V tenisovém areálu Rolanda Garrose v Paříži nikdy nehrála. Otevřeli ho rok poté, co ukončila kariéru. Přesto tu stojí její socha, pojmenovali po ní kurt i pohár, který v sobotu v návalu štěstí převezme vítězka finále Williamsová– Muguruzaová.
Suzanne Lenglenovou by pohladilo po duši, kdyby viděla, jaký odkaz po sobě zanechala. Královna osmi grandslamů, jež se směla chlubit zlatem z olympiády, 81 turnajovými tituly a zápasovou bilancí 341–7, nyní boduje i na internetu.
Vyhledávač Google ji 24. května, v den 117. výročí jejího narození, na své domovské stránce uctil animací zvanou doodle.
Tomáš Berdych na Twitteru vystavil její fotku a v žertu napsal, že o ní uvažuje jako o partnerce do smíšené čtyřhry. Jen ho prý odrazuje její zvláštní práce nohou.
Ach ano, ten její pohyb. Kdo si na webu pustí film „Jak hraju tenis“ z roku 1922, spatří vílu s raketou. Vznáší se nad kurtem, jako by uplatila zemskou přitažlivost. Odráží se ze špiček s lehkostí baletky či gymnastky. Zpomalené záběry zvýrazňují ladné protažení úderů. Voleje bravurně zahrává v letu, někdy též s horní rotací.
Svá utkání povýšila na umělecká představení. Vnášela do nich dramatické prvky – po sporném výroku rozhodčího házela raketou. Při přestávkách si občas lokla koňaku, aby utlumila stres násobený přítomností přísného otce a zároveň kouče. Někdy při hře plakala.
A ty její róby! Za vzrušeného šepotu publika kráčela na dvorec s límcem z hranostaje či v norkovém kožichu. Patřila k ní čelenka bandana a bílé šaty. Ale nebyl to jen tak nějaký obleček. Puritánskou část obecenstva pobuřovala upnutou blůzou a proklatě krátkou sukní, která v určitých chvílích odhalovala – jaká to nestydatost – nahá stehna!
„Svým kostýmem mi připomínala primadonu a prostitutku zároveň,“ prohlásil Bill Tilden, americký šampion oné éry. Lenglenovou kdosi přirovnal k basketbalovému mágovi Michaelu Jordanovi. Jenže ona ve své době působila ještě větší poprask.
Tenisem proti astmatu
Bořila tradice a mýty. Přitahovala diváky i novináře. Dráždila. Coby Flapper (ptáče) se chovala okázale, drze a nezávisle na mužích. Kouřila, pila, údajně odmítala hrát před polednem, neb dlouho vyspávala.
Byť nebyla magazínovou kráskou, určovala módu. Nosila krátce sestřižené vlasy. Pro Francii zbídačelou první světovou válkou se stala národní hrdinkou, novou Johankou z Arku. Záhy ji začala provázet přezdívka La Divine čili Bohyně.
A tisk tentokrát tak moc nepřeháněl. Vždyť v jednu chvíli natáhla svou vítěznou šňůru na 181 partií. Například na olympiádě v Antverpách v srpnu 1920 či na francouzském mistrovství v červnu 1926 protančila k triumfu se ztrátou titěrných čtyř gamů v pěti střetnutích.
Bylo to tak běžné – ona na scéně předváděla své piruety a levitace, soupeřkám zpíval „kanár“.
Její život přitom ani zdaleka neplynul jen klidně a příjemně. Rodačka z Paříže byla v dětství neduživá, trápilo ji astma. Proto ji otec od jedenácti let tužil při tenise. Lenglenovým zemřel malý syn, kterého se vším všudy nahradila Suzanne.
Třebaže ji dál sužovaly zdravotní potíže, při osmi startech ve Wimbledonu ani jednou neprohrála. Šestkrát získala titul, jednou odstoupila před semifinále kvůli žloutence a podruhé... To je vskutku neuvěřitelná historka.
V roce 1926 se v All England Clubu chystala na třetí kolo proti Britce Beckinghamové. Dle rozpisu měla dost času, když náhle dorazila zvěst o politováníhodném maléru.
Způsobil ho zmatek v organizaci, po němž královna Marie místo utkání své krajanky s francouzskou obhájkyní titulu půl hodiny sledovala ze své lóže pouze prázdný kurt. „Urážka monarchie!“ běsnili místní konzervativci. Šokovaná Lenglenová omdlela, odstoupila z turnaje a ve Wimbledonu už se neobjevila.
Už nechci jen vydělávat jiným
Poté opustila amatérskou říši a přesunula se k profesionálům. Neučinila tak bez patřičného povyku. „Podle těchto absurdních a pravěkých pravidel mohou na turnajích soutěžit pouze bohatí lidé,“ prohlásila. „Je ten řád fér? Pomáhá rozvíjet tenis? Přidává mu na popularitě? Nebo nechává ležet ladem talent mnoha chudších mužů a žen?“
„Pro mě je tenhle krok útěkem z otroctví,“ citovala ji agentura Associated Press. „Nikdo mě nemůže nutit, abych dál objížděla turnaje, na nichž vydělávají jen majitelé klubů. Tenis mi po válce přinášel hodně potěšení, ale čím dál víc mě vyčerpává. Leccos jsem pro tento sport udělala. Nastala chvíle, aby udělal něco pro mě.“
Přijala nabídku amerického promotéra Charlese Pylea na sérii exhibic za padesát tisíc dolarů. V únoru 1927 na doporučení lékařů s povoláním v sedmadvaceti letech sekla.
Pracovala v obchodě s módním oblečením. Později si otevřela tenisovou školu hned vedle Roland Garros. Psala knihy o řemesle, jež tak mistrovsky ovládala a které ji mělo ochránit před nemocemi.
Ač na dvorcích popírala pozemské zákony, nadpřirozené schopnosti pro boj s chorobami postrádala. V červnu 1938 jí oznámili, že trpí leukemií. O tři týdny později oslepla a 4. července zemřela na chudokrevnost. Podobně jako Johanka z Arku, s níž ji srovnávali, skonala dost brzy. Ani na božskou Suzanne však Francie nezapomněla.
