"Tohle nám nakonec dali." Vytáhne ze zasklené skříňky malou krabičku, odklopí víčko. Na modrém sametu zasvítí zašlým leskem malý odznáček. "Dnes se dává za olympijské zlato milion korun, já tenkrát dostal odznak mistra sportu," zašklebí se ironicky nad kdysi proslulým vyznamenáním socialistické tělovýchovy.
V panelovém bytě, vybaveném sektorovým nábytkem, jsou po stěnách rozvěšeny diplomy, sportovní vlaječky, ve vitrínách stojí poháry, kupí se medaile.
"Žiju tady jako v muzeu, připomíná mi to, čím jsem kdysi býval." Jen neznatelná stopa nostalgie zašlých časů se mu zachvěje v hlase. Není to starý medvěd bručoun.
"Chodí mi sem jeden chlap, přemlouvá mě, abych mu zlatou medaili z Londýna i diplom k ní za padesát tisíc prodal.
Až na tom budu opravdu zle, tak to snad udělám." Do nenávratna zmizela, rozpadla se jeho loď. Kánoe bytelná, dřevěná, žebrová, potažená plátnem, dobrých třicet kilo.
Přišla tenkrát ve čtyřicátých letech na dvanáct set korun. "To byly ukrutánské peníze. To nikdo z nás neměl." "My ti těch dvanáct set půjčíme," oznámili mu v klubu. "A budeš je měsíčně splácet po stokoruně." Když přinesl třetí splátku, řekli mu: "Loď je tvoje, vidíme, že o ni pečuješ, že si jí vážíš." Dovezla ho, hnaná silou záběrů malého chlapíka, samá houžev, ke zlaté medaili. "Američani, Kanaďani, to byli chlapi jako hora, když rozpažili, vešel jsem se jim pod ruku." Porazil je na desetikilometrové trati o dvě stě metrů.
Před čtyřmi lety mu odešla jeho Danuše, za dva měsíce měli oslavovat zlatou svatbu. Pobývali tehdy zrovna na chatě, kde si paní stěžovala na hrozné bolení zad. V Praze ji poslali na chirurgii, ale brzy ji zase propustili. " A ona mi druhý den umřela, srdce jí selhalo, a já ani nebyl doma." To byla největší porážka jeho života.
Zapotácel se pod ní. Myslel na to, že půjde do domova důchodců.
Pro Frantu to byla tehdy těžká rána, vzpomínají jeho přátelé. Bez ní neuměl žít, ani pračku si sám nedokázal zapnout.
Pomohli mu bývalí olympionici i Nadace sportovní reprezentace. Chodí mezi ně, pookřeje.
Vstává v sedm a tři čtvrtě hodiny cvičí. Se šestnáctikilovou činkou. Před zrcadlem pětatřicet přítahů ve třech sériích.
"A vleže si dávám sedmdesát benčů dvakrát za sebou." Předvede to. Činka se mu v rukou jen míhá, nahoru, dolů.
Tohle cvičení, nemyslitelné u většiny čtyřicátníků a padesátníků, provádí muž po třech infarktech, s anginou pectoris.
"Proč mi neuděláte by-passy?" ptal se svého doktora. Co se dozvěděl? "Řekli mi, že věnčité cévy jsou v takovém stavu, že by se při operaci rozsypaly." Když je ráno chladno, než vyjde, strčí si pod jazyk kvůli srdci nitroglycerin.
Přes celou Prahu jezdí na Julisku, kde v jídelně Dukly poobědvá. Často si tam v bazénu zaplave nebo jde do sauny. Mají ho tam jako svého, bývalého trenéra vojenské reprezentace.
"Nic si pořádně ukuchtit nedovedu, jen polévku ze sáčku nebo si koupím čtvrtku kuřete, uvařím ho a dám do toho trošku nudlí.
Přijde z oběda, na dvě hodiny si lehne, poklidí. "Večer čučím na televizi, jsou to dlouhé večery." Porozhlédne se po stěnách. Trofeje už mlčí, visí tu desítky let, dávná sláva vyvanula.
"A to je celý můj život." Život samotáře? Něco ale v téhle domácnosti starého vodáckého vlka nehraje. Je tu dost uklizeno, žádný mužský nepořádek. Broušený křišťálový pohár z roku 1939 se leskne, jako by zrovna vyšel z rukou skláře.
"To mi jedna dobrá duše občas vycídí." Seznámili se kdysi v Mariánských Lázních na léčení, ona byla z Ostravy, jedli u jednoho stolu. Po dlouhá léta si posílali vánoční pozdravy. A pak se jí jednou po telefonu zeptal: "A co dělá manžel?" "Františku, už rok nežije." "A vidíš, Andulko, mně manželka zemřela před půl rokem." A tak, jak to bývá nejen v románech pro ženy, ale i občas v životě, slovo dalo slovo.
Jezdí za ním z Ostravy jednou měsíčně. "Vypere, vyspraví, uvaří, celý byt dá do pořádku. Teď přijede, udělá štědrovečerní večeři a pár dnů spolu pobudeme." Odmlčí se. "Bez ní bych se nutil jít do domova důchodců." Je před Vánocemi. Už nachystal vánoční stromeček? Zakroutí hlavou. "To by mně moc připomínalo dávné Vánoce, a to nechci. Co manželka odešla, tak dávám do vázy jen trochu chvojí." Paní Anna opravdu přijela. Celý pookřál, když ji vyvedl do společnosti na Žofín, k oslavě Sportovce roku. A tam baculatá paninka, zavěšená do svého olympionika, povídá: "Víte, nebýt zdráv a nemít peníze, to snad ani pánbůh nechce. A tak je lepší popít a na to šetření si vypůjčit." Je to opravdu dobrá duše.
|
FRANTIŠEK ČAPEK |
|
narozen 24. října 1914 |
|
nejstarší český žijící olympijský vítěz |
|
na olympijských hrách v Londýně 1948 první na kánoi jednotlivců v závodě na 10 kilometrů |
|
stříbrný z mistrovství světa 1954 |
|
později trenér armádních kanoistů |
 Takhle nejstarší z žijících olympioniků každý den cvičí a posiluje. Jako kdyby mu ani nebylo šestaosmdesát let... |
 Slavný kanoista ukazuje zlatou olympijskou medaili |
