Obhájce titulu a ještě loni na jaře neohrožený vládce dvorců všech povrchů se po vystoupání do nedozírných výšin zřítil z oblak na tvrdou oranžovou zem.
Před dvanácti měsíci držel všechny čtyři vzácné trofeje z Paříže, Londýna, New Yorku a Melbourne. Když se z prvního místa žebříčku podíval dolů na své pronásledovatele, jejich jména v té šílené hloubce snad ani nemohl přečíst, tváře soků se nedaly rozeznat. Tehdy devětadvacetiletý Djokovič čněl nade všemi jako sportovní bůh.
Tak dlouho se pachtil za blyštivým pokladem. A když si ho po loňském finálovém triumfu nad Andym Murraym celý přivlastnil, cosi se v něm zlomilo.
Najednou už nedokázal bušit do míčků se stejnou vervou. Jeho až magické soustředění ochabovalo. Opouštěla ho chuť prát se do rozervání vlastního těla na cáry. Polevil v tréninku, rozptylovaly jej jiné záležitosti. Včera na tiskovce sklesle konstatoval: „Vím, že se ani neblížím své nejlepší výkonnosti. To je holá skutečnost.“
Mistr skluzů, pružný fakír a obratný běžec ve středu na bedlivě sledovaném jevišti klopýtal, upadl, ocitl se na kolenou, raketa mu vypadla z ruky. Když se ve třetí sadě potácel k potupnému „kanáru“, kdekomu ho bylo líto. Konec pro něj byl vysvobozením.
Brilantní Thiem, který od Srba před třemi týdny v Římě dostal otcovský výprask 1:6, 0:6, sebejistě kráčel vstříc semifinále a očekávanému střetu s Rafaelem Nadalem. „O třetím setu těžko můžu něco říct,“ pravil Djokovič. „Mně se nedařilo nic, jemu všechno. Ale zápas se rozhodl už v tom prvním.“
Djokovičovi se tak ve francouzském hlavním městě nepovedl pokus o restart jedinečné kariéry.
Srb Novak Djokovič padá ve čtvrtfinále proti Rakušanu Dominicu Thiemovi.
Přicestoval s novým koučem Andrem Agassim, oblékl se do výbavy od nového sponzora, firmy Lacoste, jež má v logu krokodýla.
René Lacoste náležel ve 20. letech mezi čtyři francouzské mušketýry. Přezdívku „Krokodýl“ získal díky své houževnatosti a dravosti. V Djokovičově přestupu k jeho značce se dala najít určitá symbolika. Zdá se však, že jej nyní nespasí vůbec nikdo a vůbec nic. Klíč zjevně vězí v jeho mysli. Jen on sám si může přenastavit svůj mozek a znovu se s ryzím odhodláním vrhnout do boje se smečkou rivalů.
Obnoví se jeho hlad, když přestal být majitelem všech těch vzácných pohárů? Vznese se zase, když už jej všechny ty drahé kovy netíží? Vzplane v něm opět ta touha, která ho z bombami pustošeného Bělehradu, kde jako chlapec trénoval mezi nálety, dohnala až do nebes?
Nebo se muž, jenž s chotí Jelenou očekává druhé dítě, spokojí s činy, jichž už dosáhl? To teď zřejmě neví ani on sám.
