Ne, toto není rešerše z tenisové historie. Je září 2007, třináct let a dva měsíce poté, co se obě naposledy utkaly v semifinále Wimbledonu. I tam vyhrála Navrátilová. „Dnes to bylo úplně stejné, těžká práce. Jana míče řeže, takže se pro ně člověk musí ohýbat.“
V turnaji veteránek Navrátilová zvítězila 5:7, 7:5 a v závěrečném tie-breaku 10:8. „Trochu jsme to protáhly, že,“ říkala Novotná, když šla po dvou hodinách do šatny.
Navrátilové bude za měsíc 51 let, Novotné 39. První si šla před zápasem zatrénovat a hned po něm, v půl jedné, se projet do posilovny na rotopedu. Druhá si dala skleničku sektu s kamarádkami.
„Jsem zklamaná, protože chci vždycky vyhrát,“ prohlásila. „Dva měsíce jsem trénovala. Každý den jsem hrála, k tomu běhala a chodila do posilovny. Chci se v tenise pořád učit.“
Pořadatelé vybrali to nejprestižnější možné místo i čas: hrálo se v noci na centrálním kurtu Arthura Ashe před několika tisíci lidmi.
Zápas to byl hezký jako za starých časů. Mnoho čopovaných bekhendů, náběhů na síť i volejů. A taky show. „Who I Am – Kdo jsem,“ zakřičela před prvním servisem Navrátilová a míčkem si dvacetkrát bouchla o zem. Předváděla srbského tenistu Djokoviče, který je sám pověstný imitováním druhých.
Diváci se bavili. Povzbuzovali hlavně ji, ale občas se ozvalo i „Go, Džana.“ Když muž z hlediště zakřičel „Dokážeš to!“, přestala Novotná hrát a obrátila se na něj: „Kdo? Ona, nebo já?“ – „Obě.“
O přestávkách mezi gamy hrála hudba, Novotná dala ruce nad hlavu a hýbala s nimi do rytmu zleva doprava. Diváci opakovali po ní. Jenže najednou střih. Zápas vrcholil a zábava šla stranou. Novotná po vítězných prohozech zatínala pěsti, Navrátilová dvakrát naštvaně hodila raketu na zem.
Přesto v závěrečném tie-breaku vyhrála. Bylo to rok poté, co na stejném místě ukončila kariéru. „Skoro už vůbec nehraju. Podívejte, nemám ani mozoly,“ ukazovala, když v jednu ráno opouštěla areál. „Konečně mám čas i na něco jiného. Maluju, podnikám, vyjde mi knížka.“
