Právě tam den předtím předvedl nádherný výkon, vyhrál čtyři své první zápasy, aby poté těsně podlehl v obou, v nichž mohl poprvé v kariéře získat světovou medaili.
Absolvoval jste šest zápasů během několika hodin...
To bylo hodně náročné. Jely se jen dvě váhy na třech žíněnkách, šlo to rychle. Navíc ve dvou z těch šesti jsme byli v prodloužení a jen jeden skončil mou výhrou před limitem.
Souhlasím, že tohle vstřebat je náročné, ale spíš jsem myslel, co hlava. Jak jste se srovnal s tím, že sice nejlepší umístění kariéry na světovém šampionátu, ale těsně za medailí? V situaci, která se už nemusí opakovat.
Hlava už je lepší. A asi až zpětně docení ještě víc, co se povedlo.
Začněme tím, co se nepovedlo tak, aby z toho byla medaile. Prvním bylo prohrané semifinále.
Moc těžký zápas. Japonec mě do ničeho nepustil, tam bylo zavřeno. Ostatně on prošel celým turnajem sebejistě a zápas se mnou nebyl výjimkou.
Byl z vaší strany ale mnohem lepší než před rokem na olympijských hrách v Riu, kde vás vyřadil za patnáct vteřin.
To sice byl, ale nebylo jak se na něj dostat.
Pak přišel duel o bronz, druhá šance, jak získat medaili. Co se nepovedlo tam?
Bohužel tam mi chvíli před koncem nevyšlo to, co se mi předtím dvakrát nebo třikrát v turnaji povedlo. S Mongolem to byla vyčkávaná, šlo se do závěru a zkusil jsem to. On kontroval, byl výborně fyzicky vybavený a zvládl to. Škoda.
Ještě myšlenky na medaili nepřešly?
Přešly, nepřešly, teď to beru tak, že udělat si osobák v jednatřiceti letech zase není tak špatný. Líp jsem na mistrovství světa nebyl.
Hodně důležitý je vždy los. Co jste si říkal, když jste viděl svoji část pavouka?
Nadšený jsem vůbec nebyl. I když na začátku došlo k vtipné situaci. Seděli jsme s partou, která nás přijela povzbudit, a říkám jí dobrý, začínám s nějakým borcem z Guatemaly, to docela jde. Jenomže to byl los Davida Půlkrábka.
Na vás vyšel mladý Ukrajinec Lesjuk, to žádný nazdárek není...
To jsem věděl. Měsíc před šampionátem jsme se na soustředění, kde jsme se potkali, prali jak blázni. Já ho sice několikrát hodil, ale on mě taky. Navíc je mladý, rychlý, stejně jako potom Španěl Garrigo a po něm i Němec Plafka.
Španěl je světovou trojkou, největší strašák v pavouku?
Docela strašil, s ním je to vždycky hodně náročné, ale vyšel mi chvat, který mi pak už nevyšel v zápase o bronz.
Vaše cesta za největším životním úspěchem na světovém šampionátu nebyla jednoduchá. V dubnu jste se zranil a musel vynechat mistrovství Evropy. Rameno prý při velké zátěži stále cítíte...
Chvíli to trvalo a bylo to také těžké rozhodování. Buď jít na operaci s rizikem, že šampionát nestihnu, nebo zkusit konzervativní léčbu, posilovat a zkusit to takto uzdravit.
Proto jste se také rozhodl. Nelitoval jste?
Teď vůbec a předtím také ne, i když mi operace doporučována byla.
Pak přišel další problém, který ale zůstal utajen. O co šlo?
Na soustředění v Maďarsku jsem si měsíc před šampionát přetrhl šlachu v jednom prstě na ruce.
S tím jste absolvoval šampionát?
Jo, jo, stáhlo se to a v zápasech jsem to necítil.
Rameno jste si zranil také v Maďarsku, nemáte na něj smůlu?
Dokonce se mi obě zranění stala v Tatě, kde soustředění byla. Když jsme kolem ní na šampionát jeli, naskočila mi husí kůže (smích). Ale Budapešť maďarský dojem vylepšila.
Váš otec medaili z mistrovství světa má, získal ji v roce 1981. Vy jste ho pod jeho vedením mohl napodobit. Co vám po turnaji řekl?
Ještě jsme to moc neprobírali. Nějaká slzička ukápla, ale poplácal mě po ramenou a ocenil dobrý výkon a výborný výsledek.
Co vás letos ještě čeká?
Právě že asi už nic moc, musím vyřešit ten prst. Je to podobná situace jako s ramenem. Buď léčba, nebo operace. Ale musím ho dát dohromady, nechci jít do života polámanej.
Řešíte v tuto chvíli opět co dál?
Přemýšlím o tom skoro celý rok a nevím. Jestli pokračovat, nebo ne. A když pokračovat, jestli v šedesátce, nebo jít výš, přece jen to shazování je náročný. Ale teď opravdu nevím, necháme se překvapit.
Otec o bronz také přišel: Pavel ale měl dvě šance Na co si vzpomněl při pohledu na syna, který na rozdíl od něj v dobře rozjetém mistrovství světa o medaili přišel? Pavel Petřikov starší tvrdí, že spíš než jeho medailový šampionát v roce 1981, kde skončil druhý, se mu vybavil ten z roku 1989. Tehdy v Bělehradě totiž stejně jako nyní jeho syn Pavel Petřikov mladší o medaili přišel v zápase o bronz. „Jenomže já do toho zápasu šel z oprav a měl jsem jen jednu šanci. On se pral o finále a měl tak dvě možnosti, jak medaili získat. O to je to pro něj bolestivější,“ říká bývalý výborný judista a nyní synův úspěšný trenér. Podle jeho názoru odvedl syn Pavel v Budapešti výborný výkon, kterému v soubojích o medaile chybělo štěstí. Na druhé straně netají, že on sám se s turnajem loučil bezprostředně po skončení čtvrtfinále: „Už jsem šel od žíněnky, stále tam svítilo Kazachovo vítězství na wazari, tohle bylo infarktové.“ Jenomže korekce po prostudování videa zápas poslala do prodloužení, v němž jeho syn nádherně rozhodl. „Vytáhl eso z rukávu, svoji zlatou perlu,“ hodnotil vítězný útok, „krásně tím zakončil ty čtyři výhry, pral se skvěle, dodržel pokyny a on, který moc nehází, soupeře naházel na hromadu.“ Světový šampionát Petřikova staršího potvrdil, že se společně se synem umějí připravit na vrcholné akce: „Škoda letošního mistrovství Evropy. Před ním podle mě měl ještě lepší formu, ale přišlo to rameno. Ale teď ji vlastně vyhrál, byl z Evropy v bojích o medaile sám. Přitom do turnaje šel až jako devětatřicátý ve světovém žebříčku.“ |
