Lyžař Petter Northug přiznal, že po třináctém světovém zlatu ztratil motivaci. Co motivuje vás?
Pocit, kdy stojím na startu a říkám si: Já s nimi nechci prohrát.
To stačí?
Jo. Ačkoliv zrovna tady v Calgary mě napadlo, že už na ten předzávodní stres fakt nemám nervy.
Znám vás 15 let, vystresovaná jste byla před závodem vždycky.
Jasně, ale tady jsem se v týdnu po příletu ocitla ve stavu, kdy jsem nebyla schopná dělat vůbec nic. Na tréninku jsem obkroužila pár kol a řekla: Dál nejedu, jdu z ledu, nemá to smysl. To se mi x let nestalo. Vždycky, když mi to nejde, mám pocit, že se to na tréninku po chvíli musí zlomit a že se zase rozjedu. Tentokrát ne.
Úplně jste ztratila sebedůvěru?
Lidi z týmu si se mnou prožili peklo. Při té viróze jsem šla psychicky ke dnu. Předtím jsme udělali v Itálii fakt dobrý trénink, cítila jsem formu – a najednou byla pryč. Navíc Petr (kouč Novák) mi pak zakázal rychlejší kola na tréninku. Bruslila jsem jen volně a měla jsem tak divný pocit! Říkala jsem si: Z tohohle přece nemůžu jet závod.
Sáblíková: Díky všem, co si se mnou prožili v posledním týdnu peklo |
A v pátek jste ho vyhrála.
Až od půlky týdne se to začalo zlepšovat. Ale před startem jsem říkala své masérce Elis: Hele, jestli dneska budu na bedně, není podstatné. Hlavně abych z té jízdy měla aspoň trochu dobrý pocit.
Což se povedlo náramně.
Jo, když jsem uviděla čas 3:54, můj druhý nejrychlejší v Calgary všech dob, pomyslela jsem si: Tahle jízda mě před mistrovstvím světa zase dostane do pohody. Budu ji v Salt Lake City potřebovat. Letos jsou dlouhé tratě jak na houpačce, v každém svěťáku se pořadí točí. Vyhrát může klidně i osm ženských.
Rázem jsou závody mnohem napínavější, nemyslíte?
Určitě. Na jednu stranu je to kouzelné a baví mě to, ale na druhou stranu je to ještě víc vystreslé. Spousta lidí rozjíždí hned po startu mnohem rychlejší tempa, ve stylu: Kdo takové tempo vydrží, ten vyhraje. Když jste před pár lety jeli na evropských drahách trojku pod 4:10, byli jste špička. Teď už takové časy umí třeba 25 lidí. Konkurence šla hrozně nahoru.
Jak vás poslouchám, balancujete mezi zdravou předzávodní nervozitou a tou, která už je poněkud zhoubná.
A kolikrát je to na hlavu.
Ale vaše hlava už zvládla spoustu kritických stavů. Vzpomínáte na mistrovství ve Vancouveru 2009?
Tam to byla vážně síla, velký zdravotní experiment. Tehdy jsem si už fakt nevěřila.
Dva dny před startem jste měla horečky, při rozjíždění vás navíc srazila Japonka Hozumiová. Ale i tehdy jste pětku vyhrála.
Jo, za ta léta se tyhle příhody na sebe nabalují. I Niki Zdráhalová mi říká: Máš toho tolik za sebou, tolik jsi toho vyhrála, že už se nemusíš stresovat, protože ať dopadneš jakkoliv, je to jen sport.
Snadno se říká, hůř provádí, že?
Vždyť mě znáte, já jsem sama sebe schopná tak moc vynervit, že si pak obuju brusle obráceně.
Přesto mám pocit, že v sobě stále objevujete až netušené schopnosti „přežít“ cokoliv.
Nevím. Beru to vše jako výzvy, s nimiž se snažím vypořádat, a nové zkušenosti, které mě posouvají dál. Pozoruji však, že poslední dobou mám větší problémy s koncentrací. Možná i proto, jak se ta špička rozšiřuje. Místo abych se soustředila na sebe, pořád sleduju ostatní, se kterými závodím.
Tak si to zakažte.
To je stejné, jako kdybyste mi řekl, ať si zakážu před usnutím nepříjemné myšlenky. Neumím to. Můžu si stokrát říkat, že se změním, ale dělám to zas a znovu.
Potřebovala byste na ledu uzavřít mysl do jakéhosi tunelu. Pomohl by psycholog?
Tunel si umím nastavit aspoň těsně před startem. A na roli psychologa mám občas Petra (Nováka).
Dřív dokonce tvrdil, že pokud jste výjimečně před závodem klidná, vyvolá ve vás malý umělý stres, protože ten vám prospívá.
Bývávalo. Teď spíš potřebuju, aby mě uklidňoval.
Dělá to?
Snaží se.
V Americe mohou k nervozitě přispívat i vaše tradiční problémy s aklimatizací?
Jak kdy. Loni jsem sem přiletěla se dvěma zlaty z mistrovství světa v Inzellu a neměla jsem s aklimatizací až tak velké problémy jako obvykle. Snad i proto, že jsem si tehdy říkala: Už mám v sezoně splněno.
Hlava je čaroděj.
Hlava je za vším. Pak jsem třikrát překonala svěťák. Letos je vše jiné. Mám teprve před mistrovstvím světa, a když mi to chvíli nejde, prožívám potíže mnohem intenzivněji.
Zase jste nespala?
Zase. Jdu spát v deset, ale v jednu pořád koukám do stropu. Nebo na chvilku usnu a neustále se budím, hlava se nezklidní.
Tak jste probděla i noc před zlatou pětkou na olympiádě ve Vancouveru 2010.
Ale když je vám dvaadvacet a jednu noc toho moc nenaspíte, pořád máte dost energie a jste v pohodě. Ve 32 letech jde regenerace mnohem pomaleji. Každá hodina spánku má cenu zlata.
VANCOUVER 2010. Martina Sáblíková se zlatou olympijskou medailí za vítězství na trati na 5000 metrů.
Navzdory složité aklimatizaci je však Amerika i místem vašich největších triumfů.
Jo, mám ten kontinent ráda. Speciálně do Calgary se vždycky těším. Dráha je tu rychlá a vyžaduje dokonalou techniku, jinak jste v háji.
Kanaďanka Weidemannová o vás v pátek řekla, že máte techniku jinou než všichni ostatní, z čehož nejvíc těžíte právě na nejrychlejších oválech.
To že řekla? To zahřeje. Opravdu jezdím trochu jinak než ostatní, ten styl mám léty prověřený, i na videu. Nemám důvod techniku měnit.
S jakým cílem zamíříte po vítězství v Calgary na světový šampionát?
Hrozně nerada se vracím ze závodů s prázdnou. S plackou budu spokojená. Když vidím, jak se to letos ve špičce mlátí, půjde o hodně vyhecované závody. V Calgary jsem si otestovala, že v těle ty špičkové časy pořád mám, že se mnou ostatní musí počítat. V lednu na Evropě jsem se technicky necítila dobře. Teď vím, že se o svoji jízdu zase mohu opřít. Což je psychická injekce.
Jak dlouho ještě ten souboj s vlastním tělem i hlavou můžete zvládat?
Záchytný bod je vždycky olympiáda. Takže teď ta v roce 2022 a pak se uvidí. . Já vím, že jsem totéž říkala už před Pchjongčchangem 2018. Rozhodně však nechci dělat ukvapené závěry. Ty chvíle, kdy po povedeném závodě projedete cílem a na tabuli vidíte u vašeho jména jedničku a skvělý čas, jsou pro mě pořád tak úžasné.
Říká se, že nejlepší je končit na vrcholu. Ovšem to byste nejspíš musela skončit po loňské skvostné sezoně, že?
V takovou chvíli se vám nechce. Říkáte si: Ty jo, teď to přece nezabalíš, do olympiády to dáš, třeba se ti povede zajet i tam. Já vím, olympiáda se pak vůbec nemusí povést, ale... kdo vlastně ten vrchol pozná?
