Jak z fotografií mizeli nepohodlní lidé. Výlet do světa fotomontáže

Dávno před Photoshopem fotografové upravovali výsledné fotografie a vytvářeli tak obrazy, které nikdy neexistovaly. Vedly je k tomu požadavky technologické, estetické nebo politické. Jak vypadaly první fotomontáže?

Byla by fotka z druhé světové války méně působivá bez přidaných oblak? | foto: Dmitri Baltermants

Fotografickou montáží rozumíme fotografický obraz, který není "čistým otiskem reality", ale je úmyslně upraven, často za použití více než jednoho zdrojového snímku. Zdálo by se, že úprava fotografií a jejich skládání je něco složitého, k čemu je potřeba počítačové zpracování obrazu. Pravdou ale je, že fotomontáže byly obvyklé už od samotného počátku fotografie.

Místo obligátního Photoshopu ale měli v temné komoře k dispozici jiné nástroje: přisvítit tohle, přidržet tamto, rozmazat jednu postavu nebo naklonovat část obrazu z jiného negativu. Možnostmi se téměř vyrovnali dnešním grafikům, je tlačítko zpět nebo paleta historie jim asi často scházely...

Morbidní montáž jako hořká výčitka

Francouzský vynálezce Hippolyte Bayard se zapsal do historie jako první člověk, který uspořádal výstavu svých fotografií. On sám by byl ale jistě rád, kdyby si jej fotografická veřejnost pamatovala jako vynálezce pozitivního fotografického procesu. Vynalezl jej pravděpodobně jako první Francouz a jeho chloridem stříbrným napuštěný papír byl možná prvním prakticky použitelným fotografickým materiálem. Bayard ale na radu Francoiase Aragoa s publikováním svých poznatků počkal. Toto zdržení stačilo Louisi Dauguerrovi, aby v lednu 1839 uveřejnil svůj postup, získal patent a ten vzápětí koupila francouzská vláda. Krátce nato jej uvolnila "k dispozici celému světu", což sice významně přispělo k rozšíření fotografie, nikoli však k dobré náladě Hippolyta Bayarda.

Jako prostest zvolil Bayard velice netradiční formu - naaranžoval svou vlastní smrt a vyfotil si ji:

 

Utopený muž (1840)

Na rubu fotografie je napsáno: "...Vláda odměnila pouze pana Daguerra, a pro pana Bayarda prý nemůže udělat nic, a tak se ten ubožák utopil..." Dobrá zpráva je, že vláda v únoru koupila Bayardův proces, vynálezce si koupil nové vybavení a na fotografii nezanevřel.

Realita nebo fikce?

Fotografie si mezitím hledala svoji cestu do světa. Zatímco jedni poukazovali na doposud nevídanou věrnost obrazu realitě a prorokovali brzký zánik malířství, pro jiné byla právě tato závislost na realitě svazující. Pravdou je, že zpočátku byla fotografie chápána spíše jako řemeslo, než jako umění. Přesto se už od počátků fotografie retušovalo, šlo však pouze o maličkosti - dotažení kníru, oválný rámeček apod.

Samotná fotografie pak platila jako skutečný obraz reality. Toto chápání se do jisté míry uchovalo dodnes, ačkoli v 21. století už o proveditelnosti fotomontáží asi nikdo nepochybuje.

Nastupuje fotografická koláž

Kdo jiný než bývalý malíř by měl fotografii přidat nový rozměr - fantazii a svobodnou kompozici. Švédský umělec Oscar Gustav Rejlander se nechal inspirovat jedním ze spolupracovníků Foxe Talbota, a mezi lety 1855 a 1857 vytvořil velkolepou alegorickou fotografii s názvem "Dva způsoby života".

Na výstavě v Manchesteru roku 1857 vyvolala tato fotografie slušné pozdvižení. Přestože viktoriánská Anglie byla na zobrazování nahoty zvyklá, fotografie o rozměrech 76 krát 40 centimentrů byla "příliš věrná originálu". Na výstavě ve Skotsku dokonce údajně polovinu obrazu zakryli. Teprve když si královna Viktorie objednala kopii obrazu, staly se "Dva způsoby života" uznáváným dílem.

Nejzajímavějším je ale příběh, jakým obraz vznikal. Díky vynálezu negativu bylo konečně možné kopírovat fotografie... nebo jejich části. Rejlanderův obraz si takovýchto negativů vyžádal třicet - celá scéna tak v reálu nikdy neexistovala, teprve při zvětšování vznikla pod umělcovýma rukama výsledná kompozice. Rejlander udělal více verzí tohoto obrazu, na některých je vyobrazen i on sám.

Přijetím (či spíše nepřijetím) svých obrazů byl Rejlander zklamán: "[Věřím, že] příjde doba, ve které bude dílo hodnoceno podle svých kladů, ne podle způsobu výroby..." Po roce 1859 se Rejlander vrátil k malířství a zemřel v chudobě.

Fotografie jako obrázek

"Fotograf je povinen vyhnout se obyčejnosti, prostotě a ošklivosti a své objekty zušlechťovat. Je povinen vyhnout se nevhodným tvarům a upravit to, co je nemalebné," prohlašoval britský fotograf Henry Peach Robinson, mladý průkopník fotografických montáží a piktorialismu. Jeho scény byly dopředu pečlivě navrženy, poté po částech nasnímány a nakonec v temné komoře z jednotlivých negativů poskládány. Rozostřené přechody Robinson případně doupravil některou z klasických malířských technik, aby výsledkem byl celistvý a působivý obraz.

 

Fading Away (1858)

Politická retuš u nás

Pro příklady politické retuše nemusíme chodit daleko - socialistické Československo nám bude bohatě stačit. Jelikož měl stát prakticky absolutní moc nad sdělovacími prostředky, nic mu nebránilo použít veškerých dostupných metod pro pozměňování skutečnosti ve prospěch oficiální ideologie. To se týká především přikrášlování politických vůdců nebo doplnění nadšeného tisícihlavého publika tam, kde ve skutečnosti byly jen desítky lidí.

Jindy se zase jednalo o mazání nepohodlných osob, ne nepodobné tomu Orwellova románu 1984 nebo vytesávání jmen faraonů z nápisů ve starém Egyptě.

Jak změnit minulost

  

Oficiální titulek: Prezident republiky Antonín Zápotocký zdraví z balkonu na III.nádvoří Pražského hradu občany - volba prezidenta

Datum pořízení: 21.3.1953

Montáž: Těch občanů ke zdravení tam ve skutečnosti tolik nebylo, což ale nebyl takový problém. O to méně lidí vědělo, že fotografie uveřejněná v novinách byla retušována a doplněna o dav lidí v pozadí

Nepohodlný Rudolf Slánský

Od roku 1929 jeden z nejvyšších členů politbyra a po druhé světové válce generální tajemník ÚV KSČ upadl v nemilost režimu, byl odsouzen za spiknutí a v roce 1952 byl popraven. Komunistická strana se postarala, aby byl odstraněn i z minulosti.

  

Oficiální titulek: Prezident republiky Klement Gottwald(vlevo) v rozhovoru s předsedou vládou Antonínem Zápotockým (Antonín Zápotocký) a místopředsedou vlády Viliamem Širokým(Viliam Široký) na Wilsonově nádraží v Praze před odjezdem na oslavy Slovenského národního povstání

Datum pořízení: 26.8.1949

Montáž: vlevo vzadu zmizel Rudolf Slánský, tehdy generální tajemník ÚV KSČ

Rudolf Slánský zmizel i z fotografií dokumentujících Slovenské národní povstání, kde sehrál nemalou roli coby komunistický delegát ve štábu povstalců:

  

Občas se jednalo o montáže mnohem méně ideologické. Devátého února 1948 se do záběru připletl fotograf Karel Hájek a Vlado Clementis.

  

Předseda KSČ a předseda vlády Klement Gottwald při projevu na Staroměstském náměstí v Praze.

Politická retuš ve světě

Samozřejmě, že retuše se z politických nebo senzecechtivých důvodů nechávaly dělat i jinde ve světě. Příkladů je mnoho, a navíc je téměř jisté, že mnohé montáže unikly pozornosti historiků (co je to za eso, když se dá chytit, že?)

Sorrow Stricken, 1942
Na této fotce bylo původně zcela bílé nebe, pochmurné mraky přibyly až koláží. (autor: Dmitri Baltermants)

 

Vztyčování vlajky na ostrově Iwo Jima (Joe Rosenthal, 1945)
Jedna z nejznámějších fotografií všech dob má za sebou téměř padesát let zpochybňování - kritici tvrdí, že byla fotografem naaranžována. Zkoumání dostupných videozáznamů to ale nepotvrdilo. více zde

Jak je vidět, po staletí si fotografové vystačili s několika zdrojovými negativy, temnou komorou a pevnými nervy. V příštím díle se podíváme, jak vznikají fotomontáže dnes, v době, kdy digitální pixely vytlačují filmové zrno...

Odkazy:

• Historie kompozitní fotografie (anglicky)
• Cut and Paste (anglicky)
• Každá montáž má svůj příběh (anglicky)
• Co je fotomontáž? (anglicky)
• Fotografická montáž (Jiří Karásek, česky)