V létě po důkladném průvanu šatnou olomouckých volejbalistek zůstala Martina Michalíková v týmu jako poslední pamětnice titulu z jara 2019. I proto z plakátů lákala diváky na Ligu mistryň jako tvář klubu. Jenže tu už si s ním nezahraje, kvůli úsporám byla mezi trojicí hráček, které dostaly výpověď.
„Vůbec jsem to nečekala. Každý sportovec by chtěl konec jinak, před zaplněnou tribunou, kdy mu lidé vestoje zatleskají a poděkují. A ne v kanceláři,“ říká zklamaná šestadvacetiletá smečařka.
Liga mistryň jen v cizině. A olomoucké volejbalistky musejí škrtat |
Jak k vyhazovu došlo?
Po zákazu sportu jsme byli asi týden doma a pak mi přišla zpráva, že mám přijít na kobereček. Je paradox, že i když je situace na nic a extraliga se zastavila, tak jsem se v té mé situaci s rekonvalescencí ramene radovala, že mi ta pauza hraje do karet a že se během ní dám už kompletně do kupy. A pak se vrátím a bude to dobrý. Jenže téhle fáze už jsem se nedočkala.
Takže jste přišla na kobereček a tam čekal předseda klubu Zemánek...
To právě ne a bylo to jedno ze zklamání, že pan Zemánek tam ani nebyl. V klubu rozhoduje o všem, takže myslím, že to bylo i z jeho hlavy. Čekal tam ale ředitel Holásek a pan trenér Zapletal.
A ti vám jednoduše oznámili, že končíte?
Bylo jim to samozřejmě nepříjemné, vědí, že jsem v klubu byla dlouho, paradoxně déle než oni dva dohromady. Ale to je jedno, jsou na pozicích, ze kterých si to mohou dovolit. Ze začátku jsem slyšela všechny důvody, co se v klubu děje, jaká je situace s financemi a s koronavirem i Ligou mistrů, která už nejde odvolat, protože by za to byly obrovské penále. A že se musí udělat nějaké změny. Postupně se to začalo ubírat k tomu, že budou lítat lidé a já jsem byla ta první, kdo se tu zprávu dozvěděl.
Co vám blesklo hlavou?
Překvapilo mě to. Čekala jsem samozřejmě, že ta schůzka nebude pozitivní, ale že se třeba budou snižovat peníze nebo nějakou dobu nepřijdou výplaty. I bych čekala, že se půjdu rozehrát do Šternberka, ale že nebude jiná varianta než konec ze dne na den, to jsem tedy nečekala.
Mohla jste to odmítnout? Smlouva je podepsaná dvěma stranami.
Myslím, že ne, byla jsem postavená před hotovou věc. A kdybych chtěla bojovat, stejně bych nevyhrála. Buď jsme se mohli dohodnout hned, nebo se handrkovat, ale to rozhodnutí už se nezmění. Samozřejmě člověk nechce být někde, kde ví, že ho nechtějí. Takže i moje hrdost sehrála nějakou roli a už jsem to chtěla mít vyřešené a nevidět se s nimi. Olomouc byla moje srdcová záležitost za tu dobu a nechtěla bych vzpomínat na špatný konec, ale na ty dobré věci. Takže jsem to chtěla rychle vyřešit a odejít. A teď nevím, za jak dlouho se tam vrátím podívat.
Olomoucká volejbalistka Martina Michalíková smečuje přes prostějovský dvojblok.
V klubu jste byla od roku 2015, to se asi nedá brát bez emocí.
To opravdu nejde. Nemám samozřejmě volejbalové zážitky jen z Olomouce, ale ty nejčerstvější jsou odsud. I ty nejpřekvapivější, nečekané výhry a úspěchy, kdy jsme kolikrát byli někde outsideři a dokazovali jsme, že to tak není. Nikdy jsem nemluvila veřejně o těch špatných věcech, protože se to nehodí, ale teď už můžu říct, že za těch pět let byly i špatné chvíle uvnitř klubu. Navzdory tomu i po nich nakonec zase přišel nějaký úspěch a vždycky to dobře dopadlo, takže jsem se na sezonu pak pokaždé dívala pozitivně.
Váš konec je překvapivý i proto, že jste z propagačních materiálů lákala fanoušky na Ligu mistryň a zvlášť po téměř kompletní letní obměně jste byla tváří týmu.
Hlavně v posledních dvou letech vnímám, že už mě lidé vzali za svou a poznávali mě. Ale teprve až je po všem, tak zjišťuju, kolik fanoušků jsem měla. Tolik lidí se mi teď ozvalo a píšou mi, jak jsou z toho v šoku a ať se mi daří a přejí mi to nejlepší. Je to hezké vidět, ale zároveň smutné zjistit to až teď, kdy už v tom nejsem. Nechci se v tom šťourat, už je to koneckonců jedno. Je to tak, jak to je.
Trenér Petr Zapletal říkal, že loni tým nešlapal a nebyla v něm chemie, proto ho musel přestavět. Vnímala jste to také tak?
Loňská sezona byla fakt ta nejhorší, co jsem v Olomouci zažila. Tým si nesedl. My, co jsme zůstali, jsme vzpomínali na to, jaké to bylo, a chtěli jsme v tom pokračovat. Vždycky tu byli lidé, kteří si ke klubu vytvořili nějaký vztah a záleželo jim na něm. Najednou se tu objevili takoví, kteří působili dojmem, že si to přišli jen na rok odehrát a vlastně je jim jedno, co se tu děje. U zahraničních hráček to vlastně chápu, proč by si ke klubu vytvářely nějaký vztah, když tu pravděpodobně za rok zase nebudou. Do toho byly problémy, kdy nějakou dobu nechodily výplaty a to nikdy tu situaci nepodpoří. Tým si nesedl, byla tam jazyková bariéra, kdy jsme tu měly holky z Ukrajiny a Běloruska, které odmítaly jakoukoli formu komunikace s námi, to taky nebylo ideální. Do toho začaly být některé ukřivděné, že někdo hraje a jiný ne.
To zní jako černá můra kolektivního sportu.
Nebylo to dobré. Zpětně bych mohla i litovat, že v takové situaci, kdy mi sezona spíš nedělala radost, jsem ji nezabalila a nešla hned na operaci s rukou, o které jsem už nějakou dobu věděla. A přijít pak do letní přípravy stoprocentní a začít s čistým štítem tu novou, jenže to mi svědomí nedovolilo. A situace byla tak špatná, že jsem nechtěla vypadnout a pohřbít ostatní, tak jsem si místo operace dávala před zápasem auliny a hrála jsem dál. Nakonec mě to stálo další kariéru v Olomouci, protože jsem operaci odložila až na léto a chyběl mi měsíc k dobru, který mi už nedali. Teď můžu polemizovat, jestli jsem to měla udělat, nebo ne. Je to ponaučení, jestli budu někdy někde pokračovat a budu ve stejné situaci, tak vím, že už to neudělám.
 |
Někdy a někde? Je tedy možné, že už pokračovat nebudete?
Nejsem smířená s tím, že už bych si nikde nezahrála. A také jak se to lidé dozvěděli, tak už mi přišly nějaké nabídky, dokonce i ze zahraničí. Ale se situací, jaká je, se nebudu hned hnát ven, možná příští sezonu. Teď se chci dát na sto procent dohromady a už mi k tomu nechybí moc. I kdybych už za žádný klub letos neměla hrát a jen trénovat. Příští sezonu do toho chci najet naplno a dokázat, že ještě nebyl čas mě odepsat. To je můj plán. Chci to dokázat hlavně sobě, protože to byla rána hlavně pro moje sebevědomí. Člověk měl pocit, že by bylo znát, kdyby v týmu nebyl a najednou mě ze dne na den nechají odstranit s pocitem, že vůbec nejsem potřebná. To je zásah do sebevědomí a chci ho získat zpátky.
V okolí jsou další kluby - Přerov, Prostějov, nepřemýšlela jste tímto směrem?
Samozřejmě mě to napadlo, protože bych ráda zůstala doma v Olomouci, kde bydlím, a do okolí se dá dojíždět. Ale s nikým jsem nebyla v kontaktu, takže nemůžu vyhlašovat, že budu někde hrát nebo trénovat. Ale kdybychom se domluvili, tak by to bylo fajn.
Jak budete na Olomouc vzpomínat?
Byly to skvělé roky, ale všechno jednou končí, bohužel. Jedna hezká kapitola skončila, ale znamená to, že začne nějaká další. Snažím se to hodit za hlavu a vzpomínat budu jen v dobrém. To mi nikdo nevezme a nenechám si to kazit.
