V šestatřiceti letech s vášní a noblesou dokráčel ke svému dvacátému grandslamovému titulu.
Federerův rekord patrně hodně dlouho zůstane nepřekonaný. Jeho kumšt a gentlemanské vystupování představují vznešený protiklad mnohem méně noblesních manýrů jiného víkendového vítěze z politického klání v malé zemi uprostřed Evropy.
Pár minut poté, co v Melbourne skončila pětisetová finálová řež, v níž mu zuřivě vzdoroval Chorvat Marin Čilič, ve svém proslovu několikrát pochválil svého protivníka i jeho pomocníky. Tleskal mu a vzal ho kolem ramen, byť se s ním černovlasý čahoun na kurtu rval jako ďas.
Kdykoliv se po utkání spustil hromový aplaus z tribun, Federer pokorně klopil oči a sklonil hlavu. „Thank you!“ dalo se mu odečíst ze rtů.
Možná nejvýznačnější sportovec všech dob, jak je na turnajích dobrým zvykem, děkoval nejen svým blízkým a příznivcům, nýbrž všem přítomným, pořadatelům, sponzorům i sběračům míčků.
Zatímco někteří jeho kolegové třeba jen dodržují etiketu, z něj mluví vřelost a oddanost povolání. Dojetím se rozplakal.
Samozřejmě je pyšný na svou omračující sbírku trofejí. Svůj odkaz ovšem buduje taky v jiných dimenzích. Ví, že ovlivňuje miliony lidí, že k němu vzhlížejí děti i dospělí. Ví, že je hlavním velvyslancem své branže na této planetě. A podle toho se chová.
Pokaždé chce porazit muže stojícího na opačné straně sítě. Má za sebou jankovité období, kdy si mezi výměnami nadával. Ještě pořád se někdy vzteká.
Časem ale kromě stovek milionů dolarů získal i nadhled. Chápe a respektuje roli novinářů coby zprostředkovatelů vztahu s jeho fanoušky. Ani ho nenapadne, aby na tiskovce odsekával na otázky, peskoval reportéra nebo se mu mstil za dávno otištěný článek.
Považuje za povinnost šlechtit pověst tenisu, oprašovat jeho košatou historii. Jistě, loňský Laver Cup, jehož byl iniciátorem, vynesl pořadatelům pořádný balík. Zároveň však divákům i čtenářům připomněl jména jako Rod Laver, Björn Borg či John McEnroe. S Federerovým přispěním tak možná vznikla akce, jež se promění v cennou tradici.
Svou vůli se Federer pokouší rozšířit i mezi ostatními tenisty, sveřepými solitéry, kteří leckdy závidí fotbalistům, hokejistům či basketbalistům, že se mohou společně podělit o radost i smutek.
„I při naší rivalitě se na okruhu snažíme o nastolení atmosféry sportovní kabiny,“ řekl loni pro MF DNES. „Nemusíme se nenávidět, abychom proti sobě hráli dobře. Vycházíme spolu, díky čemuž na túře můžeme přežít déle. Tím, že se chováme vstřícně, prodlužujeme si kariéry.“
I jeho český protivník Tomáš Berdych tvrdí, že z Federerovy strany vždy cítil respekt. Když v Melbourne kvůli zranění vzdal Španěl Rafael Nadal, Švýcar si s ním před usnutím vyměnil pár zpráv, aby se ujistil, že problém není vážný.
A zdvořilost se mu vrací. Ani v přívržencích jeho nejvýraznějších soků zpravidla vůči němu neplane zášť. Nerozděluje veřejnost.
Federer ukazuje dětem s raketami na všech kontinentech, že by si měly budovat pestrý rejstřík úderů. Povzbuzuje veterány ve všech oborech, aby se ani na sklonku svých kariér nevzdávali. Neobklopuje se lidmi pochybné pověsti. Vyhýbá se skandálům, dodržuje životosprávu, věnuje se rodině. Přitom není suchar, dovede být zábavným společníkem.
Kéž by tak přirozených vzorů a vůdců okolo nás bylo víc.
