Když mu loni na Rotsee v Luzernu opět uniká zlatá medaile o vlas, špičky tří skifů protnou čáru fotobuňky v rozmezí osmapadesáti setin a Chalupa až na bronzové pozici, trenér Zdeněk Pecka si povzdechne: "Ten nahoře mu zřejmě nepřeje." Ale Chalupa nevěří v osud nebo mocný prst boží.
"Věřím v sílu štěstí," říká. "Když se na člověka štěstí přilepí, dokáže obrovské věci. Podívejte na akrobata Valentu. Teď nedávno upadl při závodě na záda. Kde by byl, čím by byl, kdyby se mu to stalo na olympiádě?"
To je ten velký, neopakovatelný moment života. Třikrát mu stanul neskonale blízko. Loni o jeden rychlejší zásek vesla, v Tampere před sedmi lety chytil „kraba“, v Kolíně nad Rýnem, jsou to čtyři roky, rovněž. Veslo škrtlo o vodu, náraz lopatky o vlnu ho vyhodil z tempa.
"Moc chtít vyhrát, to je strašně nebezpečné. Člověk přestane závodit, přestane veslovat, jak by měl, myslí na něco jiného." A na co? "Aby vyhrál. Jak to přijde, že tisíckrát projedu dráhu a kraba nechytím? A pak při závodě, když jde o všechno..."
Slavného skifaře možná zachvacuje lehká skepse, ale určitě neztrácí víru. "Pořád cítím, že jsem nedokázal všechno. Vrchol své hory mám nedobytý! Kolikrát jsem zůstal viset pod vrcholem. Ani já, ani hora se nechceme zlomit. To je můj motiv, který mě žene." Pohání a bičuje jej už generacemi skifařů a pronásleduje, i když zavře oči. Vtírá se mu do snů.
Před olympijskými hrami v Barceloně, je to už deset let, se mu zdálo, že vyhrál olympiádu. "Jen si to představte, olympijské finále se jelo v Jindřichově Hradci, tam, co jsem opravdu doma! A já pak chodil po břehu a měl jsem nádherný pocit, že jsem je všechny porazil."
A poslední sen, co jej před týdnem poněkud zaskočil? V rodinném domě má po povodních odstřižený telefon, takže mu nefunguje internet. Jak se má pak dozvědět, jak vypadají startovní listiny šampionátu, zda opravdu na skifu pojede jeho úhlavní soupeř Slovinec Čop, či zda přesedlá na dvojskif? Až ve snu se mu to všechno zjevilo.
"Viděl jsem to finále skifů, Čop tam nebyl! To je dobře, myslím si, ale najednou si uvědomím: vždyť já se na to finále dívám ze břehu! Já tam taky nejsem." Zdrtilo ho to? Ne. Snad trochu zneklidnilo. Nepříjemný pocit.
Jak se má vůbec stavět k soupeřům? Jedna dávná rada by tu byla: vidět v nich nepřátele, nenávidět je. S hněvem a zuřivostí se dají snáz porazit. "No, já nevím. Moje psycholožka mi říká, že nenávidět soupeře je jen jakási forma strachu z nich."
A co tedy? "Když jdu na závod, lidi moc nevnímat." Chalupa je už příliš opotřebovaný, je občas slyšet mezi veslaři, o jakou senzaci se ten ještě může postarat? "Senzace u mě? Mohly by být dvě: když budu první, nebo úplně poslední! Ostatní varianty jsem už vlastně vyčerpal."
