Takový závěr profesionální kariéry si přeje každý sportovec. Volejbalový univerzál Jakub Vencovský oslavil v minulém týdnu s libereckou Duklou druhý mistrovský titul v řadě, ke kterému ve finále extraligy narozdíl od toho loňského přispěl zásadní měrou, a rozhodl se sestoupit o patro níž.
„Je téměř jisté, že v Dukle končím a v příští sezoně budu hrát za Turnov první ligu,“ překvapil 31letý Jakub Vencovský. „Není to nějaké nárazové rozhodnutí, je to dlouhodobě plánované s šéfem klubu Pavlem Šimoníčkem už někdy od Vánoc, a to hlavně z rodinných důvodů. Mám dva tituly v řadě, navíc jsem byl u posledního míče přímo na hřišti, letos k tomu přibyl díky vítězství v poháru i double, přiznám se, že o takovém konci vrcholové kariéry se mi ani nesnilo.“
Vencovský sice získal s Libercem celkem tři tituly, ten první už v roce 2003, ale ten pro něho nemá takovou váhu. „To jsem byl spíš takovým sporadickým členem kádru. Odehrál jsem tehdy jako mladý něco málo v základní části, play-off jsem se už nezúčastňoval. Sice mám medaili, ale nebylo to ono,“ zavzpomínal.
Když se po štacích v druholigovém francouzském Saint Quentinu a Benátkách nad Jizerou vracel před třemi lety domů pod Ještěd, měl jediné přání. Užít si oslavy titulu jako hráč na palubovce na vlastní kůži. A to se mu naplnilo vrchovatě, i když oba extraligové triumfy byly pro něj jiné.
Vencovský přicházel s jasným úkolem, že bude v týmu univerzál číslo 2. V první sezoně kryl záda Hadravovi, v dalších dvou mistrovských Poláku Patuchovi.
„Vloni jsem vlastně ve finále nehrál skoro vůbec, ale na druhou stranu jsem těch zápasů v sezoně odehrál daleko víc než letos, takže po zisku titulu byla euforie obrovská. Bylo to něco nového,“ popsal Jakub Vencovský zlato z roku 2015.
V právě uplynulé sezoně dostával sice na palubovce celkově prostoru méně, ale jeho čas přišel právě ve finále, v němž musel v úvodních bitvách proti Brnu nahradit zraněného Patuchu.
Jeho comeback do základní sestavy byl v klíčových fázích sezony excelentní. Jakoby ani nebylo poznat herní manko. V šesti finálových duelech nastoupil čtyřikrát od začátku, celkem uhrál 71 bodů, tedy v průměru 12 na utkání. Navíc titulový mečbol proměnili spoluhráči po jeho skvělém servisu.
„Jsem moc rád, že jsem klukům k obhajobě titulu pomohl. Bylo to finále a na nějakou nervozitu nebyl prostor, protože to se musí hrát na krev. Měl jsem spíš obavy, co se se mnou stane, když po takové době odehraju takovou porci zápasů, ale všechno dopadlo dobře a cítil jsem se super,“ vyprávěl Vencovský.
„Takhle jsme byli s Pavlem Šimoníčkem domluvení, že budu dvojka a počítal jsem s tím. Jsem rád, že se v pravý čas ve finále potvrdilo, že na moji výkonnost to nebude mít žádný velký vliv.“
Vencovský byl totiž v libereckém klubu něco jako „poloprofesionál“, protože už se zároveň připravoval na život po ukončení vrcholové kariéry. A ta doba právě nastala.
„Mám firmu a věnuju se podnikání. Není to pevné zaměstnání, jsem svým pánem, takže pro mě nebylo problémem chodit trénovat dopoledne, ale všechno s mužstvem jsem neabsolvoval. Šlo ale hlavně o regenerační nebo kondiční tréninky, tomu jsem se věnoval individuálně. Takhle to bylo už od doby, kdy jsem se do Liberce před třemi roky vrátil,“ popsal Vencovský. „Není to tak, že bych už neměl žádnou další motivaci. Volejbal mám pořád rád, a budu ho hrát dál, i když to nebude nejvyšší soutěž.“
Trojnásobného volejbalového šampiona republiky totiž čekají i otcovské starosti. „Máme kluka, který půjde v září do školky, manželka se vrací do zaměstnání, takže rodina, to je jeden z těch klíčových faktorů, proč v extralize končím,“ uzavřel Jakub Vencovský.
