Nebylo jim dopřáno splnit sebemenší nominační kritérium, nezávodili na dvou Velkých cenách, ani na mistrovství republiky i Evropy. Svaz jim rád udělil výjimku na všechno, jsou poslední záchranou důstojné reprezentace. "Je to obrovská psychická zátěž, ale nemůžeme si ji připouštět," říká odhodlaná Beránková. "Musíme to vzít jako každý jiný závod."
Ve Vancouveru jde o nominaci na zimní olympijské hry 2002, prosadí se tam šestnáct dvojic z přihlášených čtyřiadvaceti. Český pár se pohybuje ve světě kolem dvanáctého čtrnáctého místa. "Do šestnáctky musíme doskočit," umiňuje si Dlabola.
Jen vzácně si tuhle zimu připadali jako opravdoví krasobruslaři, při dvou téměř měsíčních stážích v Petrohradě. Netřásli se tam chladem jako na brněnském stadionu, necítili se zoufale sami, kolem nich kroužil leckdo z ruské elity a péče trenérky Natalije Pavlovové jim šla k duhu.
Poznal je vůbec ještě jejich český trenér Ivan Rezek, když se mu na dva dny vrátili domů do Brna? "Jezdí s daleko vyšší rychlostí a větší dynamikou," je spokojen. Upevnila se jistota trojitých házených i twistovaných skoků, pohnula se choreografie, projev se zdá výraznější. Jenže je tu další varování. Snad nevýznamné. "Z té zátěže tam jsem si trochu namohla třísla," oznámila Beránková.
