Má fazonu, zkušenosti i špičkového koně. Možná konečně nadešla jeho chvíle. Ač Kousek vyhrál na tři stovky dostihů v šesti zemích a stal se německým šampionem, na nejcennější tuzemský vavřín třiačtyřicetiletý rutinér stále čeká.
Při Velké pardubické dojel nejlépe druhý, byl i třetí, čtvrtý a pátý. „A teď bych rád zvítězil,” přeje si.
Bez šancí není. Josef Váňa starší mu svěřil Ange Guardiana, desetiletého hnědáka na vrcholu sil. „Jet tak výborného koně se nepoštěstí každý rok. Stále se zlepšuje,” pochvaluje si Kousek.
Bookmakeři více věří už jen dalšímu z Váňových koní No Time To Lose, na obhájci titulu pojede místo zraněného Jana Kratochvíla Josef Váňa mladší.
Kousek patrně nikdy neměl pro Velkou pardubickou lépe rozdané karty. Kolena se mu z toho těžko roztřesou. „Je vyzrálý,” chválí ho Jiří Charvát, první muž českého Jockey Clubu.
Pro Charvátovu stáj vyhrál Kousek před dvěma týdny v sedle Azteka prestižní závod v Meranu, o týden později triumfoval na italské půdě znovu, tentokrát ve Váňových službách.
Rána pod pás
Byla to právě česká dostihová legenda, kdo Kouskovi pomohl restartovat kariéru. V roce 2016 zaskočil uznávaného žokeje i trenéra vyhazov od stáje BORS Břeclav.
„Bral jsem to jako ránu pod pás. Profesně jsem z mého pohledu žádnou chybu neudělal, ale rozhodly vztahy s novými majiteli. Ale to už je minulost,” tvrdí Kousek smířeně.
Když bylo Kouskovi nejhůř |
Sám říká, že tehdy byl na dně. Přišel o práci trenéra i žokeje, měl se vystěhovat z bytu. Ten obýval na statku Nový Dvůr, který patřil BORS Břeclav. „Už jsme byli jednou nohou na ulici,” vzpomíná na nelehké chvíle, které prožíval i se dvěma malými děti.
Kousek se tehdy přesvědčil, že lidská paměť bývá krátká.
Úspěšná spolupráce. která vyvrcholila senzačním čtvrtým místem Universe of Gracie při Velké pardubické, byla šmahem zapomenuta. „Vypořádal jsem se s tím díky panu Váňovi. Nebýt jeho, možná bych už nezávodil,” přiznává.
Kousek sice rychle našel další “job”, přestěhoval se do Kladrub, chyběla mu ale chuť i kvalitní koně.
Nakoplo ho, až když loni na podzim výborně zajel jeden z nejhodnotnějších dostihů v Meranu. „Pan Váňa mě posadil na výtečného koně, s malým Pepčou (Josefem Váňou mladším) jsme byli shodně druzí. To byl pro mě rozhodující impuls. Řekl jsem si, že ještě nejsem starý a mám na to,” vybavuje si.
Od té doby září. A o víkendu může napsat zlatou kapitolu příběhu, který pro něj začala před dvaceti lety.
Vypotí se na kole
V roce 1998 absolvoval Velkou pardubickou poprvé. I když měl tou dobou za sebou už těžké překážkové závody, ať už v Hannoveru či Baden Badenu, byl trochu vyjukaný.
Měl respekt z pardubického závodiště i velkého počtu koní, z překážek se obával hlavně Taxisu. „Původně jsem měl jet jiného koně, ale nakonec jsem seděl na neznámém koníkovi, Foks se jmenoval,” vypráví. Byli šestí. Teď Kousek míří výš.
Ještě než bude ze hřbetu Ange Guardiana Taxisův příkop vyhlížet, ocitne se v neděli v jiném sedle. Bude šlapat na horském kole po rovinách kolem Kladrub. Vypotí se, vyčistí si hlavu.
„Vyhrát byla povinnost“Jiří Kousek o triumfu v poslední kvalifikaci |
„Vysportuju se. Podle mě je to nejlepší cesta, jak se dostih připravit,” tvrdí zkušený žokej. Oprostí se od všech vlivů, i od rodiny, jak sám pobaveně podotýká. „V den závodu nemá cenu někde sedět a koukat na videa a sestřihy, to je podle mě zase ta nejhorší varianta,” myslí si. “O výsledku se stejně rozhoduje až na dráze,” dodává.
Ta věta vystihuje Kouskův žokejský styl. Dá na intuici, umí skvěle odhadnout, co daný kůň potřebuje. “Jezdí na pocit,” cení si u něj Charvát.
Kousek Věří, že dokáže rozpoznat i to, co bude zítra sedět Ange Guardianovi.
Od trenéra Váni už ví, že desetiletý valach raději běhá ve středu startovního pole a že mu tolik nesedí tahat tempo. „Když ale jedete vzadu, zase vám hrozí větší riziko pádů,” vysvětluje Kousek, proč raději jezdí na špici.
„Až při Velké poznám, na co se bude Ange Guardian cítit. Záleží i na tom, zda se pojede rychlý, nebo pomalý závod,” přibližuje, že nelze stoprocentně sázet na předem určenou taktiku. Mluví rozvážně, do řeči se mu občas připlete slovenské slovíčko. Po otci je Brňák, ale narodil se na Slovensku.
128. ročník Velké pardubické už netrpělivě vyhlíží. „Cítím, že jsem na vítězné vlně,” těší ho. Kromě nedávných italských úspěchů si připsal také triumf v poslední kvalifikaci na největší český dostihový svátek.
Jako tradičně si před dostihem osladí kávu s mlékem medem. Bude mít pro něj stejnou příchuť i samotná Velká pardubická? „Hlavním cílem je, abychom Velkou pardubickou dokončili a koníček zůstal zdravý,” říká s nadhledem.
