O mimořádných kvalitách českých slalomářů svědčí mimo jiné nominační závody o místa v elitním družstvu. Zatímco u jiných národů se jedná o formalitu, Češi o ně svádějí tuhý boj.
Letos třeba až do posledního dne bojovala o dvě volné pozice za už jistým reprezentantem Jiřím Prskavcem hned sedmička kajakářů.
Třiatřicetiletý Přindiš ale potvrdil zkušenosti, dramatickou koncovku zvládl a může vyhlížet další sezonu mezi špičkou. „Nominační víkendy jsou vždycky nejhorší v celém roce. Ty závody nejsou v ničem hezké. I manželce většinou říkám, ať na ně radši ani nechodí, protože jsou při nich všichni nervózní,“ říká loňský trojnásobný mistr Evropy a vítěz Světového poháru.
Dá se nominační nervozita nějak porovnat s tou, kterou prožíváte třeba při Světových pohárech?
To asi ne. Když jedeme na mezinárodní scéně, je to o něčem jiném. Ano, nervozita tam také je, ale už není taková, že bych měl přijít o celou sezonu. Představa, že bych byl celou dobu doma a další závody si zajel až v srpnu na Lipně na mistrovství republiky, je hrozná.
Při letošních vyrovnaných závodech to muselo být asi ještě horší.
Nejhůř jsem se cítil asi v neděli ráno před posledním závodem. Říkal jsem si: Tak je to tady, teď se to rozhodne. Situace byla letos opravdu nestandardní a bylo nás tam hrozně moc. Bylo to o jedné jízdě. Je to divoká voda, mohlo se stát cokoliv. Já to měl ještě horší, že jsem byl na startu poslední z těch, co o místa jeli. Slyšel jsem, že Ondra Tunka zajel skvěle, že Kuba Krejčí také...
Tlak jste ale ustál.
A jsem za to rád. Bylo to náročné, o to víc ale doufám, že další závody budou uvolněnější, protože mi teď ze srdce spadl největší kámen.
Hradilek se nevešel do reprezentace, zato Fišerová hned do dvou |
Zažil jste někdy takhle vyrovnaný boj o nominaci?
Takhle ne. Vlastně celá finálová desítka kromě Jíři (Prskavce) a dalších dvou lidí o ni jela, což byla zajímavá zkušenost.
Jste rád, že to nakonec dopadlo tak, že v kajakářské reprezentaci jste všichni ze skupiny Jiřího Prskavce staršího? Kromě vás a Prskavce mladšího je v týmu ještě Ondřej Tunka.
Jsem. Letos jsme spolu strávili hodně tréninkových týdnů na Réunionu, kde jsme kousek od sebe i bydleli. Myslím, že nám to šlape krásně. Těším se proto i na závody hlídek. Posledně jsem s Jířou jel, myslím, v roce 2018 v Riu na mistrovství světa. Docela se nám tehdy dařilo, tak snad na to navážeme.
REPREZENTANTI 2022. Kajakáři Ondřej Tunka, Jiří Prskavec a Vít Přindiš (zleva) během předsezonní tiskové konference.
Pod Prskavec starším za sebou máte první zimní přípravu. Cítíte už nějaký posun?
Myslím si, že na to je ještě hodně krátká doba. Pracujeme na tom jen chvíli, a teď navíc kvůli závodům budeme mít jiný režim a budeme trénovat jinak. Takže se to podle mě projeví až za delší čas. Teda doufám, že se ukáže, že to byla dobrá cesta (smích).
V čem se nejvíc změnil váš trénink?
Jířa starší má trošku jiný pohled na mou techniku a jízdní styl. Snaží se mě motivovat, abych třeba zkoušel jiné průjezdy. Pak také spolupracujeme s Jiřím Dostálem, reprezentační lékařem. Vycházejí mi jiné výsledky než u dalších kluků a tomu se snažíme přizpůsobit i typ tréninků.
Jak?
Mám relativně dobrou základní vytrvalost. To znamená, že moje tělo dokáže dlouho pracovat v základní intenzitě. Ale chybí mi, když to řeknu laicky, taková ta vytrvalá výbušnost. To znamená krátké intervaly, aby svaly dokázaly pracovat v extrémní zátěži. U slalomu to je dost potřeba, přeci jen se pořád zastavujete, zatáčíte, rozjíždíte, takže tomu se snažíme přizpůsobit trénink.
Řeknete nějaký příklad takového cvičení?
Třeba jsem v bazénu plaval dvacet a dvacet. To znamená dvacet vteřin úplně naplno, dvacet vteřin volně. Tohle třeba další kluci nedělají a místo toho běhají šestiminutové úseky. Každý máme trénink nastavený úplně jinak. Jířa starší hodně reflektuje i míru, abychom se cítili co nejlépe a neustále jsme se malými krůčky posouvali dál. Snaží se zkrátka hledat cesty, jak se dostat před konkurenci a jak na vodě udržet naši dominanci.
ZA ZLATEM. Vít Přindiš si jede pro evropský titul ve vodním slalomu.
Tu byste jistě rádi potvrdili i na mistrovství Evropy v Liptovském Mikuláši. Jak na tamní prostředí vůbec vzpomínáte? V roce 2016 jste zde neúspěšně bojoval o nominaci na hry do Ria.
Tehdy to bylo hodně smutné. Přitom jsem se předtím cítil úžasně: vrátil jsem se do týmu po zranění, umisťoval jsem se na bedně, mohl jsem v nominaci smazat Jířův náskok z roku 2015. I potom v Lipťáku se mi jelo skvěle, jenže jsem v semifinále dal tři šťouchy, byl jedenáctý a nevyjel si místo ve finále.
Od té doby jste v areálu absolvoval jen jeden závod Světového poháru. Jak si trať pamatujete?
Je pravda, že loni v Ivree jsem byl víckrát, i jsme tam předtím dost závodili, takže trať jsem znal lépe. Bylo to tam pro mě takové sympatičtější. I proto do Liptovského Mikuláše rozhodně nejedu s tím, že bych měl tři zlaté medaile obhájit. Udělám maximum, abych se tomu přiblížil, ale kdo ví.
Mohou se na formě projevit i nedávné nominační závody?
Mohou. Pro nás ta nominace byla samozřejmě velkou motivací. Připravovali jsme se na ni, takže už jsem iks týdnů bez tvrdého tréninku a spíše jsme to jen ladili, což má svá specifika. Loni byla třeba Evropa před nominací, takže jsme do toho šli v lepší formě. Ale uvidíme. Těším se a tím, že ze mě spadl stres, jestli budu závodit, tak by to mohla být moje výhoda.
