Prohlížíme si vaši novou přilbu. Jak často ji měníte?
Na každou sezonu mám novou. Od zadního kola motorek odlétávají kamínky z dráhy, což přilbu ničí. Jde ale také o bezpečnost. Přilba by dvě sezony vydržela, ale je lepší ji měnit každý rok.
Zdeněk SimotaČtyřiatřicetiletý plochodrážní jezdec se stal v roce 2004 českým juniorským mistrem, závodil v Anglii, Polsku, Dánsku či Maďarsku. V roce 2008 se vážně zranil. Po zlomenině krční páteře se po roce vrátil k závodění. |
Co obnáší proces výběru nové přilby? Volíte si z nabídky firem, nebo si necháváte připravit svoji na míru?
Hlavu mám jenom jednu, proto si vybírám jednu z nejlepších přileb značky Arai nebo Shoei. Rozdíl je v designu a také ve hmotnosti. Arai váží 1 450 gramů, Shoei je o něco lehčí. Pro moji sešroubovanou páteř je důležitý každý gram, který nemusím nosit.
Přilbu máte celou černou. Jak je to s grafikou? Můžete si navrhnout vlastní?
Dříve jsem si nechával přilby stříkat, ale to je stejně drahé jako přilba samotná. Navíc při závodech si ji zakryjeme povlakem podle dráhy, ve které startujeme, takže moc vidět není. Nejlepší závodníci mají čtyři helmy ve čtyřech barvách, aby na ni nemuseli nosit povlaky. Celkově je to spíš móda pro mladší. Cenově se nejlepší přilby pohybují mezi 10 a 15 tisíci korun.
Přejděme od vaší přilby k říjnové Zlaté přilbě, nejslavnějšímu závodu u nás. Byl jste třetí nejlepší z Čechů, 21. místem jste vyrovnal svůj nejlepší výsledek. Jste spokojený?
Vždycky to může být lepší. Ale vzhledem k tomu, kolik jsem v této sezoně odjel závodů, tak mohu být celkem spokojený. Závod se pro mě rozhodoval ve čtvrtfinále, které mi příliš nevyšlo.
Jak vnímáte atmosféru velkého závodu v Pardubicích? Nejlepší jezdci, plné tribuny, dlouhá historie.
Je znát, o jak prestižní závod jde. I pro zahraniční jezdce je vítězství na Zlaté přilbě jedním z největších cílů v celé kariéře. Pro české jezdce je úspěchem, když mohou do závodu nastoupit.
V aktuální sezoně jste obhájil prvenství v přeboru jednotlivců, v extralize vám se Slaným těsně utekl mistrovský titul. Byl to pro vás úspěšný rok?
Ztracený extraligový titul nás hodně mrzí. Prvenství nám znovu proklouzlo doslova mezi prsty. Jinak jsem odjel osm závodů extraligy, osm závodů přeboru jednotlivců, několik volných závodů v zahraničí. Dohromady je to okolo třiceti podniků, což je rozdíl oproti těm, kteří sedí na motorce i čtyřikrát v týdnu. Trénink je znát, ale podmínky u nás nejsou dobré.
Vaši kariéru výrazně ovlivnilo vážné zranění krční páteře. Na ten den asi nikdy nezapomenete, že?
Třicátého dubna 2008 jsem si na májce opekl buřty a vyrazil na závod do Polska, kde jsem si druhý den zlomil krční páteř. Rok jsem se léčil. Pak jsem se k závodění vrátil, ale už to není jako předtím. Člověku tak vážné zranění v hlavě zůstane. Hlavně moji nejbližší mě přemlouvali, abych toho nechal. Ale já už v nemocnici byl rozhodnutý, že budu jezdit dál.
Po třech letech jste se dočkal vytouženého návratu do Anglie. Splnil se tím váš cíl vrátit se na Britské ostrovy?
Ano, po zranění jsem se tam toužil vrátit. Myslel jsem, že to vyjde dřív. Ale v Anglii funguje spravedlivý systém, že každý tým se musí vejít se svými sedmi jezdci do koeficientu 42,5 bodu. Je to obdoba platových stropů v hokejové NHL. Kvůli bodovým koeficientům se můj návrat delší dobu nedařil. Nyní se vracím do Plymouthu do druhé ligy.
Plochodrážní sport v Anglii a v Česku se nedá srovnávat, že?
Vůbec ne. V Anglii je plochá dráha na úplně jiné úrovni. Závody se jezdí i v pracovním týdnu večer pod umělým osvětlením, chodí tisíce fanoušků. Ještě bouřlivější atmosféra už je pouze v Polsku či ve Švédsku.
Chtěl byste v Anglii zakončit svoji plochodrážní kariéru?
V Anglii jsem byl sedm let. Jakmile zde strávíte deset let, tak klub pro jezdce uspořádá takový rozlučkový závod. A celý výtěžek ze vstupného a od sponzorů putuje jezdci. Takže bych se chtěl po deseti letech tímto závodem rozloučit. Pak bych asi ještě pokračoval v kariéře v Česku, protože mě závodění baví.
