Zahleděl se do publika na euforické a leckdy alkoholem poznamenané nadšence v roztodivných kostýmech a uvědomil si, jak blízko je.
Hvězdného Michaela van Gerwena ten večer přehrával, jako by úzký červený prostor v horní části terče, který vám zajistí vítaných šedesát bodíků, jeho hroty přitahoval.
Prásk! Prásk! Prásk!
Na šipkařský trůn usedl Angličan Smith, ve finále porazil van Gerwena |
Nepřemýšlel, prostě házel jednu šipku za druhou a trefoval takřka bezchybně.
Právě až na pár momentů v desátém setu, kdy na něj padla tíha okamžiku. Prostovlasému Nizozemci povolil snížení, ale pak znovu nabral tempo, ztracené podání si vzal zpátky, v rozhodujícím legu trefil dvakrát na tři šipky maximální hodnotu 180 a suverénně zavřel.
Michael Smith, nový mistr světa.
Snad i chvíli trvalo, než mu došlo, čeho vlastně dosáhl. Skoro ani neslavil, soupeři podal ruku a při první příležitosti pádil pod pódium, aby mohl obejmout manželku a dva do dresů navlečené synky.
„A celou noc jsem pak koukal na trofej postavenou v rohu pokoje a pouštěl si záznam z finále. Hlavně svou devítku, tu jsem viděl snad milionkrát!“ vykládal úlevně se silným liverpoolským přízvukem.
Svou devítku? Devět šipek je totiž minimálně potřeba, abyste pro sebe získali leg čili hru. Tři vyhrané legy vám zajistí set, sedm setů pak finálový triumf.
Jenže tahle „devítka“, to je skutečně vzácná záležitost. Nesmíte udělat chybu. Ve finále mistrovství světa předvedl podobný kousek jen Adrian Lewis před dvanácti lety, teď ho Smith napodobil.
Přitom nechybělo moc, aby se Angličan k zavírání ani nedostal. Van Gerwen totiž těsně před ním zahrál osm dokonalých šipek, až poslední mu ulétla.
A když poté přišel k terči Smith, třikrát poslal šipku do kýžené výseče a hala málem spadla.
„Slyšeli jste to? Neskutečné! V tu chvíli jsem věděl, že vyhraju.“
V minulosti mu však podobně bouřlivá atmosféra spíš škodila. Na velkých akcích se dostával do stavu, že sotva udržel šipku v ruce. Nezvládal se soustředit, chyboval, marnil klíčové momenty.
Ten pohár bude můj, jako by už v průběhu finále MS naznačoval anglický šipkař Michael Smith.
Vždyť ve finále mistrovství světa byl už potřetí. Loni podlehl výstřednímu skotskému showmanovi Peteru Wrightovi, před čtyřmi lety padl právě s fenoménem van Gerwenem.
Až nedávno získal první velkou trofej, to když opanoval listopadový Grand Slam of Darts. Předchozích osm bojů o prvenství, mimochodem všechny v posledních čtyřech letech, prohrál.
„Tentokrát jsem se dostal do takové pozice, že jsem to ani já nezpackal,“ smál se.
K šipkám se dostal paradoxně díky zranění. V patnácti spadl z kola, dostal berle a čas si krátil házením na terč.
A nezastavil ho ani incident devět let poté, kdy se na Štědrý den potácel domů z hospody, uklouzl na ledu a zlomil si obě zápěstí.
O dva měsíce později po bleskové rekonvalescenci premiérově ovládl turnaj série ProTour a uvědomil si, že nic než šipky pro něj neexistuje. „Tím se změnilo všechno. Tedy až na mou přezdívku, ta mi zůstala,“ připomíná.
Říká se mu Bully Boy. Ale že by snad někoho terorizoval, jak může překlad naznačovat? Nebo že by se inspiroval červeným středem terče, v angličtině zvaným „bull’s eye“?
„Ne, bylo to úplně jinak. A agresivní nejsem ani v nejmenším,“ líčí. „Kdysi jsem si přivydělával na farmě. Majiteli jsem pomáhal značkovat telata. Jim se to moc nelíbilo, občas mě skopla na zem a já se válel v bahně, no hrůza. Jedno jsem držel na zádech, ruce jsem měl v jeho nozdrách, nohy mi vlály ve vzduchu. A šéf mě nazval Bully Boyem.“
S van Gerwenem ve finále tak drsně zacházet nemusel, stačilo házet šipky tam, kam bylo potřeba. A to umí Michael Smith perfektně.
