Takže účast mezi deseti nejlepšími triatlonisty na MS je vaší prioritou?
Určitě. Medaili z mistrovství Evropy jsem již získal, teď se soustředím na další cíl. Už jsem o desáté místo jednou bojoval. Před pěti lety na Ibize jsem se o něj rval s pozdějším vítězem havajského triatlonu Normanem Stadlerem. V závěrečném sprintu jsem ale doběhl o vteřinu za ním.
Berete mistrovství světa jako vyvrcholení sezony?
To ne. Připravuju se průběžně na každý závod, který mě čeká. Tohoto modelu se držím dlouhodobě a maximálně mně vyhovuje. Vrcholem sezony je pro mě Ironman, který mě čeká v nejbližším termínu.
Prestižní podniky - mistrovství Evropy a světa - se konají na přelomu srpna a září v rozmezí osmi dnů. Vyhovuje vám takový harmonogram?
Nevadí mi. Půjde sice o náročný dvojzávod, ale taková kombinace by mi mohla vyhovovat. V obou případech se navíc poběží na delší trati, než je obvyklé, což mně sedí.
Lednový Wannaka Challenge byl vaším prvním stratem v roce 2008. Jak jste se na něj připravoval?
V prosinci jsem měl volno. O Vánocích jsme si s rodinou zajeli na hory, kde jsem začal nabírat první kilometry na běžkách. V plném tréninku jsem od ledna.
Jak vypadá váš tréninkový plán?
Momentálně činí asi třicet hodin týdně. Od chvíle, kdy jsem začal trénovat, jsem absolvoval 90 kilometrů plavání, 1400 na kole, 360 naběhaných, 45 na běžkách a 16 na veslařském trenažéru. K tomu mám za sebou i devět hodin v posilovně.
Počasí vám zřejmě v tréninku moc nepřeje...
S tím nic nenadělám. Snažím se být na něm co nejméně závislý. Cyklistiku odtrénuji doma ve sklepě, kde mám trenažér, a plavat chodím do bazénu. Nejhorší je to s během. Nikomu se netrénuje dobře, když fouká a prší nebo mrzne.
Kam vyrážíte nabírat naběhané kilometry?
Asi devadesát procent běhání absolvuji v lese u nás nad Malenovicemi. Mám už tady prošlapané cestičky, po kterých se pohybuji. Asfaltu se snažím vyhýbat. Dá se tady naběhat přes třicet pět kilometrů, aniž bych musel jednu trasu běžet dvakrát.
Příprava v teplejším podnebí vás neláká?
To víte, že by se mně líbila, ale musím brát ohled na rodinu. Manželka učí a syn chodí do školy. Dokud byl mladší, jezdil jsem i s rodinou na Kanárské ostrovy, Mallorcu nebo Floridu. Jenže tohle už momentálně nejde.
V tomto ohledu jste zřejmě mezi českými závodníky výjimka, ne?
Přesně tak. Ostatní jezdí na soustředění do zahraničí, což jim samozřejmě prospívá. Je to pro mě možná handicap, ale jsem více s rodinou. A to je důležitější.
Nejbližší závod vás čeká 23. února v Malajsii, kde jste ještě nikdy nevyhrál.
Vyjde to letos?
Bylo by načase tohle prokletí zlomit.Mám už odtud stříbro, bronz i čtvrté místo, chybí mně jen vítězství. Pokud vydrží zdraví, o první místo se určitě poperu.
Ještě zajímavějším podnikem bude dubnový Ironman v Číně. Těšíte se na něj?
Ano a hodně. Jedná se o triatlonovou novinku, v Číně se Ironman ještě nikdy neodehrál. Opět poznám něco nového, to je na triatlonu hezké. Navíc z Česka pojede asi desetičlenná skupinka, nebude nouze o legraci a vzájemné hecování.
Jaké vás čeká na ostrově Hainan podnebí?
Ostrov leží na jihovýchodě Číny a říká se mu čínská Havaj. Můžu počítat s horkým a suchým subtropickým klimatem. Podobá se tomu, na které jsem zvyklý z Malajsie.
Tradiční součástí vašeho harmonogramu vždy byl otrokovický Moraviaman.
Zúčastníte se jej i letos?
Bohužel červnový termín koliduje s japonským Ironmanem, takže do Otrokovic nepřijedu. Mrzí mě to, ale jsem profesionál a musím se řídit ekonomickými pravidly. Přiznávám, že startovné v Japonsku je hodně lukrativní.
Vraťme se krátce k úvodnímu závodu vaší sezony. Na Novém Zélandu jste doběhl šestý, ale ještě před startem vás pronásledovaly obrovské problémy...
Něco podobného jsem ještě nezažil.Všechno začalo už cestou. Z Vídně jsem odlétal v pondělí odpoledne, ale v Londýně jsem nestihl spoj do Sydney. Museli jsme přebukovat letenky, v noci jsem spal jen tři hodiny. Nakonec jsme letěli přes Hongkong a Auckland. Na místě závodu jsem byl ve čtvrtek odpoledne.
Jenže bez zavazadel...
Chyběla mi taška s věcmi i kolo. Musel jsem si všechno shánět den před závodem na místě. Dovedete si představit, jak moje příprava probíhala. Neměl jsem ani výživu, musel jsem vzít zavděk müsli tyčinkami a jablečným džusem se špetkou soli.
A když už jsem konečně vyrazil na trať a po plavání jsem pomýšlel na útok na špici, měl jsem během jízdy na kole defekt.
To už muselo být frustrující...
Stálo mě hodně přemáhání, než jsem se pustil do opravy. Nakonec jsem se držel kréda: co tě nezabije, to tě posílí. Když jsem konečně vyjel, problesklo mně hlavou, že při mém štěstí do mě za rohem někdo vrazí autem nebo se mně přetrhne řetěz. Celkem jsem ztratil asi patnáct minut.
S konečným šestým místem v čase 2 hodiny, 58 minut tedy můžete být spokojený, ne?
Hlavně jsem rád, že jsem to nevzdal. Jedinou mojí motivací byla snaha dosáhnout času pod tři hodiny. Nechtěl jsem se smažit na sluníčku. Tento cíl se mně nakonec podařilo splnit. Pomohli mně k tomu i čeští fanoušci. Byl jsem až překvapený, kolik se jich na Novém Zélandu objevilo. Jedna rodina mě dokonce provázela po celý průběh závodu v autě. Češtinu jsem slyšel i v depu a v průběhu trati. Něco podobného bych nečekal.
 Petr Vabroušek na trati malajského triatlonu |
