"Ankety nám sportovcům určitě pomáhají. Když se umístíte někde vysoko, jednání se sponzory jsou pak o něco jednodušší (smích)," říkal 36letý pilot bobu Ivo Danilevič z Jablonce nad Nisou.
Česká dvojice potvrdila lednovou formu následným devátým místem na světovém šampionátu.
Za vámi se umístili akrobatická lyžařka Nikola Sudová a motocyklista Martin Macek. Komu byste vy dal hlas?
Nejraději oběma. Jejich výkony jsou skvělé. Nikolu znám, byl jsem se na ni podívat na olympiádě a co v těch boulích závodnice předvádějí, to je neskutečné. No a Dakar? To je taky šílená věc. Minimálně přežít ve zdraví a ještě zajet takový výsledek..., jak říkám těžko bych se rozhodoval, pro koho bych hlasoval.
Před měsícem jste vybojovali senzační titul mistra Evropy ve dvojbobech. Už vám vlastně došlo, co jste dokázali?
Abych řekl pravdu, na to ještě nebyl ani čas, pořád jsem v zátahu. Až teď jsme se dostali na pár dní domů.
|
Sportovec měsíce ledna |
Měnil byste třeba titul evropského šampiona za přední místa v celkovém hodnocení Světového poháru?
Určitě ne. Je lepší být jednou první, než dvakrát druhý nebo třetí. Ten evropský titul má svoji váhu. Hlavně si cením, že jsme porazili kompletní špičku včetně olympijského vítěze Langeho, nikdo nechyběl.
Necítíte teď na sobě tlak, když jdete do závodů jakomistři Evropy? Každý čeká, že budete dojíždět ve výsledcích hodně nahoře...
Někdo na to může takhle nahlížet, ale je třeba si uvědomit, že konkurence v seriálu Světového poháru je fakt hrozně silná. Není lehké se tam prosadit. S materiálem, co máme, budeme spokojení, když bude náš dvojbob dojíždět do desítky. Každého takového umístění si hodně vážím.
Otázka pro vítězeOd třetího Martina Macka "Zajímalo by mě, jestli v bobech hraje tak velkou roli kvalita nožů." Danilevič: "Ano, odhadl bych to na padesát procent výsledku. Výběr nožů je alchymie. Na určité typy drah platí určité nože. Když zvolíte špatně, může to dělat od tři čtvrtě vteřiny víc. Je to sice malý časový úsek, ale ve Světovém poháru to může být až 15 míst, což je hodně." |
To se vám povedlo ve víkendovém závodě v italské Cesaně, kde jste skončili desátí. Ale na místě brzdaře byl za vámi místo obvyklého parťáka Gomoly Jan Stokláska. Proč ta změna?
Kluci jsou hodně unavení. Denně je tvrdý běžecký trénink. Občas je třeba to prostřídat, aby si lidi odpočinuli a připravili se na další závody. A taky je třeba zkoušet mladé, aby se otrkali.
V sezoně žijete kočovný život, jezdíte po světě, ale narozdíl třeba od tenistů máte jen pár míst, kde je dráha, a tam se pořád vracíte. Není to trochu stereotyp?
Určitě. Je to pořád dokola. Ale my stejně známe z těch míst jen hotel, dráhu a garáž, kde připravujeme boby. Někam si jít třeba zalyžovat nebo na výlet, to nehrozí. Máme obvykle jeden den volna a ten věnujeme regeneraci. Bazén, sauna, to je všechno.
Na co se nejvíc těšíte po skončení sezony?
V první řadě na rodinu a na chvíli klidu. A asi tak po měsíci odpočinku bychom chtěli zařadit nějaký rehabilitační pobyt v teple, abychom byli dobře připravení na letní sezonu.
Jak dlouho vlastně sedíte za řidítky bobu a jak dlouho chcete u tohoto adrenalinu ještě vydržet?
Do bobu jsem poprvé usedl někdy v roce 1994 a naostro jsem do toho vletěl tak před deseti roky v Evropském poháru. Přiznám, že konec jsem plánoval po loňské olympiádě, protože jsem pořád nějak soupeřil se svými zády. Ale musím zaklepat, že se to dobrou rehabilitací srovnalo a zatím to drží. Nebudu proto nic plánovat, budu to řešit rok od roku. Buď to půjde, a když ne, tak to předám mladším.
