Po nečekané výpravě pavoukem Roland Garros 2019 narazila v posledním utkání na nabroušenou Australanku Bartyovou a po nevzhledném výsledku 1:6, 3:6 byla zdrcená, otrávená.
„Na Paříž nevzpomínám ráda, zápas jsem si neužila a nešla po něm ani na oslavu,“ říká.
Byť to možná nebylo tolik vidět, v devatenácti toužila po trofeji tak mocně, že nepředvedla, co v ní vězí, což ji zdeptalo.
Slíbila si, že příště už se nenechá tísnivými pocity spoutat a zahltit negativní energií.
Fantazie! Vondroušová ve finále zářila a je šampionkou Wimbledonu |
O dva roky později na olympiádě v Tokiu v bitvě o zlato se Švýcarkou Bencicovou už předvedla mnohem uvolněnější výkon, o čemž svědčí těsné skóre 5:7, 6:2, 3:6.
Poučila se. Našla svůj přístup k porážkám, které spoustu tenistů duševně drancují, což v All England Clubu zajímavě popsala trenérka a bývalá hráčka Olga Savčuková:
„Prohru jsem vnímala jako konec světa. Skoro každý turnaj jí končí. Všechno je špatně. Podobnou reakci stále vídám okolo sebe. Tenis je brutální. Provází ho tolik očekávání.“
Markéta Vondroušová v emocích po vítězném finále Wimbledonu
Vondroušová se řídí heslem, které má vytetované nad loktem. No rain no flowers. Bez deště kytky nerostou. Bez krutých pádů nepřijdou slastné triumfy. Sama překonala mnohá zranění.
„Člověk musí k nezdarům i úspěchům přistupovat s pokorou. Ztracené finále? Je lepší nehroutit se a užít si tu chvíli,“ tvrdí.
Ostatně rovněž na wimbledonském centrkurtu nad vchodem z haly s vystavenými trofejemi si sokové čekající na nástup na scénu mohou přečíst velký nápis, dva verše ze slavné básně Když od Rudyarda Kiplinga:
„If you can meet with triumph and disaster / And treat those two impostors just the same“
V překladu Otokara Fischera: „Když proti triumfu i ponížení / jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt“
Markéta Vondroušová
Kiplingovo vykreslení ideálu vlastností správného muže zde vyzývá k pokornému přijímání vítězství i porážek.
Mimochodem též Tomáš Berdych, když se ohlédne za svou kariérou, řadí před všechny své triumfy vcelku hladkou prohru se Španělem Nadalem ve wimbledonském finále 2010.
„Tenhle turnaj je svátek,“ vysvětluje. „Čím jsem starší, tím mám radši věci, které nejsou na první dobrou hezké a ke kterým si musím najít cestu. Takový je i zápas s Rafou. Kdybych neporazil hráče před ním (Federer, Djokovič), nedostal bych se do finále.“
„Jasně, vítězství by bylo hezčí, ale prostě se nezadařilo. V tom utkání je všechno. Cesta největší akcí, střet se třetím velikánem za sebou. Neříkám, že to byl můj nejlepší zápas, ale nejzajímavější jo.“
Vondroušová ke zmoudření dospěla záhy. Nevzala ani tak výjimečnou příležitost jako něco smrtelně vážného. Co na tom, že ve velkých finále měla dodnes bilanci 1-4?
V duelu o pohár z londýnského grandslamu se zkušenější Džábirovou působila klidněji. Udělala méně chyb. Nenechala se rozhodit tím, že diváci víc fandili sokyni. Zápas dopodávala bez větších potíží. Ani dvojchyba při prvním mečbolu ji nerozhodila.
V anglické metropoli přistála bez jakýchkoliv očekávání. Odletí jako šampionka, jako první nenasazená ženská vítězka ve wimbledonské historii.
