On sám to vtipně nazývá řízeným dušením. Při našem starším rozhovoru sportovní extrémista nadhodil, že i netrénovaného během jedné lekce naučí, aby vydržel pod vodou až tři minuty.
Dobrá, jdu do toho!
Večer před mým výkonem mi telefonuje a bez dalších podrobností mě vyzývá: „Zkuste si, kolik vydržíte na jeden nádech na gauči. Ať máme srovnání. A když se dostaví nepříjemné pocity, ještě chvíli nedýchejte, půjde to.“
Na gauči se mi udělá šoufl už po 56 vteřinách, je mi na zvracení, dusím se, ale dám ještě pár sekund, stopky zamrznou na čase 1:04.
Druhý den ráno se scházíme ve Venclově bytě, následuje teoretická průprava. Aby učedník pochopil, jak tělo bez přísunu vzduchu funguje. Úřadující český šampion ve freedivingu o tom zaníceně vypráví, sype fakta a sděluje vlastní praktické zkušenosti.
Mluví o červených krvinkách, které nosí kyslík, o tom, že jejich počet přírodně navyšuje macou horskou nebo kustovnicí čínskou. Povídá mi o hypoxickém tréninku nebo dusicích maskách, které k tomu slouží taky. „Třeba já běhám se zavřenou pusou,“ prozrazuje další trik.
Když si měří saturaci, tedy nasycení krve kyslíkem, ukáže mu občas oxymetr „hrůzostrašné“ hodnoty, které by u běžného smrtelníka lékaře vyděsily. Vencl je neběžný smrtelník. „Normální člověk by byl v bezvědomí, my ne,“ chlubí se potápěč a moje hrdinské odhodlání se smrskává.
Samba a blackout
Po ponoření do vody nastupuje přirozený diving reflex, kdy tělo zásobuje kyslíkem hlavně životně důležité orgány. Nepříjemné pocity při zadržení dechu prý není potřeba řešit panikou, dozvídám se.
„Každý orgán má své pH. Žaludek je kyselý, děloha zásaditá. Když klesne pH krve pod ideální hodnotu 7,4, dostane bránice pokyn a kontrakcemi nás nutí se nadechnout, aby kyslík pH zase srovnal. Jenže to ještě zdaleka nejsme ohrožení na životě,“ tvrdí Vencl, ale jako uklidňující injekce to na mě nepůsobí.
Novinář Petr Bílek se učí základy freedivingu.
Vytěsnit tyhle pocity je klíčem k dobrému výkonu. Jenže jak je vytěsnit, když vzápětí slyším od Davida Vencla výrazy jako samba a blackout? „Nedostatek kyslíku čili hypoxie je stav jakési přiopilosti, zúží se vám periferní vidění, ztratíte barvocit nebo si nevzpomenete, jaké číslo následuje po trojce. A někdy může přejít až do takzvané samby a později do blackoutu,“ líčí učitel na rodičovské dovolené. „Blackout už je bezvědomí, které ale samo o sobě taky život neohrožuje.“
Hurá! A pro ilustraci teplický freediver pouští video legendárního italského potápěče Enza Maiorcy, kterak po světovém hloubkovém rekordu do blackoutu upadl. Je vidět, že Vencl má smysl pro humor, ponejvíc pro ten černý.
A teď instrukce pro mě, aby můj čas neměl pidiparametry jako u vzteklouna Turka ve filmové Vesničce mé střediskové; ten vydržel pod vodou jen 42 vteřin. Být vyklidněný, uvolnit všechny svaly, ať je nízká spotřeba kyslíku, ležet na hladině v poloze mrtvoly. Jediný pohyb je zvednutí ukazováčku na Venclův pokyn, aby viděl, že jsem v pořádku.
„Nebudeme si tykat, když je váš život v mých rukou?“ nadhodí rozšafně šampion. Bude můj buddy čili kámoš a pomocník, který mě nenechá utonout. „Když někoho učím zadržet dech, říkám, že se rozhodl pro potenciálně smrtelný sport. Když se dělá blbě, můžeš umřít. Ale tak je to se vším, třeba i se řízením auta.“
Po optimistické teoretické tečce jdeme do bazénu. Aquapark Teplice je Venclovou domácí vodou, z které se odrazil ke svým úspěchům. Navlékám se poprvé v životě do neoprenu, který úspěšného sportovce hřál i v Turecku v sedmdesátimetrové hloubce. „Tepelný komfort je důležitý, aby se svaly neklepaly, a tudíž zbytečně nepracovaly,“ slyším.
Pozor na svěrač!
Položím se na hladinu a už se jen řídím pokyny pátého muže z mistrovství Evropy. Dva pokusy budou zahřívací, třetí ostrý. Ležím na zádech, minuta do otočení.
„Zhluboka, ale pomalu dýchej,“ dostávám pokyn. Chybí třicet vteřin a musím se dvakrát silně nadechnout. Tři, dva, jedna… David mě otáčí a je ze mě nehybný plaváček. Klepe mi postupně na všechny důležité svaly. „Uvolni biceps, uvolni lýtko...“ Jako kdybych nějaký biceps měl.
Mám zavřené oči, snažím se nemyslet na nic. Ale nejde to. Myšlenky sklouzávají k ptákovinám. Až se mi chce smát. „Na soustředění v Egyptě jsme si říkali, že nejhorší je, když si vzpomeneš na tchyni. To tě rozhodí,“ rozesměje se můj instruktor.
Freediver David Vencl (vlevo) učil novináře Petra Bílka základy svého sportu.
Čas pod vodou teče jinak než na souši. Zvedám prst, když David požádá o signál, pod hladinou je dobře slyšet. „Když už nebudeš moct, natáhni ruku,“ žádá.
Natahuji a on mě přitáhne k okraji bazénu, kde ještě chvíli vydržím. Uf! Už nemůžu! Vynořím hlavu a kolem se rozléhá: Dýchej, dýchej! Lapám po dechu, pak řeknu: „I am O. K.,“ a ukážu gesto podle pravidel statické apnoe. Tak, jak to dělají freediveři.
Čas? 2:50 minuty! Fíha.
Pokus číslo 2. Postupně po poťukání uvolňuji všechny svaly, už trochu sám tuším, který je zaťatý a který ne. Neopren mě krásně nadnáší, cítím se jako ve stavu beztíže, jsem ve svém vlastním vesmíru. Na pokyn automaticky zvedám prst, že nejsem v limbu, vteřiny utíkají, jenže trochu mi teče do potápěčských brýlí.
Konec, víc nedám.
Stopky ukazují 3:10 minuty.
„Když máš kontrakce, já to řeším tak, jako že se chci vyčůrat. Zapojíš svaly, které jsou blízko bránice,“ vykresluje David Vencl a trochu naturalisticky pokračuje: „Uvolníš první svěrač, uvolníš i druhý… tam už by ale nemělo vůbec nic být. V podstatě každý freediver se při tréninku na gauči podělal. Buď běžíš na záchod, anebo si řekneš, že je pro tebe důležitější čas.“
Pravda, čas je pro mě důležitý. Ale v teplickém bazénu, kde mě zvědavě okukuje veřejnost, nepohrdnu ani vlastní důstojností.
Horních deset procent
A jde se do finále, třetí pokus. Znova stejné, ale stále důležité instrukce na uvolnění svalů. Otočka obličejem dolů. Bez dechu minuta. Dvě. Tři. Čas pro mě neexistuje, ani neregistruji, že kolem mě a pode mnou plave můj kolega fotograf. Nevnímám. Prožívám svou nirvánu.
Natahuji ruku a David mě jako loutku sune ke kraji. Opřu se o něj, hlava stále pod vodou. Drž to, drž! hecuju se v duchu. Víc nedám. Vynořuji se a cítím se jak akční hrdina, jenže mám mžitky před očima, musím to rozdýchat. Funím. Mrtvola ožívá!
Novinář Petr Bílek se chlubí časem, kterého dosáhl při freedivingu.
„I am O. K.,“ řeknu a jsem napumpovaný adrenalinem ze zážitku vskutku dechberoucího. „Gratuluju, čtyři minuty plus,“ chválí mě můj kantor. Stopky mu ukáží 4:10, po přepočítání z videa je správný čas 4:07. „To je výborné! Z lidí, kterým dávám lekce, by to odpovídalo horním dvaceti procentům. Možná i deseti.“
Vydržet takhle dlouho pod vodou filmový žárlivec Turek z Vesničky v podání Petra Čepka, jeho manželka ztvárněná Libuší Šafránkovou by na břehu se svým milencem stihla snad i otěhotnět.
Zkráceného jedince jsem podcenilVolal mi Petr Bílek od novin, jestli bychom se mohli pokusit o „ten“ experiment, kdy ho bezpečně provedu disciplínou statická apnoe a ideálně v atraktivním čase. Atraktivním časem je pak mnohými myšlena i minuta a půl, a tak mám trumfy ve svých rukou. V podstatě každý je totiž schopný vydržet tři minuty bez tréninku jen po úvodních několika hodinách teorie, rozcvičení a rozdýchání a samozřejmě pod dohledem kvalifikované a zkušené osoby. V tomto případě mne. Někdy se představa atraktivního času kryje s časem, kdy je apneista začátečník už minutu v bezvědomí, ale co si pamatuji antisportovní postavu Petra Bílka, tak na mě působil spíš umírněně. To si spíš říkám, hlavně aby bylo o čem psát. Součástí teorie je i popis domluvy komunikace mezi trenérem a potápěčem. Ta je samozřejmě velmi omezená, a tak je třeba ji maximálně zefektivnit. A tak navrhuji tykání, protože oslovovat někoho, kdo bojuje o poslední molekuly kyslíku v organismu: „Pane Bílku, byl byste tak hodný a ukázal mi prstem, jestli vnímáte?“ nemusí být právě ono. Přibližně po dvou hodinách teoretické přípravy, kde součástí byla iněkterá videa, se jdeme rozcvičit a rozdýchat. Musím říct, že tady mě pan redaktor překvapil - dlouho jsem neviděl tak zkráceného jedince. Svalově zkráceného. Podobně i při dýchání se mi jevilo, že objem plic je v podstatě nulový. Přesouváme se do teplického Aquacentra a je tu čas pravdy. Základem je klidná mysl, a tak není dobrým znamením, když Petr při pokusu o natáčení videa upustí telefon na dno bazénu. Mě by to rozhodilo. První warm up (přípravná statika), pana redaktora je nutné „osahávat“, aby si lépe uvědomil svaly, které je potřeba uvolnit. Čas 2:50 je nad očekávání. Dobrá práce a jdeme na druhý warm up. Petr se poučil z prvního ponoru, je uvolněnější a překonává poprvé v životě tři minuty bez dechu. Pokyny plní na sto procent, a tak jdeme na finální ponor. Já jako kouč můžu výkon apneisty dost ovlivnit a zvlášť u začátečníků, a tak vytahuji i triky, kdy odvádím pozornost potápěče od nepříjemných pocitů a přitom ztrácí pojem o čase a zbytečně nepanikaří. Finální čas je nakonec moc pěkný, čtyři minuty a sedm vteřin. Musím přiznat, že jsem pana redaktora podcenil. David Vencl, úřadující mistr republiky ve freedivingu |
