Váš kůň, zkráceně Coupé, je majetkem vaší rodiny. Poznal jste na něm už kdysi, že jednou může mít olympijský potenciál?
Coupého mám od jeho pěti let, ale nemůžu říct, že bych to o něm věděl hned na začátku. Každopádně se zlepšuje rok od roku. V osmi letech chodil parkury s obtížností 145 cm, v devíti se posunul na 150 cm a v té době už absolvoval mezinárodní tříhvězdičkové závody. Od svých deseti let se pravidelně účastní Pohárů národů a určitě má potenciál i na vetší a těžší soutěže.
Myslíte přesto, že se společně dokážete dostat ještě výš? Koni je 12, takže je v nejlepších letech.
Máme za sebou pár mezinárodních Velkých cen na úrovni 155 cm a jsme aktuálně na úrovni tří hvězd. Ale dostat se na větší závody – čtyř nebo pětihvězdičkové, což je ta nejvyšší světová úroveň, kde se skáčou překážky vysoké 160 cm, – není snadné z vícero důvodů. Nejen z finančních, ale i proto, že na tyto závody jsou přednostně vybíráni jezdci a koně, kteří se pohybují na předních místech světového žebříčku. A tam my nejsme. Takže i když se na závody přihlásíme a rádi bychom je jeli, tak nemůžeme. Je to škoda, protože kde jinde bychom se měli připravit na olympiádu či na kvalifikaci, která je na úrovni čtyř, respektive pěti hvězd? Takovou obtížnost jsem s Coupé ještě neabsolvoval.
Takže teď v pátek zažije váš kůň takto těžký závod poprvé?
Ano a řekl bych, že i pro mě to bude premiéra. A pořádná, protože parkury budou určitě hodně těžké, s výškou skoků 160 cm.
Je velký rozdíl mezi parkury označenými třemi a čtyřmi hvězdami?
Ano, je. Rozdíl je jak v samotné výšce a šířce překážek, tak i v technické náročnosti celého kurzu – vzdálenostmi mezi jednotlivými skoky, počty cvalových skoků v distancích, kratší či delší kombinace… Myslím si, že stavitel Uliano Vezzani, který pravidelně staví parkury i při Prague Playoffs v pražské O2 areně, připraví v Chuchli opravdu náročný kurz.
Český tým, který se skládá z Aleše Opatrného, Anny Kellnerové, Vladimíra Tretery a vás, musí být nejhůře druhý. Z kolika týmů?
Patříme do kvalifikační skupiny C, ve které je celkem 29 států. A na olympiádu postupují jen dva celky. Nicméně do Chuchle je přihlášeno jedenáct týmů, takže aspoň devět jich musíme porazit. A žádný další pokus už není.
Pocta i zodpovědnost. Kellnerová se chystá na kvalifikaci o Paříž v Chuchli |
Závodiště v Chuchle Areně Praha je od jara vaší domovskou stájí. Zvykl jste si už?
Ano, určitě. Podle mě je to pro koně výborné místo. Je tu spousta možností, kde s nimi pracovat, ať už to jsou pískové placy, které máme tři, nebo dvě cvalové dráhy, které využívají dopoledne dostihoví koně, ale od oběda dál na ně můžeme i my. Uprostřed závodiště je velká louka, na které se dá také pracovat, takže úplná spokojenost.
Ve stáji máte aktuálně osm koní, jak vypadá váš a jejich denní program?
Záleží, zda je závodní sezona, nebo zimní pauza. Když je sezona, jsem velmi často na několikadenních závodech zpravidla v zahraniční, kam beru vždy několik koní. Když jsem doma, přijedu kolem sedmé ráno do stáje, podívám se na tabuli, kam si zaznamenávám, co jaký kůň denně dělal, a podle toho nastavím práci na daný den. Někdo jde na lonž (kůň se pohybuje sám na kruhu, s člověkem je spojený pomocí dlouhého popruhu – lonže), s někým jdu pracovat drezurně, někdo má naplánovaný skokový trénink. Ke každému koni přistupuju individuálně. A takto je to každý den – od pondělí do neděle.
A když jste na závodech, se zbylými koňmi pracuje někdo jiný?
Ano, pomáhají mi přátelé. Mám k nim plnou důvěru. A když nemůžou, půjčí mi svého pracovního jezdce bratr, který má svoji stáj kus za Prahou. Takhle fungujeme.
Patříte do známé jezdecké rodiny, váš otec Petr Doležal je bývalý skvělý jezdec a koním se věnuje právě i váš bratr.
Ano, je to tak. Můj táta byl profesionální jezdec, absolvoval spousty Pohárů národů, dvakrát se účastnil finále Světového poháru. A my jsme v tomto prostředí s bratrem vyrostli a zůstali v něm.
Oba jste absolvovali i různé praxe v zahraničí, je to tak?
Ano, po studiu jsme odešli ven. Já jako pracovní jezdec do Německa a Belgie, kde jsem byl pět nebo šest let. A bratr šel cestou ošetřovatele, pracoval například pro Jana Topse nebo Erika Lamaze. On tedy sbíral zkušenosti u těchto velkých světových jezdců, kdežto já šel spíš cestou ježdění. Pak mě to už táhlo domů, bratra taky a začala naše spolupráce v Česku. On má svoji prodejní stáj nedaleko Loun, já zakotvil tady a táta trénuje.
Jak spolupráce s otcem funguje?
Výborně, i kdy občas panuje názorová neshoda. Ale určitě není na škodu mít dva různé názory. Nakonec se vždy dohodneme, i když to někdy trvá déle.
Ještě se vrátím k vašemu koni. Jaký Coupé je?
Úžasný charakter. Celou dobu, co ho mám. Je to pan kůň. Nikdy mě v ničem nenechal, i když se mi v parkuru něco nepovede, podrží mě. Má velké srdce, je to dobrák.
Jak jste k němu přišel?
Coupé k nám přijel v jedné várce koní na prodej z Belgie. U nás se měli trochu pojezdit a dále prodat. Když jsem si ale Coupého vyzkoušel a něco si s ním skočil, líbil se mi. Tak jsem se domluvil s bratrem, že si ho ještě chvíli nechám a pořádně vyzkouším. No a mám ho dodneška.
Ve stáji máte i koně mladé, nezkušené. S nimi závodíte v nižších soutěžích, ale v Česku moc ne. Proč?
Zpravidla je to tak, že když jedeme na velké zahraniční několikadenní závody se zkušenými koňmi, bereme s sebou i mladé, protože jsou tam soutěže vypsané speciálně pro ně. To u nás moc není, v Česku bývají závody otevřené všem. Tedy v jedné soutěži proti sobě stojí mladí koně, profesionální jezdci, děti, junioři, amatéři a tak dále. Prostě všichni. A to není spravedlivé, protože parkur pro mladé koně, ač na stejné výšce, by měl vypadat trochu jinak než například pro zkušené koně či amatérské jezdce, kteří mají parkury jako koníčka a chtějí si závod užít a mít z něj radost.
Den volna před odjezdem do Budapeště
Držte nám palce, stejně jako náš partner @albixonczech
#horse #showjumping #praha #horselifestyle
Narážíte tedy na takzvanou kategorizaci, o které se v Česku už řadu let mluví, ale zatím se k tomuto kroku nikdo neodhodlal?
Ano, přesně tak. Třeba v Německu mají spoustu soutěží pro 4, 5 či 6leté koně, mají výkonnostní třídy jezdců, kde spolu smí závodit třeba jen určitě kategorie, aby to bylo fér. Tak se zamezí míchání profesionálů, amatérů či dětí. Myslím, že tohle by mělo být i u nás. Pak se nebude stávat, že se v jednom „L“ sejde 120 koní a všichni závodí se všemi.
Při olympijské kvalifikaci v Chuchli to ale bude jiné, sem dorazí opravdu východoevropská špička. Máte pro diváky nějaký vzkaz?
Nejdřív bych chtěl všechny pozdravit a pozvat je na páteční kvalifikační závod. Budeme všichni nesmírně rádi, když přijdete, budete nám fandit a podpoříte nás, abychom první, nebo aspoň druhé místo vybojovali.
