Jeho hvězda ve 33 letech nezadržitelně zapadá. Při aténské olympiádě nepřežil na padesátimetrové trati ani rozplavbu.
"Už mi chybí dravost mládí. Někdy jsem jako líná kočka, která by nejraději seděla na křesle a ptá se sama sebe: Co tady ještě dělám?" říkal již na hrách v Sydney 2000. Přesto vydržel další čtyři roky.
Přátelé mu říkali Saša a obdivovatelé Ruská raketa. Měl hluboké, tmavé oči, vystouplé lícní kosti, a když jej postihl záchvat velikášství, hovořil jako Muhammad Ali s ruským přízvukem.
"Nesním jako jiní muži o slavných herečkách," povídal. "Naopak. Herečky by měly snít o mně. Protože já jsem realita, ony jen fikce."
Do osmi let se vody bál, než ho otec ve Sverdlovsku nekompromisně hodil do bazénu. "Od té doby jsem z něj nevylezl."
Na hrách v Barceloně 1992 i Atlantě 1996 ovládl sprinty na 50 i 100 metrů, což nikdo jiný v historii nedokázal. V Sydney přidal stříbro ze stovky. "Díky Gennadijovi. Ten mi pomohl, byl jako můj druhý otec," pokaždé připomínal svůj stín, Gennadije Tureckého.
Bývalý kouč reprezentace SSSR předělal dobrého znakaře na famózního kraulaře, později následoval plavcovu rodinu při stěhování do Austrálie a Švýcarska.
Ovšem kariéra dvoumetrového ruského obra mohla skončit mnohem dřív. V roce 1996 jej napadl v Moskvě pouliční gang. Útočníkův nůž zasáhl ledvinu i membránu, která kryje plíce. Deset hodin zachraňovali lékaři Popovův život. "Naštěstí moje duše a mozek zasaženy nebyly, jen svaly," tvrdil a vtipkoval: "Při operaci mi lékaři voperovali do těla motorek. Proto tak rychle plavu."
Letos se pomyslný motorek zadrhl. Je opotřebovaný. Ovšem na zasedáních Mezinárodního olympijského výboru, jehož je členem, prý Popov nikdy neopomene vyhledat hotelový bazén.
