„Hrůza! Ani se tomu nechce věřit,“ říká zvesela chlapík, který i v sedmasedmdesáti a po transplantaci srdce srší energií.
7. července 1973 ve finále proti Alexovi Metrevelimu, Gruzínci reprezentujícímu Sovětský svaz, zvládl napínavou koncovku druhé sady a v závěru té třetí proměnil mečbol, když soupeř na jeho forhendový volej odpověděl jen úderem do sítě.
Wimbledon 2023na iDNES.cz |
Kodeš ji okamžitě přeskočil, přijal gratulaci a vřele chytil soka kolem krku. Po vítězství 6:1, 9:8, 6:3 převzal při obřadu od vévody z Kentu nablýskaný pohár, jehož kopii má doma vystavenou v pracovně. Když vstoupí do místnosti, mrkne na ni do vitríny a dá se do díla.
Nezabývá se připomínkami, že 13 ze 16 nasazených borců se tenkrát připojilo k bojkotu turnaje. Pamatuje si napínavé pětisetové řežby s Indem Amritrážem a domácím miláčkem Taylorem, v nichž se ocitl na hraně vyřazení.
Jan Kodeš sleduje svůj milovaný tenis.
Zanícený vypravěč však radši mluví o vývoji, který tenis a Wimbledon prodělaly. On ještě používal bílé míče a dřevěné rakety, tvarem neduživé až hubené.
Při střídání stran si rivalové nesedli, protože po stranách kurtů nestály židličky.
O současném přepychu si pánové a dámy mohli leda tak nechat zdát. Pakliže pršelo, což se na britských ostrovech nestává úplně zřídka, tísnili se hráči v šatnách. Neexistovaly salonky či odpočívárny, v nichž se nyní dá pohodlně čekat.
Kodeš si nestěžuje. Nehořekuje, ačkoliv ve srovnání se současnými štědrými odměnami dostávali tehdejší profesionálové skromné almužničky.
Jen s odstupem pozoruje, kterak v uplynulých dekádách přibyly desítky dvorců – zápasových i tréninkových. Největší dva stadiony mají zatahovací střechu.
„Ale atmosféra zůstala stejná, s nádechem historie,“ tvrdí Kodeš. „Všude narváno, davy lidí. Přitom tu vládne úžasný pořádek, třeba ve srovnání s US Open až neskutečný. Všechno je zorganizované do posledního detailu.“
ROK 1973. Jan Kodeš s trofejí pro vítěze Wimbledonu.
„A jakmile se přižene déšť, stejně jako tenkrát, nastane mazec. Jako o závod se natahují plachty, aby tráva co nejmíň zmokla.“
Coby člena klubu ho při každé návštěvě vítají se všemi poctami. Zajistí dopravu, připraví dárky. Má volný vstup do jinak neveřejných prostor, na požádání ho uvedou do lóže. Na každém kroku potká osobnost, s níž může klábosit.
Zvlášť letos ho čeká řada večírků, téměř každý den jeden. Zúčastní se též jednání komise, která navrhuje členy do Síně slávy.
„Až po skončení kariéry jsem zjistil, čeho jsem tu dosáhl. Teprve pak jsem začal mít Wimbledon opravdu rád,“ říká.
Dřímání v šatně, pak kvapík a noční směna. Pořadatele nechápeme, říká Kvitová |
Jako mnoho tenistů se totiž zprvu vztekal, když mu na nakrátko posekaném pažitu podkluzovaly nohy a balony občas odskakovaly dosti nepravidelně.
Pomohly mu rady Jaroslava Drobného, krajana a šampiona z roku 1954, jenž po útěku před komunistickou zvůlí reprezentoval Egypt, než se usadil v Anglii.
Dával mu taktické tipy, kam uklízet voleje, kdy servírovat na tělo a kdy ven z kurtu. A taky říkal: „Jestli chceš na trávě vyhrávat, musíš se ji nejdřív naučit milovat.“
Mirai na Wimbledonu: Fandím Veselému, spím na matraci, baví mě Alcaraz |
A skutečně. S vřelejším vztahem přišly jásavější výsledky. Kromě samotného triumfu třeba poutě do semifinále 1972 a čtvrtfinále 1974, v nichž Kodeš po boji podlehl pozdějším vítězům Stanu Smithovi a Jimmymu Connorsovi.
Mrzí jej, že ho žádný z jeho českých nástupců v mužské dvouhře nenapodobil. A ač nepůsobí přecitlivěle, na památku si schovává pár relikvií z tažení za titulem.
Třeba raketu si uložil pod sklo.
„Hrál jsem s ní pak čtvrtfinále US Open proti Piličovi. Za stavu 4:1 v pátém setu mi prdla. Už byla nakřuplá, ale mně vyhovovala.“
A taky tričko značky Fred Perry.
„Hned po zápase ho ze mě stáhl Standa Chvátal, prezident svazu. Byli jsme kamarádi. Po deseti letech mi ho vrátil: Hele, chceš ho?“
„Připadá mi nějaké malé, asi jsem tenkrát neměl svaly,“ šprýmuje Jan Kodeš na místě, k němuž ho poutá vskutku nevšední láska.
