Proč jste se pustil do psaní knihy?
Vždycky mě bavilo psaní a dokonce jsem si na konci své hráčské kariéry pohrával s myšlenkou, že bych mohl dělat novináře. Je to můj obor, jsem vystudovaný kantor literatury a češtiny, ale nikdy dříve by mě nenapadlo, že mám o čem psát, aby to vydalo na celou knihu. Až po loňském mistrovství Evropy jsem najednou cítil, že se uzavírá jedna etapa. Ačkoliv jsem měl finančně fantastickou nabídku z Egypta, tak jsem si uvědomil, že bych tam šel jen kvůli penězům, najednou jsem vůbec neměl chuť k trénování. Tím šampionátem se pro mě něco uzavřelo; udělal jsem si půl roku volno a chodil jsem jenom za kulturou, takže se to krásně hodilo. Psaní mi pak už šlo strašně rychle, za dva měsíce byla kniha hotová.
Říkáte, že pro vás skončila jedna životní etapa, co bude dál? Jakou teď máte motivaci, kam v životě směřujete?
Narozen 22. 1. 1957 v Rychnově nad Kněžnou Hráčská kariéra: Trenérská kariéra: Pedagogická kariéra: Webové stránky: www.hanikvolleyball.cz |
Zdeněk HaníkTo je právě to, co nevím. Nevím, co s druhou půlkou života. Bůh už mi dal tolik štěstí, že teď nevím, co může být dál. Najednou nemám žádný velký sen, který jsem měl dříve a který se završil šampionátem. Nejsem sice mistrem Evropy, ale trenérská dráha došla k solidnímu výsledku, a tím se završil i celý můj volejbalový život. Teď vím, že se mi mančaft na nižší úrovni, než byl český nároďák, už trénovat nechce. Tak dělám sportovního ředitele, žiji mimosportovním životem, začínám učit na fakultě tělesné výchovy v Olomouci. Ale jak chybí velký sen, tak člověk neví, co dál.
Co práce v zahraničí, ta vás neláká?
Měl jsem nabídku z Řecka a od egyptské reprezentace, ale do žádné špičkové soutěže se český trenér nemůže dostat. Člověk na to nemá dost velké jméno, a navíc je tam o nás strašně špatné mínění. Další problém je v tom, že nedokážu dělat stejnou věc dokola. Doposud měl můj vývoj nějakou logiku, trénoval jsem mladé hráče, outsidery, potom lepší a lepší, výborný klub, rakouský národní tým, a završil jsem to českou reprezentací. Těžko něco lepšího ještě dostanu.
A co třeba výchova dětí?
S mládeží pracuji při letních tréninkových kempech, ale spíš mě napadá nějaká státní funkce. Mít na starost rozvoj volejbalu v této zemi, to by mne naplnilo.
Něco jako ministr sportu?
Ne, to ne, to bych musel být politikem, to neumím. Ale volejbal umím. Umím ho prakticky i teoreticky, organizační a manažerské schopnosti mám, to jsem si mohl ověřit na různých akcích.
Teď testujete organizační schopnosti jako sportovní ředitel volejbalistů Příbrami, jak to jde?
Něco se podařilo, ale zásadní úspěch jsem zatím nezaznamenal. Vím, že je nutné, aby Češi nastoupili stejnou cestu, jako jdou Poláci. Tam už se stali součástí elity. Liga je natolik profesionální a finančně zabezpečená, že jsou kluby schopné angažovat klidně i Itala. Bohužel u nás nikdo tenhle krok neudělal, a tak zde musí hrát druhořadí hráči, a to mi vadí. Vidím, jak je nadhodnocujeme jen proto, že jiní nejsou. Podle mého názoru by se třetina hráčů v lize měla živit něčím jiným, ale my je musíme platit, protože jinak bychom tu soutěž nehráli. Proto si stále říkám, kdy se u nás v týmu objeví dobrý cizinec.
Jste cílevědomý ambiciózní muž, kterému nechybí sebevědomí, nezapochyboval jste někdy o své životní volbě? Nechci snižovat volejbal, ale nemyslíte, že byste se jinde mohl dostat mnohem dál?
Z hlediska sportovního je špatné, že jsem si vybral volejbal, protože vím, že talent je obecný. Jestli jsem se dostal do nároďáku ve volejbalu, tak bych se tam dostal třeba i v hokeji. Sportovní odborníci se teď často snaží odhalovat hráčství a čím dál víc se přichází na to, že je to obecná vlastnost, která s vlastním řemeslem, třeba volejbalovým, souvisí jen málo. Myslím, že bych stejně uspěl i v jiné disciplíně, a tohle je chuďoučký sport. Ale na druhou stranu z pohledu životního naplnění je to jedno. Pro člověka je důležitější pocit, že něco udělal dobře, než být za každou cenu ještě slavnější. To stejně nemá žádné meze.
Takže jen konstatujete, nelitujete...
Asi ano. K penězům jsem se dostal taky, díky tomu, že jsem hrál v cizině. V určité chvíli, kdy už peníze máte, tak je jedno, jestli milion nebo deset milionů. Důležitější je finanční klid, aby se vám lehce žilo, a na to peníze jsou. Nejsou na to, abych je hromadil a měl jich ještě víc.
Hodně se obklopujete umělci, organizujete sportovní sedmiboje, a tam zvete herce, hudebníky, co vás s těmito lidmi spojuje?
Všechno jsou to výjimeční lidé. Úspěch se nedá koupit nebo vylhat, všichni víme, co to stojí. Za každý úspěch musíte zaplatit a nezáleží na tom, zda je to žurnalistika, divadlo, sport, nebo podnikání.
Není váš nynější sklon k umění a umělcům snahou dohnat něco, co vám mezi sportovci chybělo?
Jsou to všechno strašně zajímaví lidi, mezi kterými se cítím dobře. Nechtěl bych se nijak dotknout sportovců, ale s nimi se mi občas žilo dost těžko.
Je to vyšším obzorem umělecky založených lidí?
Nejen tím. Dobrý hráč, pokud chce uspět, tak musí být hrozně sebestředný, a koncentrace takových lidí je tak trochu džunglí. Konkrétně český národní tým byl pro mě opravdu těžkou porcí, tam jsem pochopil, že je naprosto nepatřičné zatahovat mezi hráče nějaké ideály. Myslel jsem si, že to je vzájemně spjaté, ale to byl omyl.
Z 85 správných odpovědí jsme vylosovali tyto výherce: L.Málek, P.Dvořák, J.Lexa, P.Bulín, R.Krpec, O.Hogel, E.Raclavská a tři soutěžící, kteří hlasovali prostřednictvím mobilního telefonu. Výherci budou kontaktování redakcí. Kolikátí skončili čeští volejbalisté na loňském ME v Ostravě? Jaké národnosti je Haníkův nástupce u reprezentace? Jeden z nejlepších volejbalistů už několik let odmítá reprezentovat. Který? Jakého největšího úspěchu v historii dosáhl československý volejbal? Kdo vyhrál letošní extraligu volejbalistů? Správné odpovědi jsou uvedeny tučně. Odpovídat jste mohli na internetu nebo SMS zprávou z mobilního telefonu. Podrobnosti ZDE |
VÝSLEDKYKdyž jste se v takové společnosti pohyboval jako hráč, hledal jste si spřízněnou duši, se kterou byste si rozuměl, nebo jste přijal zákony džungle a byl jedním ze sebestředných?
Samozřejmě, že jsem byl jako každý jiný a šel jsem za svým úspěchem. Pokud jsem na hřišti, tak musím oddělit přátelství od úspěchu a bez okolků pošlu svého nejlepšího kamaráda si sednout, když na to nemá. Bývali naopak hráči, se kterými jsem měl problém se pozdravit, ale věděl jsem, že jsou tak dobří, že s nimi prostě vyjít musím.
Ale byl jste to vy, koho všichni považovali za problémového hráče…
V tisku se o mně psalo, že jsem průserář, ale tak to nebylo. Málokdy jsem něco přehnal. Vyhodili mě z reprezentace, když jsme se jednou opili a porvali na turnaji v Dřevěnici, ale ve skutečnosti to nebylo ani tak kvůli alkoholu. Byl jsem těžký případ, měl jsem problémy s trenéry, protože jsem byl schopen poslat je někam.
Jak nyní přistupujete k podobným hráčům coby trenér?
Hráči musí mít v první řadě sen o vítězství a o své hře. Kontrolovat večerku je pod úroveň mou i hráčů, podle mne to způsobuje situaci trapnou, kterou nikdo nikdy nevyřešil. Pokládám to za omezování svobody, a já chci pracovat se svobodnými lidmi. Jediné, na co opravdu dbám, je, aby si ohlídali svůj výkon a své myšlenky. Ty by stále měly směřovat k vítězství a úspěchu. Vedení mi to vyčítalo, několikrát jsem se dozvěděl, že tým žil, jak to říct, opravdu velmi uvolněně. Ale já se o to nestaral právě proto, protože jsem viděl, jak se projevují ve hře, a to pro mne bylo nejdůležitější.
Vyšlo to? Nezneužili hráči této důvěry?
Jednou ta uvolněnost dospěla tak daleko, že jsem v hotelu potkával po chodbách toulající se dámy. Právě tam jsem se musel hráčů zeptat, zda si nemyslí, že zašli příliš daleko. Krátce na to jsem dostal jasnou odpověď v podobě několika proher. A nebylo to tím, že by hráči žili nějak prostopášně, ale spíš si začali myslet, že jim svět leží u nohou.
Asi je důležité stanovit míru, kam až je možné dojít…
Je to tak, máte naprostou pravdu, jenže tu míru zatím nikdo nenašel. Například u Velasca nesmí hráči kouřit, ale kouří se. Hráči kouří, schovávají se, a to je nedůstojné.
Jak jste s hráči vycházel mimo sport?
Měli jsme spolu hrozně malý emocionální kontakt. Naše spolupráce byla racionální, pro mne jako sportovce hodně zajímavá, ale již od začátku velmi chladná.
Byl to váš záměr, nezadat si s hráči, nebo to tak vyplynulo?
Nevím, nedokážu to tak říct. Prožili jsme spolu strašně málo chvil mimo volejbal, více jsem se toho o zájmech hráčů dozvěděl z dotazníků, které před šampionátem vyplňovali.
Vy sám jste do stejného dotazníku napsal, že kdybyste měl v životě šanci něco změnit, tak byste studoval jinou školu. A také, že byste chtěl ve svém dalším životě být kněz, právník, nebo černý bluesový muzikant…
Jako gymnaziální student jsem byl dost ignorant, viděl jsem jenom sport a nic jiného, a vybral jsem si pedagogickou fakultu. Umění šlo stranou, stejně jako další zájmy. Dnes bych byl rád, kdybych měl právnické vzdělání, to cítím jako deficit. A když vidím kněze, nebo černého hráče blues, tak mám takové mrazení, ale i úctu. Dobrý kněz svým kázáním dokáže pohnout lidmi.
