Je juniorskou mistryní světa z let 2018 a 2019 i seniorskou mistryní Evropy z roku 2020. Přesto, když loni „vylovila“ z peřejí na mistrovství světa v Bratislavě bronz, jako doklad své konkurenceschopnosti to nebrala. „Říkala jsem si, že to byla náhoda,“ přiznává dnes.
Proto se soustředila i letos především na závody v kategorii do 23 let. A vyneslo jí to evropský titul a světové stříbro. Na posledních závodech sezony ale ukázala především sama sobě, že loňský úspěch mezi seniory zas takovou náhodou nebyl. Na konci srpna ve francouzském Pau zvítězila v závodě Světového poháru a o týden později ve španělském Seu d’Urgell dojela druhá.
V Pau jste zajela v semifinále nejrychlejší čas, a do finále tudíž startovala jako úplně poslední. Ve Španělsku jste pak jela jako čtvrtá od konce. Jaká pozice vám vyhovovala víc?
Těžší to pro mě bylo v Pau. Když jedu jako poslední, tak už všichni vědí, kdo bude mít medaili, a čeká se jen na mě. Takže je na mně největší tlak a upřeno nejvíc pozornosti. Byla jsem z toho nervózní a fyzicky unavená, protože ta trať byla docela těžká. Pak jsem ale protnula startovní fotobuňku a na všechno jsem úplně zapomněla. Soustředila jsem se primárně na trať, nemyslela jsem na okolí. O to lepší byl potom pocit v cíli, když už jsem věděla, že za mnou nikdo nejede, a viděla jsem na tabuli tu jedničku a dobrý čas.
Čtvrtá pozice, ze které jsem startovala ve Španělsku, mi přijde jako jedna z nejlepších. Nejedu úplně na začátku, ale zároveň nejsem poslední a nečeká se na mě. Hlavně jsem tam ale nechtěla myslet na úspěch z předchozího týdne. Myslím, že to je kámen úrazu, když se člověk zasekne na nějakém předešlém výsledku. Snažila jsem se jet úplně nanovo, ale stejně jsem byla dost nervózní. Pamatuji si, že jsem si pět minut před startem říkala: Ježiš, to je strašný, to nemůžu zvládnout!
MEZI NEJLEPŠÍMI. Čeští vodní slalomáři. Zleva Vojtěch Heger, Jiří Prskavec, Tereza Fišerová, Vít Přindiš a Gabriela Satková
Jste před závody hodně velký nervák?
To jsem. Až nechápu, co se pak stane, že hlava vše úplně zahodí a najednou se soustředím jen na závod. Ale těch třicet sekund, co stojím na startu a vidím, jak se odpočítává čas, to je pro mě nejhorší. Hlavou mi projede spousta myšlenek, ale mám trenéra, který se mě snaží dostat do dobré nálady. Pro mě je nejdůležitější, když nedávám takovou váhu tomu závodu. Snažím se hodit do pohody a závodit hlavně pro radost. Trenér pak navozuje pohodu a dobrou atmosféru. Jsem na to dost citlivá, takže když se někde cítím dobře, tak se mi daří. Ale když se cítím pod velkým tlakem nebo je nepříjemná atmosféra, tak se to nedá.
Hodit úspěch za hlavu
Takže vás něco dokáže při závodech rozhodit?
Před startem ano, ale za ty roky, co závodím, už s tím umím bojovat, aby mi to nezkazilo závod. Když jsem někdy hodně nervózní a už vůbec nevím, co s tím mám dělat, tak si přehrávám scény ze seriálů nebo si začnu zpívat. Zní to směšně, ale člověk dělá cokoliv, aby se cítil dobře. Hlava v našem sportu dělá hodně, a kdybych se nechala něčím stáhnout dolů, tak by to nikam nevedlo.
Ovlivnilo závod ve Španělsku vaše vítězství z Pau?
Jakmile jednou zakusíte úspěch, tak už míříte výš než předtím. Já jsem do Francie opravdu vůbec netušila, že bych měla šanci na medaili. Pak mě trošku mrzelo, že ten závod ve Španělsku byl hned další víkend po Pau. Chtěla jsem si trochu odpočinout a užít si ten výsledek, ale musela jsem to hned druhý den hodit za hlavu a soustředit se na další závod.
CESTA ZA DRUHÝM MÍSTEM. Gabriela Satková během finále SP.
Na mistrovství světa jste s Terezou Fišerovou a vaší sestrou Martinou obhájily zlato v hlídkách. Jaký je individuální úspěch ve srovnání s kolektivním vítězstvím?
To se těžko porovnává. Je to úplně jiný závod, ale oba pro mě hodně znamenají. Samozřejmě, individuálního úspěchu si cením víc, protože si myslím, že připoutá víc pozornosti a porovnává doopravdy mou úroveň. Ale kolektivní úspěch je zajímavý v tom, že není jen o mně. Musíme se shodnout s týmem, nesmíme jet každá sama za sebe, musíme mít promyšlenou taktiku a klíčová je důvěra. Přijde mi, že si s holkami věříme. Jsme sladěné, už jsme jely hlídku spolu mockrát a ta důvěra je znát. Je krásné, když se to sladí a podaří se úspěch zopakovat.
Pro kanoistiku rozhodl úraz
Vaše sestra závodí s vámi ve stejné kategorii. Je to pro vás výhoda?
Určitě ano, když je s vámi člen rodiny, tak je to něco jiného než kamarád. Ať už se daří, nebo nedaří, tak vím, že mám u sebe blízkého člověka, se kterým si můžu popovídat, kterému se můžu svěřit. Jsem za to strašně ráda a přála bych si, aby to tak bylo vždycky. Ale konkurence v Česku je nabitá a dvě sestry se musí vejít do tří nominačních míst.
Na divoké vodě závodí i váš bratr, byla vůbec možnost, že byste dělala jiný sport?
Jako nejmladší sourozenec jsem odmalička chtěla dělat to, co dělají moji starší sourozenci. Viděla jsem je, jak závodí, jak jsou u vody, a moc se mi to líbilo. Takže ten sport mi přirostl k srdci dřív, než jsem ho začala sama dělat. Nicméně společně s kanoistikou jsem i závodně plavala a asi šest let mi bylo jedno, jestli budu dělat kanoistiku, nebo plavat. Nakonec jsem měla úraz a nemohla jsem nějakou dobu plavat. Tím jsem zůstala u kanoistiky, ale jsem tu především díky sourozencům. Kdyby oni nezačali, tak já bych taky nezačala.
Kvůli kanoistice jste se přestěhovala z rodného Brna do Prahy. Jak jste takovou změnu zvládla?
Nebylo to pro mě nejlehčí, mám s rodinou blízký vztah a mrzelo mě, že jsem tím přišla o kontakt s nimi. Na druhou stranu jsem měla Prahu vždycky ráda a měla jsem tu spoustu kamarádů, takže já jsem se moc těšila. Navíc tu už bydlela sestra a pomáhala mi. Co se týče samotného bydlení a žití, neměla jsem žádný problém. Ale samozřejmě, pro mě je rodina na prvním místě a to, že se s mými blízkými nemůžu vidět, je opravdu smutné. Člověku pak dojde, co pro něj rodina znamená, když s ní není každý den.
Cítíte se teď víc jako Pražačka, nebo Brňačka?
Pražáci by mě asi neměli rádi, kdybych řekla, že se cítím jako Pražačka, když jsem z Brna. Ale musím říct, že se opravdu cítím trošku víc jako Pražačka. Brněnského přízvuku a slangu jsem se zbavila rychle a mám to tu hrozně ráda. Ale nerada bych říkala, že jsem to, nebo to. Hlavně jsem Češka, a to je důležité.
LOŇSKÝ ÚSPĚCH MEZI SENIORY. Václav Chaloupka si v Bratislavě dojel pro světový titul mezi kanoisty, Gabriela Satková byla mezi kanoistkami třetí.
Vesmír se nepohne
Kromě toho, že jste vrcholová sportovkyně, také studujete vysokou školu. Jak se dá taková kombinace zvládnout?
Není to jednoduché. Furt něco dělám. Buď se učím, nebo trénuji, do toho bych chtěla mít čas na kamarády a na rodinu. Na druhou stranu je to výzva a já kolem sebe vidím spoustu lidí, kteří to také zvládají. To je moje motivace. Říkám si, že když to zvládnou ostatní, tak já taky musím. A jsem ráda, že to dělám, protože když se mi nedaří na vodě, tak vím, že mám školu. A naopak když mám těžké období ve škole, tak můžu utéct na vodu, zatrénovat si a vyčistit si hlavu.
Spousta sportovců studuje nějaký sportovní obor, vy ale studujete mezinárodní obchod.
Já ráda sportuji, ale nemyslím si, že to je můj život. Že bych žila pro sport. Mám to ráda jako doplňkovou aktivitu. Zajímá mě spoustu jiných věcí. Nechtěla bych být trenérka, i když třeba jednou budu mít zaměstnání spojené se sportem. Ale nevadilo by mi ani dělat něco úplně jiného, poznat jinou partu lidí. Utéct ze světa vody. Mám ho moc ráda, ale i ostatní světy jsou fajn. Myslím, že by měl člověk zkoušet nové možnosti, že se tím rozvíjí.
Regeneruj, jen dobře spát a jíst nestačí. O české budoucnosti v peřejích |
Jaké jsou vaše pocity před příští sezonou, ve které vás čeká boj o olympijské nominace?
Především mě mrzí to omezení jednoho závodníka na stát. Je to hodně přísné, hlavně na to, jak dobré závodníky a závodnice v Česku máme. Já bych se na olympiádu nominovala moc ráda, ale uvědomuji si, že si to přeje každý na startovním poli. Ať se stane cokoliv, já pro přípravu udělám všechno. Ale nechci dávat olympiádě takovou váhu. Jak říká moje maminka, kdybych se na ni nedostala, s vesmírem to nepohne. Je důležité, aby jel na olympiádu člověk, který na to má, a je jedno, jestli to budu já, nebo někdo jiný.
Třeba vaše sestra?
Skoro bych jí tu olympiádu přála víc. Přijde mi, že ona je větší sportovec než já. Sportem opravdu žije. Já mám ráda i ostatní svět, ale ona, troufám si říct, maká ze všech nejvíc. Kdybych mohla do Paříže přijet a pozorovat ji, to by pro mě hodně znamenalo.
Přesto bude olympijská nominace váš hlavní cíl?
Většinou jdu popořádku, takže první cíl je znovu se dostat do seniorské reprezentace, to je hlavní. A pak uvidíme, co bude dál.
