 3,6 km).
Ve tmě nebo za šera je někdy na svodech statické elektřiny k vidění Eliášovo světlo.
Svody statické elektřiny
K čemu slouží syntetické vidění
Zkušená vedoucí projektu nechala novináře chvíli „pracovat“ a poté začala vysvětlovat funkci syntetického vidění během letu. Místo laikovi těžce srozumitelného zobrazeni umělého horizontu na displeji vidí piloti prostorový model okolí letiště, jakoby hrál počítačovou hru. Díky inovativní grafice mají piloti jistotu, že správně míří při přistání na práh dráhy i v mlze.
Nápad vypadá jednoduše, ale systém musí spolehlivě fungovat I za nepříznivých podmínek, které mohou byť jen teoreticky nastat. Systém syntetického vidění vytvoří prostorovou mapu okolního prostředí, jak by jej pilot viděl za jasného dne, a zobrazí pilotovi také letiště, ve kterém musí „ukázat“ cestu na ranvej.
Srovnání reálného a syntetického obrazu
Při testování vidí technici stejný syntetický obraz jako pilot.
Vyvíjená zobrazovací a navigační technologie nově umožní snížit takzvanou výšku rozhodnutí ze dvou set stop o padesát stop (z přibližně 61 metrů o 15,24 m na 45,72 m, tj výšky 15. podlaží paneláku), ze které piloti musí vidět ranvej. Slovy laika, o patnáct metrů níž se letadlo může dostat pod mrak, odkud pilot již má přímý výhled na přistávací dráhu. Pokud ji vidí, pokračuje v přisávání, pokud ne, musí pilot zamířit na jiné letiště, nebo čekat na změnu oblačnosti ve vymezeném sektoru.
Syntetické vidění musí být uživatelsky příjemné, proto se testování účastní celá řada odborníků, jako jsou například psychologové, navigační specialisté, systémoví a softwaroví inženýři a matematici. Tento tým musí po obsáhlé sadě testovacích letů zpracovat a vyhodnotit nasbíraná data, což mu zabere několik měsíců.
