K sedmému místu z jihoafrického Stellenboshe přihodil před nedávnem Jan Kubíček devátou příčku v Kostarice. Na začátku sezony v xterra triatlonu vsadil karlovarský triatlet ve světovém poháru na exotiku a vklad se vyplácí. "Za panujících podmínek to je hodně slušný výsledek," pochvaluje si bronzový medailista z loňského mistrovství Evropy v terénním triatlonu.
Už několik let po sobě patří také do první desítky celkového hodnocení seriálu Světového poháru a letos do ní znovu nakročil výtečně. A také nezvykle brzy, vždyť na přelomu února a března, kdy se poprvé vydal za Světovým pohárem na jih černého kontinentu, je přeci jen víc zvyklý trénovat než závodit, když ale dostal pozvánku mezi elitu, řekl si "je čas na změnu" a nadělil si druhý z xterráckých dárků.
Proč Kubíček nemusí příliš vysvětlovat, odkud že to vlastně je, to pochopil už cestou do hotelu v San José. "Republica Checa? Tu znám. Nedvěd hrál za Juventus, že jo?" dozvěděl se od šoféra. Fotbal je tady ostatně jako v jiných zemích na jih od Spojených států bezmála náboženstvím.
Drsná příroda, hory a moře po obou stranách země ale dělají z Kostariky také zemi zaslíbenou triatlonu, a pokud se v jihoafrickém Stellenboshi mohl Kubíček při své první z letošních zastávek světového poháru podívat do domu čtyřnásobného mistra světa Conrada Stoltze, dohlížela na příjezd vyslance české xterry cestou z billboardů usměvavá tvář místního triatleta Leo Chacóna.
Kulisy se změnily, závodní kolotoč je ale stejný všude. Ubytovat se, sestavit kolo, pak vyklusat a projet trať. Pokaždé už ráno v 6.45 hodin, tedy v dobu naplánovaného startu. "Od jedenácti až do čtyřech odpoledne je to tady na slunci neskutečná smažba," vysvětluje Kubíček.
I tak si ale horka užil dost a dost. "Když jsme na kole tlačili už asi desátý kopec, moc do smíchu nám nebylo," říká. A to si trať projížděl s Jossiahem Middaughem, druhým mužem z posledního mistrovství světa na Havaji. Extrémní vedra totiž dokonale vysušují půdu, která se drolí na jemný prach, a kola pod ním prokluzují, jako by to byl sníh.
Jako v pekle...
Sníh připomínala svým bílým pískem také pláž, kde závod svou plaveckou částí odstartoval. Za zvuků hudby mísící se s temperamentním doprovodem místního komentátora. Kubíčkovi se start povedl. Na první bóji plaval v pohodě ve skupince, cestou zpátky ale jakoby narazil do stěny.
Medúzy! zhrozil se. "Stačí málo, abych nepropadl panice," oklepe se při vzpomínce na nezvyklý zážitek, který odskákal několika nepříjemnými žahanci do obličeje. "Bylo to jako plavat v gumových medvídcích Haribo. Nikdo neví, co tam měly ráno za sněm," usměje se. Na kolo nasedl ve stejný čas jako jeho tréninkový kolega Middaugh.
První třetina je nahorudolů. Singltrail zpátky na pláž se jet nedá, a tak si to závodníci vynahrazují zběsilou jízdou po pláži, která zahajuje rovinatější pasáž cyklistického úseku. I ten je ale díky roletám na silnici hodně nepříjemný, a to ještě není nic proti tomu, co čeká na triatlety potom.
Dlouhý kopec vydá s kolem na 10 minut chůze s kolem, za ním číhá dalších pět o něco menších. To všechno v úmorném vedru bez jediného závanu větru, až se Kubíček občas ptal sám sebe, jestli hluk okolo něj opravdu dělají cikády nebo to je pouze v jeho hlavě.
Vysvobodil ho až závěrečný běh. Na rovince, ve stínu, místo cikád povykují opice a občas přes cestu přeběhne leguán. "Jakoby to bylo za odměnu," usměje se Kubíček. Zadarmo to ale nebylo, finiš po pláži měřil dva kilometry a až na jejím konci čekaly na závodníky v cíli dětské bazénky s ledem. "Všichni jsme měli spálený krk i obličej," vzpomene si Kubíček.
Skončil devátý, vyhrál místní chlapec z billboardu Leo Chacón. "Když mu začali pod stupni zpívat fotbalově olé o leo lé, bylo to jako na velké párty." Párty, na kterou jen tak nezapomene.
