Skoro se dotýkali oblohy, nad nimi se tyčili už jen osmitisícoví velikáni se sněhovou čepicí. Přesto bylo v Himálaji neskutečné horko.
"Kdo neměl dlouhý rukáv nebo padesátku krém, tomu se pálily chlupy na rukou," líčil horolezec Radek Jaroš.
Do toho z Prahy od "rosničky" Aleny Zárybnické chodily zprávy: Počasí nebude žádná sláva.
Na G2 vyvěsili českou vlajku s Petrem Maškem a Liborem Uhrem 17. července ve dvě odpoledne. Po krátkém odpočinku následoval výstup na jedničku úplně novou, dosud nevyzkoušenou cestou, navíc ze směru, kterým neuspělo už několik expedic. Po padesáti hodinách od opuštění základního tábora uviděla parta i druhý vrchol. Bylo 28 července půl sedmé ráno.
Jaroš začínal dvěma osmitisícovkami za rok - jednu zlezl na jaře, druhou na podzim. Pak periodu zkrátil na dva měsíce, a teď stanul na dvou vrcholech v deseti dnech.
Smutným zakončením expedice byla tragédie, která výpravu postihla. "Říkal jsem: Míříme do ráje, po dvou měsících uvidíme zeleň," líčil Jaroš. Jenže během přesunu zkolaboval jeden z kuchařů.
"Snažili jsme se ho co nejrychleji dostat dolů," popisoval český horolezec. "Nenapadlo nás, že má výškovou nemoc, mysleli jsme si, že je to jen vyčerpání. Jenže on sto metrů od místa, kde jsme plánovali postavit stan, aby si mohl odpočinout a dal se dohromady, umřel. Peklo, bylo mu dvaadvacet."
Jaroš už přesto uvažuje co dál? Do zisku Koruny Himálaje, jak svoji misi za všemi čtrnácti vrcholy přes 8 tisíc metrů bez použití kyslíku nazývá, zbývají už jen tři vrcholy: Lhoce, K2 a Annapurna.
"Všechno je ve stádiu úvah," tvrdí horolezec. "Kdyby to bylo jenom na mě, dal bych si rok oddech. Nejsložitější to bude s hledáním parťáků. Ale pořád zůstanu soudný. Říká se: čím delší dobu se nic nestalo, tím víc se blíží okamžik, kdy to přijde. To je matematika..."
