„Jmenuje se to prasklá manžeta rotátoru v levém rameni. Do té doby jsem nikdy neslyšel, že něco takového v těle vůbec mám,“ usmívá se šestačtyřicetiletý Pech.
Další závody absolvoval pod práškami a injekcemi, přesto pilot plzeňského EuroOil Teamu se spolujezdcem Petrem Uhlem válel. Vyhráli pět ze sedmi podniků letošního kalendáře domácího šampionátu, což by znamenalo suverénní titul. Jenže jejich výsledky s Fordem Focus WRC se nepočítaly, auta kategorie WRC totiž do celkového hodnocení nesmí zasahovat.
Českem projede král Sébastien II., ikona rallye se ukáže nejen v Chuchli |
Operace byla nevyhnutelná?
Lékaři mi vysvětlili, že mi v rameni chybí něco jako úpon. Vaz, který se musí sesponkovat. Nebylo to akutní, mohlo se počkat až na konec sezony. Operace dopadla dobře, teď musím odpočívat, rekonvalescence bude chvíli trvat. Ale mám slíbeno, že do práce můžu, jen ruku budu mít nějaký čas přivázanou k břichu.
Hodně vás zranění limitovalo při závodění?
Závodní auto jsem mohl paradoxně řídit celkem v klidu. Měl jsem jen nějakou injekci, abych nechytil zánět. Větší problém byl řídit sériové auto, protože tam jsou ty pohyby úplně jiné. Třeba natáhnout levou ruku pro propisku, to byl problém. Chyběl úpon, který dělá určitou činnost. S bolestí jsem se učil žít, ale ruka postupně slábla, jak si člověk stále víc ulevoval. Takže operaci jsem si pak už sám nařídil.
Je šance, že byste stihl tradiční Pražský Rallysprint, který se koná začátkem prosince?
Chtěl bych, není to vyloučené. Ale pan primář říkal, že se teprve uvidí, jak se ruka bude hojit. Je to padesát na padesát.
Václav Pech ve svém voze
Máte za sebou skvělou sezonu, ovládl jste pět podniků domácího šampionátu ze sedmi. Nemrzí vás přece jen, že jste nemohl zasáhnout do celkového pořadí a jet o český titul?
Bez možnosti bojovat o titul jsme jeli druhou sezonu. A musím říci, že už mi to přestalo vadit. Souboje, které zažíváme s Honzou Kopeckým, s Filipem Marešem nebo Dominikem Stříteským, to je přesně důvod, proč jsme to začali dělat. Nikdy jsem si nemyslel, že dosáhneme takového vrcholu. Že pojedeme soutěž od začátku do konce ve vteřinách, budou rozhodovat desetinky a skončí to nakonec vteřinu od sebe. A my to dokázali celou sezonu opakovat. Pro nás s Petrem je to něco fantastického, fakt si to užíváme. I když nemůžeme jet o titul, jedeme o jednotlivá vítězství. To je hlavní motivace, proč závodíme.
Co říkáte na výzvy Jana Kopeckého, českého šampiona? Ať si pořídíte stejné auto jako má on a pak si to rozdáte o titul?
Samozřejmě jsem nad tím přemýšlel. Ale pokud se on cítí ve stavu, že my máme silnější auto, tak musím podotknout, že tak to vůbec není. FIA nějakým způsobem zamrazila výkony vozů na tři sta koní, ať je to dvoulitr nebo šestnáctka. Je to omezené také dalšími věcmi. Ale i když se od toho oprostím, nikdy jsem tedy neslyšel výzvu, aby si ten se silnějším autem vzal to slabší. Má to být spíš naopak, ne?
Takže spíš vy byste vyzval svého hlavního rivala, aby usedl do speciálu WRC?
Tu výzvu už několikrát dostal. Když si Honza stěžuje, že jedeme s „wéercéčkem“, on má tu možnost úplně stejnou. Taky ještě někde mají tovární škodovku, se kterou závodili. A když ne vlastní, třeba Karel Trněný ty auta má a půjčuje. Je to strašně jednoduché porovnání. Ať si vezme WRC a je to.
Jan Kopecký s Janem Hlouškem se svojí fabií během Barum rallye Zlín
Bavíte se o tom často?
No, my se během rallye ke společné řeči zase tak moc nedostaneme... (pousměje se)
Škoda Fabia RS Rally2, kterou pilotuje právě Jan Kopecký, vás opravdu neláká?
Samozřejmě se to dá někam posunout, také koukáme po autě kategorie R5. (Například Dominik Stříteský závodil letos se Škodou Fabií R5, pozn. aut.) Ale zatím kromě škodovky nic pořádně konkurenceschopného není, to se musí říci jednoznačně. A nechci se momentálně tlačit do škodovky, spíš koukáme po jiných značkách. Ty zatím nejsou k dispozici, čekáme. Příští sezona tak nejspíš zůstane úplně stejná.
Už tento týden se v Česku pojede Středoevropská rallye, při níž se premiérově bude závodit o body do mistrovství světa na českém území. Hned ve čtvrtek zavítá i do Klatov, pojede se známý Čínovský okruh. Pojedete se na Šumavu podívat?
Určitě, hrozně mě to zajímá! Chci vidět všechna nová auta v akci. Jak jedou a jak se chovají na tratích, které dobře znám.
OBRAZEM: (Ne)utajený test. Hvězdy světové rallye se na Šumavě neschovaly |
Kdybyste byl zdravý, byla by šance vidět vás přímo na trati?
Asi ne. Nějaké úvahy sice byly, ale i vzhledem k harmonogramu a termínu soutěže nebyla úplně chuť a prostor se toho zúčastnit.
Tak pojďme k sezoně. Kterého vítězství si ceníte nejvíc?
Tyhle otázky padají často, ale opravdu nejde vybrat jeden závod a povýšit ho nad ostatní. Dá se možná říci, že nejtěžší je Barumka, ale třeba Pačejov byl tak strašně vyhrocený od začátku do konce, navíc se měnilo počasí, že jsme to tempo zase posunuli o kousek dál. Po celou dobu to bylo na hraně, někdy i za ní, sprint od začátku do konce. To na Barumce jsem někdy cítil, že jsem zatáčku mohl jet rychleji. Každá soutěž je jiná a nemůžu vyzdvihnout jedno vítězství.
Ani zmíněný Pačejov, závěrečný podnik mistrovství, kde jste předtím dlouho nevyhrál?
Z tohoto pohledu ne. Ono je kolikrát lepší soutěž dokončit druhý, byť s malinkým odstupem, než vyhrát s minutovým náskokem. To se nám v Pačejově stávalo v minulých letech. Byli jsme druzí nebo třetí, ale závod nabídl fantastické souboje. Letos byla každá soutěž v něčem strašně obtížná. Třeba Valaška na vodě, klouzalo to, do poslední vložky jsme bojovali s Filipem a s Honzou. A tak můžu pokračovat. Šumava, Český Krumlov, Hustopeče... Nejde vybrat jednu. Pačejov byl krásný, protože je doma. Dorazilo strašně známých lidí, fanoušků, atmosféra byla neuvěřitelná, vyšlo i počasí. Ale přesto ho nemůžu povýšit nad další soutěže.
Zdá se, že je pro vás cennější být o tři vteřiny druhý, než vyhrát v klidu o dvě minuty.
Jednoznačně! Každý závod stojí velké peníze, úsilí mechaniků, celých týmů i nás jezdců. A když odstartujete, pak už by to měl být pořádný sport. Než vyhrávat o dvě minuty, to je lepší se svézt na uzavřené trati za Plzní, dát to na sto procent a poznat auto na hraně. To je zajímavější, než projet závod s velkým náskokem a vyhrát. Ty zážitky jsou od sebe obrovsky vzdálené.
Zkusme odbočit jinam. Nedávno jste se již poněkolikáté objevil v pořadu ČT Zázraky přírody. Jak spolupráce vznikla?
Poprvé jsme byli oslovení už před více než deseti lety. Tenkrát jsme jezdili na sněhu s fabií, já jsem vozil Vláďu Kořena. Pak jsem tam byl asi dvakrát jako host či konzultant, teď se ozvali znovu, zda bychom něco nevymysleli.
Vladimíra Kořena a Maroše Kramára jste svezl speciálem naostro na suchu.
Kluci v tomhle autě na suchém asfaltu nikdy nejeli. Na sněhu je to pomalé, hezké. Teď jsem věděl, že budou mít problém vše vnímat. Na úzké trati, kterou dokonale znám, jede se od zatáčky do zatáčky... Upřímně, já bych si vedle řidiče nikdy nesedl, to chci předeslat. Nedal bych to. (smích) Také s tím měli trable, ale o to lépe to pak vypadalo v televizi.
Opravdu jste si nikdy nezkusil číst rozpis jako spolujezdec?
Vůbec. Jednou mě ukecal Karel Trojan, když si půjčoval našeho focuse, to bylo někdy na konci sezony 2020. Regulérně jsem vydržel asi kilometr a to Karlovi hodně věřím. Asi je to nějaká vnitřní fobie, když necítím, že auto řídím. Tu energii, když místo mě brzdí někdo jiný, prostě nedávám. Jet v autě vedle řidiče pomalu po Plzni, to jo. Ale v závoďáku jsem nepříčetný.
Ani letitého spolujezdce Petra Uhla za volant nepouštíte?
Když jsem hodně utahaný, veze mě ze závodů. Klidně vedle něj usnu. On je poctivý typ řidiče, který jede po dálnici sto třicet a obcí padesát, nepotřebuje rychlost zvýšit ani na tolerantní pětapadesátku. Ale do závoďáku se Petr nehrne.
