Chudá černošská rodina s osmi dětmi si musela v Alabamě 30. let zvyknout na ledaco. Třeba na věc, kterou malý Henry Louis označoval jako rituál.
„Vzpomínám si, jak na mě jako na kluka máma tolikrát křikla: Synku, schovej se pod postel,“ vyprávěl s odstupem desetiletí. „Protože tou dobou si po ulici jen tak mašírovali členové Ku Klux Klanu s hořícími kříži v rukou. Teprve až prošli, uslyšel jsem: Teď zase můžeš ven.“
„Jednou jsme se spoluhráči dosnídali a protože pršelo, čekali jsme v restauraci. A pak se z kuchyně ozval třískot všech našich talířů – hrozný zvuk. Už jako mladíkovi mi docházela ta ironie: že sedíme v hlavním městě země svobody a oni ničí naše talíře a zahazují vidličky, které měli v puse černoši. Kdyby z těch talířů jedli psi, umyli by je.“
