Podle britského průzkumu zaplatí uživatel, který hudbu zdarma stahuje, ročně za muziku 77 liber (v přepočtu cca 2 250 Kč). Naproti tomu ten, kdo si nikdy nelegálně hudbu nestáhl, zaplatí v průměru jen 44 liber (cca 1 250 Kč). Jen pro vysvětlení, v Česku stahování nelegální není. Sdílení obsahu chráněného autorským právem však samozřejmě v rozporu se zákonem je.
Výsledky studie se dají interpretovat nejsnáze tak, že lidé, kteří se o hudbu aktivně zajímají a zdarma si ji stahují, jsou na druhou stranu ochotni i zaplatit za tu, která se jim líbí.
"Rozhodně si myslíme, že ten, kdo více stahuje filmy a hudbu, má širší povědomí o produkci šoubyznysu a tak se z něj stává expert, který rád navštíví i kino, zajde na koncert kapely, o kterou by jinak nezavadil, zakoupí starší tituly atd. Tento vzorec ale nemáme ověřený žádným výzkumem," dodává k tomu Ivan Bartoš z České pirátské strany.
Zmíněný synergický efekt však lze pouze těžko využít při stávajícím způsobu prodeje filmů. Problematika je zde totiž z hlediska uživatelů zcela jiná než u hudby.
|
Stačí vidět jen jednou... |
Jistě za tímto nepříznivým faktem stojí kolísavá kvalita filmové produkce, ale i časová náročnost, kterou sledování videa vyžaduje. Zatímco hudbu lze konzumovat i při práci, na film se při psaní na počítači kouknete asi stěží.
"Jsem velice skeptická k tomu, že by lidé, kteří stahují pirátské filmy z internetu, byli častějšími zákazníky legálních služeb," dodává Prchalová.
"Samozřejmě existují i kultovní či specifické filmy, u kterých fanoušci chtějí mít doma originál, speciální verzi, případně vše, co je k filmu k sehnání. U většiny filmové produkce to však bohužel neplatí a jedno pirátské zhlédnutí drtivé většině diváků postačí," vysvětluje šéfka protipirátské unie.
Předplatné nebo zdarma s reklamou
Britská studie by mohla napovědět, kam se distribuce v hudebním, ale i filmovém průmyslu může ubírat. Jednou z těchto cest může být takzvané předplatné. Uživatel platí paušální částku a má přístup k veškerému obsahu, který daná společnost nabízí.
Tímto konceptem hodlají nalákat uživatele v západních zemích ještě letos firmy Virgin Media a Universal Music. Cena předplatného za neomezený přístup do archívů těchto firem by neměla podle deníku The Independent překročit v přepočtu 500 korun.
Dalším způsobem jak přilákat nové zákazníky by mohly být dobrovolné platby za album či skladbu. V Česku s tímto konceptem experimentoval hudební portál T-Music, kde se průměrná cena pohybovala mezi 60 a 70 korunami.
"Tento obchodní model je zatím v plenkách, ale předpokládáme, že se bude počet těch, kteří za stažení zaplatí, zvyšovat," slibuje si Bartoš z Pirátské strany.
"Záležet bude samozřejmě i na informovanosti uživatelů. Neočekáváme ale, že by se i nějak výrazně zvýšila dobrovolná částka, kterou uživatelé internetu zaplatí," upozorňuje Bartoš.
|
Lidé hudbu kupují, internetová rádia neposlouchají - 80 % respondentů si hudbu i kupuje. |
Může konec nelegálního stahování postihnout i nahrávací společnosti?
Pokud se podaří nelegální stahování restrikcemi vymýtit, může to mít podle jedné z interpretací studie i negativní dopad na prodeje a tím pádem i na iniciátory takových postihů.
"Obecně platí, že byznys, který se brání inovacím, se dostává do značných potíží a může se stát, že forma podnikání, kterou chce zabráněním inovací udržet, téměř zanikne," myslí si Bartoš.
O tom, že by měl mít konec pirátství výraznější negativní dopad na fonografický průmysl, není přesvědčen předseda představenstva Ochranného svazu autorského (OSA) Roman Strejček.
"Výsledky z trhu hovoří neúprosnou aritmetikou. Většina spotřebitelů si odvykla platit za výsledky práce nehmotné povahy a není ochotna za chráněný obsah platit vůbec, případně pouze symbolické ceny, které při zohlednění investičních nákladů lze označit za nepřiměřené," vysvětluje Strejček. "Nicméně nepatřím mezi zastánce pouze represivních metod vůči uživatelům hudebních děl."
Přístup by ale měli změnit i samotní umělci. Měli by přesvědčit fanoušky hudby a filmů o tom, že investují do sebe, do svých emocí.
"Ruku v ruce musíme hledat nové formy distribuce chráněného obsahu, aby byl zajímavý jak pro nositele práv, tak i pro spotřebitele samotného. Bez vzájemného respektu práv a požadavků trhu nevzniká prostor pro novou tvorbu," dodává předseda OSA.
Pochybnosti o výzkumu
Citovaný výzkum společnosti Demos (ke stažení zde v angličtině) se uskutečnil na vzorku 1 008 lidí s přístupem na internet ve věku 16 až 50 let. Pouze deset procent z těchto uživatelů přitom přiznalo, že hudbu nelegálně (bez schválení majitele práv) stahuje.
Takto nízké a tedy i příznivé číslo však příliš neodpovídá mizerným prodejům hudby. "Mám určité pochybnosti o hodnověrnosti výsledků zveřejněného průzkumu, resp. způsobu, kterým jsou výsledky průzkumu vykládány," varuje šéfka Protipirátské unie.
|
Lidé se v průzkumech rádi vylepšují... |
"Lidé často ´vylepšují´ své chování pro účely průzkumů, takže je velmi pravděpodobné, že z jedné strany zlehčují své pirátské chování, případně ho nepřiznají, a na druhé straně nadhodnocují nákup legálních produktů," uzavírá svou kritiku Markéta Prchalová.
Podobný názor má i předseda představenstva OSA Roman Strejček, když se rétoricky ptá: "Kladu si otázku, jaké procento respondentů je ochotno přiznat se či připustit, že chráněný obsah získalo nelegální cestou?"
A i když připustíme, že si část spotřebitelů stáhne nahrávku nelegálně, aby si později například celé album zakoupila, je to podle Strejčka malá skupina bez výrazného podílu na trhu. Průzkum se snaží nastínit opak.
"Pokud by tomu bylo skutečně tak, pak by hudební i filmový průmysl mohl s optimismem sledovat tento trend. Opak je však pravdou. Oba tyto sektory pravidelně zaznamenávají obrovské propady v prodejích," říká představitel OSA.
Odhaduje se, že kolem sedmi milionů uživatelů z celkem 60 milionů obyvatel ve Spojeném království má zkušenosti s nelegálním stahováním hudby. Fonografický průmysl ve Velké Británii podle svých slov tak ročně přichází v přepočtu o 4,8 miliardy korun.
