Zmiňovaný duel Italové v poslední minutě srovnali a konečná remíza 3:3 vzala Čechům poslední, byť jen teoretickou, postupovou naději na světový šampionát. Oporu plzeňského Interobalu tak čekají už jen prosincové odvety ve Španělsku a v domácí hale na Slovanech se Slovinskem. Ta bude pro devětatřicetiletého rodáka z Aše rozlučkou s reprezentační kariérou.
„V Plzni mám smlouvu do konce sezony, pak se uvidí, jestli bude chuť a motivace,“ naznačil Rešetár.
Bude domácí zápas se Slovinskem opravdu posledním v reprezentačním dresu?
Ano, bude to oficiální loučení. Akorát je tam malý otazník, protože mám žlutou kartu a musím si dát pozor, abych ve Španělsku nedostal druhou. To by znamenalo stopku pro poslední utkání. Doufám, že to dopadne dobře a budu se moci rozloučit na hřišti v Plzni, kde jsem s futsalem začínal.
Jak jste se k němu dostal?
Začínal jsem s tenisem, ale pak se věnoval fotbalu jako většina kluků. U nás v Aši jsem byl od žáků, pak v patnácti letech přišel do Plzně na Dopravní školu a začal nastupovat v mládežnických kategoriích Viktorky. Postupně jsem se dostal do juniorky, kde působil jako hrající asistent trenéra Jarda Diepold. Ten v té době hrával futsal za plzeňský Indoss a v podstatě mě k tomuto sportu přivedl.
Dostával zpočátku ještě přednost fotbal?
Dva roky jsem trénoval s A-týmem Plzně, ale hrával víceméně jen v přípravných zápasech. Neměl jsem tehdy asi moc štěstí na trenéry. V Plzni působil František Cipro, který sázel na zkušenější hráče. Pak pokračoval trenér Půlpit a ten už vůbec neměl pochopení pro to, že chodíme hrát občas futsal. Dohrál jsem sezonu v juniorce a pak přestoupil do divizních Klatov. Tam nebyl problém skloubit oba sporty dohromady.
Brzy jste se také s futsalem dostal do zahraničí. Co vám to angažmá dalo?
Po roce a půl v Klatovech přišla nabídka z chorvatského Splitu. Tím se to definitivně zlomilo a od té doby jsem hrál futsal na profesionální úrovni. Strávil jsem tam sezonu a půl a pro moji kariéru to bylo naprosto zásadní, posunulo mne to dál. Navíc Split je krásné město, fajn lidé. Mají jinou mentalitu, ale zvykl jsem si rychle a cítil se tam velmi dobře. Výhodou také bylo, že jsem se poměrně brzy chorvatsky domluvil.
Pak přišla úspěšná dekáda v Chrudimi s deseti tituly, jak na tu éru vzpomínáte?
Z Chorvatska do Chrudimi jsem se přesunul v roce 2008. A bylo z toho deset let, skvělé období, na které nejde zapomenout. Působil jsem tam dlouho, ale přiznávám, že poslední roky už asi chyběla správná motivace a takové to nadšení. Titul se bral jako povinnost, na psychiku to bylo hodně náročné.
Fotbal už byl na vedlejší koleji?
No úplně ne… Po příchodu do Chrudimi jsem tam současně nastupoval i ve fotbalové divizi. V dalším roce jsem přestoupil do Pardubic, kde se podařilo postoupit z divize až do druhé ligy, to bylo pod trenérem Svědíkem. Fotbal jsem hrál pak ještě půlku sezony v Klatovech a znovu se vracel do Pardubic. V pozdějším věku, někdy kolem třicítky, už pak nešlo dělat oba sporty na vrcholové úrovni.
Před pěti lety jste se vrátil do Plzně, kde jste začínal. To byla srdeční záležitost?
Zájem Plzně byl dlouhodobý, k tomu ležely na stole i jiné nabídky. Já potřeboval nový impuls, abych měl z futsalu zase radost. Také už jsem měl nějaké roky a návrat domů byla nejlepší volba. Chtěl jsem s Interobalem něco dokázat a vážím si toho, že se to povedlo.
Který úspěch řadíte nejvýš?
Na reprezentační úrovni určitě bronz z mistrovství Evropy v Maďarsku. Také rád vzpomínám, jak jsme postupovali na světové šampionáty. To byla velká euforie a samotná účast byla pokaždé obrovským zážitkem. Na klubové úrovni je to asi titul po návratu do Plzně, to byl takový sen. Porazili jsme Chrudim 3:0 na zápasy, to bylo obrovské překvapení, které nikdo nečekal.
Sbírání titulů už Rešetára nenaplňuje. Futsalista hledá novou výzvu |
Další start na mistrovství světa už nepřidáte, jak byste hodnotil dosavadní průběh nevydařené kvalifikace?
Poslední zápas s Itálií v Plzni byl vyrovnaný, taktické utkání. Zase jsme chvíli před koncem vedli, ale v poslední minutě inkasovali. Podobně jako předtím v Itálii, tam nám dali vítězný gól deset vteřin před koncem. V úvodním utkání jsme se Španěly sehráli dobrý poločas, ale v tom druhém třikrát inkasovali. Mrzí mě hodně porážka ve Slovinsku, kde jsme byli lepší, za stavu 1:1 nedali penaltu a nakonec o gól prohráli. Je to škoda, mohlo být víc bodů, máme bohužel jen jeden a šance na postup už se rozplynula.
Příští rok oslavíte čtyřicáté narozeniny, do kdy se dá hrát futsal?
Nějak to neplánuji. Mám v Plzni smlouvu do konce sezony, pak se uvidí, co dál. Jestli bude chuť a další motivace. Důležité je také to, jak na tom budu po zdravotní stránce.
Těšíte se teď na jiný vrchol sezony? Už koncem října vás čeká v Plzni skupina futsalové Ligy mistrů. Věříte, že máte šanci postoupit do další fáze soutěže?
Výhodou určitě je, že hrajeme doma. Při naší první účasti, před dvěma lety jsme ještě neměli tak zkušené mužstvo. Moc se od nás nečekalo, přesto jsme uhráli skvělé výsledky. Dnes je tým vyzrálejší, všichni už máme něco za sebou. Budeme sice pod větším tlakem, ale porveme se o postup.
