K jeho kariéře snad jen toto: Martin Kafka před lety nastupoval ve francouzské lize za pařížský klub Racing Metro - a právě sem po mistrovství světa zamíří Dan Carter, megastar All Blacks a klíčový muž finále... Kafka zkrátka patří mezi několik málo vyvolených Čechů, co se s ragby seznámili na jeho nejvyšším levelu.
I proto měl ze šampionátu takovou radost. Úroveň hry 37letého Kafku nadchla. „Finále bylo tím nejlepším, co můžeme vidět, absolutní špičkou. Byť se třeba Jižní Afrika finalistům výsledkově může přiblížit, po herní stránce nemají konkurenci,“ velebil Kafka duo Nový Zéland, Austrálie, které sehrálo strhující boj o zlato.
Byli All Blacks vůbec k poražení?
Když se podíváte na jejich výsledky, prohrají třeba jeden z dvaceti, třiceti zápasů - jsou obrovský hegemon. Ale paradoxně to neodpovídá světovým šampionátům, tam zase takovou dominanci nemají: ano, teď vyhráli potřetí, ale k tomu dvakrát zvítězily Austrálie a Jižní Afrika, jednou Anglie... Je však třeba říci, že tým, co se dával dohromady od časů Grahama Henryho, je plný úžasných hráčů. Oni samotní i trenéři soupeřů mluví o tom, že to jsou možná nejlepší All Blacks všech dob.
A jsou?
Asi na tom něco bude, i když je problematické srovnávat dnešní hráče s těmi před dvaceti lety, zvlášť když se tehdy ragby zprofesionalizovalo. To, co předvádí Zéland, je fantazie - ale fantazie to byla i u Austrálie, a nikoli v menším. Zéland byl efektivnější, ale Austrálie rozhodně netahala za kratší konec. Špičkové ragby.
Co vám ukázal šampionát jako takový?
Svět se vyrovnává, vlastně byli všichni schopní hrát se všemi, není to kočka s myší jako dřív. Když se podívám na Evropu a na to, že jsme před deseti lety zvládli vyrovnané zápasy s Rumunskem, Gruzií, tak oni teď byli schopní hrát i se špičkou. Svět ušel obrovský kus cesty a nám se zase o další míli vzdálil.
A vaše další postřehy?
Evropa se tvrdě odkopala. Vůbec nestíhá, v herní rychlosti neskutečně zaostává. Ve standardních situacích, individuálních schopnostech nebo taktické vyspělosti je se zeměmi jižní hemisféry srovnatelná, ale tempo, rytmus, pohyb s balonem...
Martin Kafka, bývalý ragbyový reprezentant.
Ano, však Evropě chyběl byť jediný semifinalista. Co dělají na jihu lépe?
Jde o celkový přístup k ragby. Evropu „zabíjejí peníze“: jsou tu silné kluby, mají kapitál, bohaté majitele a kupují ty nejlepší z jižní hemisféry - a oni nastupují na postech hráčů ze severní hemisféry. Ta pak své mladé, talentované ragbisty nemá kde rozvíjet. Přijdou sem hvězdy kolem třicítky, vydělají si, zabezpečí své rodiny a zároveň si zahrají kvalitní ragby. Anglická a francouzská liga jsou pořád dvě ze tří nejlepších soutěží na světě.
A další důvody evropské stagnace?
Na jihu je synergie ve strategii vychovávání hráčů, v soutěžích, v klubech, v přípravě národního týmu - na všech úrovních ragby. V Evropě dochází k určitému boji, neboť každý má logicky jiný cíl: klub chce uspět doma a v evropském poháru, svaz zase na mezinárodním poli. Vzniká tření. Neřekl bych, že je Evropa v krizi, ale je pozadu. I v pojetí ragby.
Jak to myslíte?
Jde hodně o taktiku, standardní situace, kontrolu rytmu hry: čím větší rytmus v ragby je, tím víc kontrolu ztrácím. Evropské týmy se na šampionátu už nesnažily tlačit na soupeře jen kopy a standardkami, věděly, že tohle už k úspěchu nevede. Přistoupily tedy na podobnou hru, jakou praktikuje jih - otevřenou, na rucky. Ale v nich chtěli hru spíš zpomalit, zastavit, mít ji pod kontrolou.
Zato finále skončilo 34:17 po překrásném duelu.
Evropa by k němu přistoupila supertakticky, skončilo by třeba 9:6, viz to minulé, když Zéland porazil Francii 8:7. Tady oba týmy chtěly svého soupeře přehrát. Proto má ragby jižní hemisféry vyšší obrátky. Zažívají situace ve vyšší rychlosti, díky tomu se vyvíjí i technické provedení jednotlivých činností.
Je to tedy rozdíl v celkové ragbyové filozofii?
V Super Rugby jsou výsledky 40:30 normální, v Evropě je moc nevidíte. Je to dáno i systémem soutěží. Na jižní hemisféře se nesestupuje, takže můžete získat jen výhrou. No a v Evropě můžete ztratit sestupem: proto často nehrajete, abyste vyhráli, ale abyste neprohráli.
Jak z vašeho pohledu světové šampionáty, jasné vrcholy čtyřletého cyklu, postupně mění ragbyový svět?
V roce 2003 rozhodovaly skvělé standardní situace, kopáči, fyzická hra ve skrumážích. V roce 2007 přišla renesance hry útokové spojky: ragby se zase točilo kolem ní, tenhle hráč byl šéfem na hřišti, přešla na něj zodpovědnost za vedení zápasu. V roce pak byly klíčové 2011 protiútoky: už se nehrál ping-pong, že by si to týmy překopávaly z jedné strany na druhou.
A čím do historie ragby přispěl rok 2015?
Jasně vládla otevřená hra, rytmus. V situacích jeden na jednoho hráči z jižní polokoule nikdy nejdou přímo do soupeře, byť je proti nim zeď. Bránící vždycky chytá útočícího ve své slabé pozici. Způsob zahrávání rucků, to, jak je rychle vyřešit a balon znovu poslat do oběhu... Ve hře je velká variabilita.
