Na Dakaru jste byl desetkrát - a vždycky jste dojel do cíle. Někdo proto v nadsázce řekl, že jste robot. Cítíte se tak?
No tak to v žádném případě. Na třicátém místě, kde jsem skončil já, už musí dojet snad každý... S tím výsledkem jsem nespokojený, ale líp to bohužel nešlo.
Proč?
Možná jsem někde mohl jet rychleji, ale nechtěl jsem skončit v kotrmelcích nebo zničit motorku. Navíc moje koleno není po loňském zranění v takovém pořádku, abych mohl pořádně závodit.
Co s kolenem máte?
Nechci, aby to vyznělo jako výmluva, ale nemám v něm křížové vazy. Na konci prázdnin jsem se zranil na rallye v Řecku, kdy jsem si přetrhl doslova všechno v koleni a nešlo to opravit najednou. Nechtěl jsem jet Dakar přímo z nemocničního lůžka, takže jsem si nechal operovat jen boční vazy a na ty křížové jdu až teď. Strašně mě to limitovalo, jel jsem už doslova na morál. Navíc se k tomu přičetlo spoustu drobných technických problémů.
Ale stejně trochu připomínáte robota: dojel jste z vašeho týmu jako jediný a mezi českými motorkáři mezi dvěma z celkových pěti.
Víte, co za tím je? Ta moje touha od 14 let se dostat na Dakar. Když podstoupíte celé to martyrium a konečně se tam probojujete, při každém problému se vám pak všechno přehrává před očima. Krize na Dakaru jsou, ale jsem asi psychicky odolnější než jiní. Spíš mě rozhodí špatné lidské vztahy než náročnost závodu. Do cíle mi hodně pomáhají i lidé, které mám kolem sebe v týmu. Jim patří velký dík.
Váš týmový kolega Lhotský vzdal kvůli dehydrataci. Vy jste ve vedru problém neměl?
Ale ano. V té etapě bylo kolem 48 stupňů ve stínu a když na slunci teploměr vyšplhal na osmdesát, kluci radši přestali měřit, aby si neudělali díru do hlavy. Ale člověk si musí umět ulevit - a hlavně nesmí někde postávat. To je úplný děs, vedro se pak znásobí.
Kdy vám bylo nejhůř?
No tak zrovna v téhle kritické etapě jsem udělal amatérskou chybu, kdy jsem si málem zlomil ruku. Jeli jsme desítky kilometrů křovím. Uviděl jsem, že mám mezi vidlicemi velké třícentimetrové trny, a lekl jsem se, že mi propíchnou hadici. Nechtěl jsem zastavovat, abych se ve vedru neuvařil, a za jízdy jsem tam strčil ruku. Jenže přitom jsem zatočil doleva, ruku jsem si skřípl a přelétl jsem motorku. Před zlomeninou zápěstí mě zachránily jen hodinky, které byly na dva kusy. Bylo to až komické, opravdu nesmyslná chyba. Ale i takové věci člověk na Dakaru zažívá.
Může vás tam vůbec ještě něco překvapit?
Letos jsem si poprvé řekl: „Co mě tady ještě čeká?“ Představte si jarní deště v horách, kdy z nebe proudí obrovské kapky. Stojím na široké cestě a koukám se na horizont: tři minuty do startu. Nemohl jsem uvěřit, že nás pustí na trať v takovém dešti. Bylo to zase něco nového. Vozím s sebou různé malůvky od svých dětí a dcerka mi letos napsala: Desetkrát a stále poprvé. Tak takhle nějak to bylo.
Co člověk cítí na cílové rampě, když už má všechny útrapy za sebou?
Víte, Dakar se musí dělat den po dni. Musí se kousat po kouskách jako chleba, až nakonec sníte celý bochník. A pak najednou přijde den, kdy si uvědomíte, že zítra nemusíte rozdělávat stan, už je konec. Když si řeknete: „Dneska je teprve druhý den a já už jsem vyřízený,“ tak vás to semele. Musíte vždycky myslet jen na to, co máte bezprostředně před sebou. Potom to z vás spadne. A nakonec přijdou i ty úsměvy v cíli.
Na Dakaru je tradičně silná československá stopa. Mezi motocyklisty byl dokonce Slovák Štefan Svitko na skvělém druhém místě. Co jste tomu říkal?
Už dávno jsem věděl, že bude úspěšný. V 2014 jsem s ním jel v jednom týmu a jak jsem za ním spěchal, udělal jsem svůj nejlepší výsledek na Dakaru - 18. místo. Skromnost, vynikající fyzička i chuť vítězit z něj udělaly dobrého závodníka. Navíc je psychicky nesmírně odolný a nenechá se rozhodit věcmi, které se dějí mezi „velkými kluky“. Jako Slováka ho mnozí podceňují, ale on to háže za hlavu. Čekal jsem na něj v cíli, kde jsme se přátelsky objali. Dokonce mě napadlo, že by bylo dobré se s ním dát někdy zase dohromady a jet mu dvojku, která mu v případě problémů na trati pomůže. Samozřejmě máme každý svůj tým, ale představa to je hezká. A jeho druhé místo, to je supervýkon. Hřeje mě, že v jeho cestě nahoru jsem byl i já.
Zajímavostí je, že tři z pěti českých motorkářů na Dakaru byli z Libereckého kraje. Kromě vás ještě Jan Veselý a Milan Engel.
Líbí se mi, že tady máme historickou líheň Dakaru. Od počátků Liazu bylo hodně závodníků z Liberce nebo Jablonce: kamioňáci Moskal, Joklík, Kakrda, Fajtl nebo motorkář Macek. Hrozně mě těší, že jsem z tohohle enduráckého závodního kraje.
Jak budete po Dakaru relaxovat?
V nemocnici, musím na plastiku těch křížových vazů. Vyhlášený doktor Holibka z Olomouce nejenže mi opraví nohu, ale taky hlavu. Už jsem u něj byl na operaci několikrát, a když mi potom řekne: „Hele, máš to jako miminko,“ tak já mu věřím a rekonvalescence mi pak trvá o půlku kratší dobu. Teď se to zrovna časově hodí, zásadní závody začínají až v červnu. Do té doby se dám dohromady, jen si musím dávat víc pozor na jídelníček.
Někde se uvádí, že máte Dakarů ve skutečnosti jen devět. Jak to tedy je?
Někteří mi najednou přestali počítat rok 2008, kdy se zrušil závod v Africe a pořadatel udělal náhradu v Evropě, ale za plné konkurence. Nevím, proč to najednou někdo nepočítá. Na druhou stranu mi to zase dodává motivaci pokračovat, abych měl opravdu ten desátý Dakar.
Takže pojedete i za rok?
Samozřejmě bych chtěl. Jsem pod smlouvou v Barth Racingu a uvidíme, jak se tým rozhodne. Vím, že na to pořád mám. I když se mi to v mých očích letos moc nepodařilo, tak věřím, že v budoucnosti ještě dokážu něco zajet, i když konkurence hodně roste.
