Trojné salto s pěti vruty Aleše Valenty, daleký let ze středního můstku Jiřího Rašky či gymnastické umění Věry Čáslavské pod pěti kruhy v Japonsku a Mexiku.
To jsou patrně nejslavnější skoky v dějinách českého olympionismu. Zlaté ovšem bylo také překonání velkého oxeru, zmiňovaného 160 centimetrů vysokého dvojitého plotu.
Možná kdyby ve Venturově době žil spisovatel Ota Pavel, nenapsal by Pohádku o Raškovi, ale inspiroval by ho jiný heroický skok.
Ten, jenž vynesl Venturovi zlatou medaili z rukou nizozemské královny, povýšení na kapitána od prezidenta T.G. Masaryka i pět lahví šampaňského. Od dalšího jezdce Rudolfa Poplera.
„Příteli, takový kůň se ještě nenarodil!“ smál se známější krajan Popler, když mu Ventura v roce 1928 tvrdil, že na blížících se olympijských hrách někdo velký oxer zdolá.
Nakonec se to povedlo jemu samotnému a na koni, o němž se v „kádrovém“ posudku psalo: „Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!“
Jak zkrotit vzpurného koně
V Přelouči si, soudě podle posudku, s Eliotem dlouho nevěděli rady. Až jednou kolem výběhu procházel právě Ventura.
Respektovaný oficír přilákal koně na kus chleba a Eliot k údivu všech kolemjdoucích poslušně odkráčel s Venturou do stájí.
Byl to začátek partnerství, jež vyvrcholilo před devadesáti lety v nizozemské metropoli. Ventura odjížděl na olympiádu s chutí odčinit čtyři roky starý zmar. Tehdy spadl krátce před startem v Paříži ze sedla a zlomil si ruku.
Ostatně úrazy jsou v parkuru i jiných jezdeckých disciplínách poměrně běžnou záležitostí.
„Jezdectví je zvláštní tím, že se spolu o úspěch pokoušejí dva živí tvorové. Aby se sešli a měli ve stejnou chvíli nejlepší možné předpoklady - psychiku, kondici a chuť - to vyjde jen málokdy,“ tvrdí parkurový rozhodčí Milan Vítek, v osmdesáti letech stále aktivní jezdec.
Měl to štěstí, že během svého života Venturu poznal. „Byla v něm stará dobrá důstojnická čest. Tvrdil, že jezdec má být kavalír. Nejen k dámám, ale i ke koním,“ říká Vítek.
Úchvatný skok, zlato a rekord
Ventura šel sám příkladem. Měl pověst elegána a nesmírně inteligentního člověka. V Amsterdamu pak zažil životní úspěch.
Během soutěže nechyboval.
Stejně jako šest dalších závodníků čistě zvládl čistě kurz dlouhý 720 metrů s šestnácti překážkami a po následném rozeskakování mu zbyli už jen dva soupeři - francouzský poručík Bertan a švýcarský major Kuhn.
Československý olympionik František Ventura.
Právě tato trojice pak stála před rozhodující výzvou. Výška dvojitého plotu se zvedla na 160 centimetrů. Kdo si s velkým oxerem poradí?
Zvládá to jen Ventura. „Když jsme se blížili k poslednímu skoku, měl jsem takový pocit jistoty, že kdyby tam stála stodola, tak bych ji přeskočil,“ vypráví posléze.
Eliot, ten nezkrotný a vzpurný kůň z uherské pusty, se nevzpouzel. „Eliot se přes překážku krásně, elegantně přenesl,“ chválí koně.
Venturovo výsledné skóre bylo úchvatné - nejnižší v olympijských dějinách, což znamenalo zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Zlato i rekord měl čím oslavit, vždyť mu Popler dlužil pět lahví šampaňského.
