Od roku 2006, kdy nejvyšší ocenění v anketě Judista roku získala právě Eiglová, je jeho největším želízkem v českém judistickém ohni jeho syn Pavel, na společný triumf mezi českou elitou oba ale stále čekají, byť Petřikov mladší patří už více než deset let ve své váhové kategorii do 60 kilogramů k širší světové špičce.
Nedočkali se ani letos, kdy Petřikov junior vybojoval na mistrovství světa páté místo, nejlepší ze všech českých borců i nejlepší v kariéře.
Pavel Petřikov mladší
Bylo z toho v anketě druhé místo, v kariéře už poosmé, vždy za Lukášem Krpálkem. Ten anketu ovládl už podesáté za sebou. „Kdyby Pavel na mistrovství světa získal medaili, asi by poprvé vyhrál. Skončil ale pátý, i díky tomu pořadí odpovídá,“ říká zkušený trenér Petřikov starší po sezoně, v níž byl jeho syn k české judistické koruně možná nejblíž.
Dokonce sám Lukáš Krpálek se nechal slyšet, že by si po této sezoně toto ocenění zasloužil i Pavel. Minimálně to musí potěšit i vás jako jeho otce a trenéra...
Samozřejmě těší a ukazuje to, jaké má velké srdce. S Pavlem jsou velcí kamarádi, je to od něj hezké, ale byť jde o anketu, která nemusí někdy být úplně spravedlivá, tak tohle spravedlivé bylo.
I když Pavel získal na mistrovství světa páté místo?
I přesto. Lukáš to vyvážil bronzem na mistrovství Evropy a navíc přidal výhry na závodech Grand Prix. Tím to zaslouženě převážil na svoji stranu.
Na jednom jeho zlatém úspěchu jste se trenérsky podílel i vy, místo jeho trenéra jste ho koučoval na turnaji v Číně, který vyhrál.
Podílel se snad ani nedá říct, Lukáš je osobnost, kterou není potřeba moc usměrňovat.
SOUBOJ O ZLATO. Český judista Lukáš Krpálek (v modrém) ve finálovém souboji na OH v Riu s Elmarem Gasimovem z Ázerbajdžánu. Na snímku je chvat, kterým vyhrál judistické finále.
Prý jste si tam s ním ale i tak docela užil. Třeba před samotným finále. Co se vlastně stalo?
Po přeměření velikosti kimona se šlo do haly dlouhou chodbou a tam je vždycky každý už nervózní ze zápasu a soustředí se sám na sebe. Jenomže já najednou koukám, že jsem sám, nikdo za mnou. Běžím zpátky a tam se Lukáš fotí s lidmi, kteří mu kimono přeměřovali. Neodmítl je ani ve chvíli, kdy měl před sebou důležitý zápas. On si ale věřil a dovolil si to.
Trenérsky se ale hlavně věnujete svému synovi. Na jeho letošní výkony můžete být patřičně pyšný.
Opravdu mě potěšil. Jsem za to rád a tak trochu pyšný jsem i na sebe, protože jsem před právě skončenou sezonou úplně překopal Pavlovu přípravu. Snažil jsem se mu ji ušít na míru. I vzhledem k jeho věku. Šli jsme víc do intenzity a rychlosti, měla úplně jiný ráz. Měl jsem z toho trochu strach, ale Pája pochopil, co od něj chci, a vyplatilo se to. Hodně nám na sparingu pomohl Tomáš Vaníček, chudák byl při házení víc ve vzduchu než na zemi.
Předtím, než se do špičky dostal váš syn, jste úspěšně vedl několik výborných českých judistek. Nemrzí vás, že v současnosti na jejich úspěchy žádná nenavázala?
Bohužel holky opravdu zmizely, nikdo se jim patřičně nevěnoval. Přitom předtím to bylo obráceně, české judo držely právě holky a kluci nebyli.
Můžete srovnávat, jaké to je trénovat v judu ženy?
Asi jako ve všech sportech je trochu oříšek v mezilidských vztazích, u nich je to komplikovanější. Na druhé straně moje zkušenost je, že holky jsou na rozdíl od kluků rvavější, víc si za úspěchem jdou.
Syn Pavel po olympijských hrách v Riu zvažoval, zda pokračovat, případně jak dlouho. Letošní sezona mu vyšla, takže co dál?
Půjdeme normálně dál a na konci sezony uvidíme. I proto, že se znovu rozjede kvalifikace na další olympijské hry.
Ve hře byla i vyšší váha, tam to vypadá jak?
Že sezonu začne ve své šedesátce a možná nějaký turnaj zkusíme v šestašedesátce.
