Chaloupka, Heger a sestry Satkovy. Ani jednomu z nich ještě nebylo 25 let. Jsou příslibem, že medailová česká vlna bude ještě dlouho pokračovat.
Paradoxně, tentokrát to byli dva nejzkušenější z kanoistické části české reprezentace, kteří jako jediní uvízli před branami finále.
Tereza Fišerová (stříbro a bronz z minulých MS, letos vítězství v závodě SP v Praze) prožila v Augsburgu šampionát, který chce rychle vyhnat z hlavy. Trápení v páteční kvalifikaci, zcela nepovedené sobotní semifinále kajakářek, po něm velký zkrat v rozjížďkách extrémního slalomu a v neděli i předčasný konec po 19. místě v semifinále její parádní disciplíny C1.
„Před šampionátem jsem se potýkala se spoustou problémů, o kterých nechci hovořit,“ naznačila. „Ale po tom, jak jsem se v sobotu sesypala, jsem to ještě dneska sjela celkem dobře.“
Lukáš Rohan (olympijské stříbro z Tokia 2021, letos třetí na SP v Praze) po vydařené kvalifikaci rozjel rychle i semifinále kanoistů, ale jeho rozlet zastavily dva šťouchy. „Pak už jsem jel vabank, musel jsem to napálit. Levou protivodu před cílem jsem chtěl zkrátit, bylo to na hraně a dal jsem v ní další malý šťouch rukou.“
Sečteno a podtrženo, i v jeho případě z toho bylo 19. místo a nepostup.
KONEC V SEMIFINÁLE. Lukáš Rohan a augsburské peřeje.
Kanoisté: Zážitek i ponaučení
Rohanovi kolegové Vojtěch Heger, letos bronzový na mistrovství světa do 23 let, a Václav Chaloupka, loňský senzační světový šampion z poolympijského klání v Bratislavě, prošli do finále ze druhého a osmého místa. V rozhodující bitvě o medaile poté obsadili sedmou a devátou příčku.
Přesto byl jedenadvacetiletý Heger ze své první finálové účasti na tak velké akci dospělých nadšený. „Neuvěřitelná atmosféra. Hrozně jsem si ty tisíce diváků užil. Prostě zážitek do konce života.“
Finalisté vyráželi mezi branky v obráceném pořadí semifinále, Heger tudíž vyčkával na startu až do chvíle, kdy tam s ním byl už pouze Němec Franz Anton.
„Navíc přede mnou jel Sideris Tasiadis, domácí favorit, který nakonec vyhrál. Když ten dojel do cíle, tribuny regulérně bouchly, naskočila mi husina až na zadku a regulérně jsem se zalekl. Ale dokázal jsem se zkoncentrovat a do tří čtvrtin trati jsem jel dobře.“
O koncovce už se to říci nedalo.
„Byly tam chybičky, na medaili jsem ještě neměl,“ realisticky konstatoval. „Musím si na ni počkat. Sbírám zkušenosti, chvíli potrvá, než se v tom naučím chodit.“
O tři roky starší Chaloupka se ocitl v odlišné roli než loni v Bratislavě. „Tehdy jsem na dospělé mistrovství přijel s tím, že už mám medaile z kategorie do 23 let a tím pádem v sezoně splněno. A nakonec se mi povedlo vyladit i na dospělý svět. Letos jsem nebyl až tak fyzicky připravený. Trochu jsem cítil i tlak.“
Na silové trati potom vyráběl technické chyby.
„Navíc dole už jsem byl trochu koženej. Loni jsem sice vyhrál, ale tady i finále beru jako úspěch. Příprava byla všelijaká, řešil jsem zdravotní problémy, pořád se mi vracela bolest krku.“
Poučení, které si odnese ze sezony, proto zní: musím víc zapracovat na regeneraci.
„Trochu jsem na ni kašlal,“ přiznává. „Říkal jsem si, že když budu jen dobře spát a jíst, bude to stačit. Ale nakládal jsem si tak velké tréninkové dávky, že se mé tělo ozvalo. Musím mu začít něco vracet. Ždímal jsem ho posledních šest let a myslel jsem si, že regenerovat mohu začít až od třiceti. Očividně musím začít o něco dřív.
Sestry Satkovy: Pouto máme v srdci
Sestry Satkovy si v kategorii C1 ženy užívaly nejen finálový kotel, ale i skutečnost, že poprvé na mistrovství světa se do elitní desítky probojovaly obě.
„To bylo pro nás něco neskutečného.“
Třiadvacetiletá Martina Satková skončila desátá, dvacetiletá Gabriela Satková sedmá.
„Udělala jsem tam moc chyb, osm trestných vteřin je moc, jenže někdy je těžké navázat na výkony ze semifinále,“ vracela se Gabriela, předloňská překvapivá mistryně Evropy, ke své parádní dopolední jízdě, která jí v semifinále vynesla čtvrté místo.
„Ve finále jsem potom nad prvními penalizacemi začala moc přemýšlet, lehce mě rozhodily, a to nikdy není dobré. Navíc mi asi trochu došly i síly.“
Starší sestra, juniorská mistryně světa z roku 2014, na ni u kanálu čekala, objaly se.
„Před startem na sebe mrkneme, nebo se usmějeme, ale já i Marťa potřebujeme svůj prostor, soustředit se samy na sebe,“ popisovala Gabriela. „Přesto vím, že Marťa je tam pro mě je a já pro ni, i když si nic nepovíme. To pouto máme v srdci a nemusíme si nic víc říkat. Vím, že i když to nedopadne nejlépe, tak na mě v cíli čeká, že támhle stojí i rodiče a jsou na nás pyšní.“
Interní souboj s australskými sestrami Jessikou a Noemie Foxovými (stříbro a osmé místo) sice prohrály, ale... „Jsme druhá nejlepší sesterská dvojice na světě, to se počítá,“ usmála se Gabriela.
Jen tak mimochodem: kdyby ona i Vojtěch Heger zopakovali ve finále své časy ze semifinále, brali by v Augsburgu medaili.
Pravda, na to se historie neptá.
Ovšem i rozložení fyzických a psychických sil do dne D je zkušenost, kterou si z německých peřejí ponesou do dalších bitev.
