Věra Čáslavská už nechce zůstat proslulá

Praha - Jak oslaví své životní výročí fenomenální gymnastka Věra Čáslavská, miláček národa? Žena kdysi líbezná, uctívaná v Japonsku i Mexiku jako plavovlasá bohyně a doma, v trudných časech po pražském jaru, i jako symbol boje proti násilí a zlu? Sotvakdo tuší, jak sedminásobná olympijská vítězka, prožije den svých šedesátých narozenin. Stávala na výšinách štěstí a slávy, propadala se do hlubin žalosti jako heroina antické tragédie. A dnes? Touží po jediném - po klidu.

Omluvila se předsedovi ČOV Milanu Jiráskovi z chystaných oslav, sotva se o nich doslechla. Ne, nic nepřipravujte, řekla mu. Snad dokonce chce odjet se svými dětmi na Moravu, aby se v Praze vyhnula svátečnímu ruchu, jak řekl ředitel České nadace pro reprezentaci Jan Linger.

Už po několik let mizí ze světa. Žije v domě s pečovatelskou službou, v klidné pražské ulici, zcela v ústraní. A léčí se z depresivních stavů, které na ni doléhají.

O poschodí níž tam bydlí muž, dávno smířený s nepřízní osudu. Alfréd Jindra, bronzový kanoista na olympiádě v Helsinkách 1952, později postižený obrnou, a proto upoután na invalidní vozík. „Občas si Věra přijde popovídat, ale pořád na tom není tak, aby mohla jásat a usmívat se,“ říká.

V touze po klidu si vystavěla kolem sebe stěnu. Mediální rozhovory neposkytuje, už

Co také řekla

Obětovala bych všechny své medaile za nějakou letošní, protože nebojuji za sebe. Naši lidé si vítězství zaslouží.
Měsíc po srpnové okupaci Československa před odletem na olympijské hry v Mexiku 1968.
Pět let jsem byla bez práce, lidi měli strach ze setkání se mnou. Nesměla jsem trénovat, mohla bych přece negativně působit na mládež.
Po srpnu 1968, kdy neodvolala podpis na manifestu 2000 slov.
Od té doby si nepamatuji na opravdu šťastné okamžiky.
Když po letech vzpomíná na narození svých dětí Radky a Martina.
Medaile? Jsou jen vzpomínkou na mládí, lidské hodnoty jsou důležitější.
V roce 1999 poté, co ustoupila z veřejného života.

se k nim necítí povinována. Do svého světa pouští jen nejbližší známé. Občas se uchyluje k dceři Radce a pohoda jí zajiskří do duše mezi přáteli z Klubu olympioniků. Rojí se kolem ní neustále.

Honza Veselý, bájný cyklista z padesátých let, spřátelili se na sedáncích u Zátopků, ještě když byl Emil živ. Dana Zátopková, její velká přítelkyně, sdílná duše, mající porozumění pro životní trable. Jen nikdy nic nebalit, člověk musí přetrpět ledacos, filozofuje. A také bratři Svojanovští, Oldřich a Pavel, dva veslařští obři, zvaní „sloni“, olympijští medailisté. Kam přijdou, nálada se zvedá. A tihle všichni ji tahají do světa.

Oldřich Svojanovský se s ní nedávno setkal před pečovatelským domem, kde paní Věra bydlí, potřeboval od ní něco podepsat pro Klub olympioniků. „Věro, jedeme do Třeboně, pojeď s námi!“ vybídl ji. „To byste, Věruško, měla,“ přizvukovala jedna ze sester. Odmítla jako vždy. „Podívej se, jak vypadám,“ zažertovala jako žena, která na sebe chce stále dbát.

Už měsíc před narozeninami se přátelé domlouvali, že ji musí někam vytáhnout. Že by aspoň přišla o patro níž k Alfrédu Jindrovi, tam že by zavzpomínali, potěšili se. Anebo u Jirky Čtvrtečky, olympionika z Mexika, má hospodu. „Pozveme tam jen lidi, které budeš chtít,“ nabízeli jí. Poděkuje, jste hodní. Ale dá přednost své samotě.

„Děláme, co můžeme, ze všech světa stran,“ říká Oldřich Svojanovský. „Jak jinak jí dát najevo, že ji máme všichni rádi?“

Svojanovský viděl naposledy paní Věru mezi lidmi po pohřbu Emila Zátopka. „Chtěla hned odejít, ale pak si dala říct. Pojď mezi nás, bude tam Samaranch, chce tě pozdravit, naléhal jsem na ni. Setkali jsme se v restauraci blízko Národního divadla.“ Věra Čáslavská dohlédla, život ji to naučil, někam velmi daleko. Už nechce být slavná. Vždyť ví...

Z hrdinky mexické olympiády se záhy stala pronásledovaným člověkem, bolševický režim jí neodpustil, že neodvolala svůj podpis pod manifestem 2000 slov. Po listopadu 1989se ještě jednou zaleskne její hvězda. Je Havlovou poradkyní na Hradě, stává se předsedkyní Českého a členkou Mezinárodního olympijského výboru.

Z velké lásky k atletovi Josefu Odložilovi, slavně potvrzené v mexické katedrále za přítomnosti sto tisíc lidí, zůstanou střepy. Na troskách manželství vzrůstá nenávist. Syn Martin je odsouzen, jeho střet s otcem posuzuje soud jako fyzický útok s následkem smrti.

Později mu prezident republiky uděluje milost a Věra Čáslavská se poprvé uchyluje k nervové léčbě. Nečekaně záhy opouští veřejný život. „Když jedete pořád bez odpočinku, tak taky na to můžete dojet. To je můj případ,“ řekla v posledním rozhovoru pro Mladou frontu DNES před třemi roky.

Význačné roky života Věry Čáslavské

1942 - narozena 3. května

1964 - tři zlaté medaile na olympiádě v Tokiu

1968 - čtyři zlaté medaile na olympiádě v Mexiku
- svatba se stříbrným atletem Josefem Odložilem v mexické katedrále (z manželství děti Radka a Martin)
- nejlepší sportovkyně světa, druhá nejpopulárnější žena světa (po Jacquelině Kennedyové)

1987 - Rozvod s Odložilem

1990 - předsedkyně ČSOV, později ČOV (odstoupila 1996) n udělen stříbrný Olympijský řád

1993 - syn Martin napadl otce na diskotéce a později odsouzen pro fyzický útok s následkem smrti, vzápětí omilostněn prezidentem republiky

1995 - členka MOV (abdikace 2001)

1996 - v obou vysokých funkcích na své poslední olympiádě v Atlantě

1998 - poprvé se léčí v psychiatrické léčebně

1999 - v anketě Olympionik století druhá za Emilem Zátopkem

2000 - jako gymnastka zvolena v anketě mezi devět českých osobností století

Věra Čáslavská a Emil Zátopek jako čestní hosté olympijských her v Mnichově 1972. Legendární gymnastka se letos stala druhou Sportovní legendou, loni získal ocenění in memoriam neméně slavný atlet.