Když ve středu pozdě v noci mířil z písečných plání, uprostřed nichž se rekordní jízda odehrála, byl Vršecký samý úsměv.
Ten sice z jeho obličeje nemizí takřka nikdy, ale nervozita tentokrát přemohla i jeho. "Strach rozhodně nemám, ale nikdo netušíme, jak se bude auto v tak extrémní situaci chovat. Z toho jsem trochu nervózní," svěřoval se.
Na rekordní odpoledne se však dobře vyspal. Vstával až před obědem a pak si zapózoval u vozu, s nímž měl společně dokázat, že týmový cíl nebyl pouhým snem. Výjimečnost rekordního pokusu mu trochu svazovala nohy.
"Těžko se to popisuje, ale je to jiné, než Evropský pohár. Tam pokaždé vím, že se na závod můžu dokonale připravit. Znám, jak se auto bude chovat na rovince, jak v zatáčce, kdy mám dobržďovat a kdy to můžu pustit," porovnával, zda se cítí jinak, než před závody, v nichž jeho vůz dosahuje maximálně 160 kilometrové rychlosti.
Nervozita dostoupala vrcholu krátce před startem; do kabiny Buggyry mířily objektivy televizních kamer, každý sledoval hlavně závodníkovy reakce.
Ten už v tu dobu zachovával stoický klid, na podobný mumraj je za závodů zvyklý. "V těch chvílích se už musím dokonale soustředit na svoji práci. Každá chyba může být kritická," popisoval později, jak se s tlakem okolí vyrovnával.
Průběh jízdy však byl nakonec příjemnější, než se dalo očekávat. "Auto se chovalo poměrně klidně, neměl jsem problémy ho zvládnout," pochvaloval si Vršecký ovládání.
Nejnepříjemnější prý byly děsivé zvuky, které se ozývaly v kabině. "To byly fakt hrozný rány, to jediné mi bylo opravdu nepříjemné," přiznal. Obrovskou rychlost ale neudržoval dlouho.
Po dvanácti sekundách už mohl ubrat plyn a čekat, až se jeho modrá Buggyra postupně dostane na rychlost, při níž bude možné bez obav brzdit.
A na konci třináctikilometrového úseku v chvějícím se horkém vzduchu už viděl mávající techniky, kteří znali dosažený čas. "V té chvíli jsem si říkal, že to mohlo trvat o trochu déle,"
zalitoval, že v obou jízdách se do rekordního tempa dostal jen na krátký okamžik.
Hned po příjezdu do depa si ze všeho nejvíce přál opustit kabinu, v níž byl zvenku uzamčen pomocí silných šroubů. Ani ty prý ale nezabránily, aby se dveře při jízdě trochu neotevřely. "Ten tlak byl obrovský, na chvíli se objevila u dveří skulina," vzpomněl si Vršecký na další nepříjemný moment.
O radost se v depu postaveném na jednom z dálničních odpočívadel podělil nejdříve s Martinem Kolocem, zakladatelem týmu Buggyra, který ho k závodění před lety přivedl.
Tehdy Vršeckého znala jen úzká skupina lidí zajímající se o motoristické disciplíny na vodě. Roudnický mladíček byl v té době totiž už pětinásobným mistrem České republiky v jízdě na vodním skútru.
Po vysednutí čekala na Vršeckého druhá, neméně důležitá část rekordu. Do nekonečna musel odpovídat na otázky televizních štábů z různých částí emirátů, dokumentární film přijela natáčet německá DSF, záběry se objeví v České televizi, slovenské Markíze, na TV Praha i Galaxii sport.
Vršecký ale nepůsobil vůbec unaveně a slavné chvíle zvládnul bez potíží. V ústraní si ale trochu přece jen povzdychl. "Ráno bych ten svěťák bral všema deseti, ale teď jsem trochu zklamán, že jsme ještě nemohli zaútočit na tu třístovku. Ale co není, může být," mávnul rukou, než se definitivně vysvlékl z kombinézy a vydal se na zpáteční cestu do Dubaje.
Vzpomínky na velký den mu však jen tak z paměti nevymizí.
