Rozpis byl zakázán
Jen na oči bez rozpisů tratí rychlostních zkoušek, který patří k největším pomůckám v orientaci posádky při jízdě po měřeném úseku, absolvoval sedmkrát v osmdesátých letech slavnou britskou v RAC Rally legendární český soutěžák Ladislav Křeček.
"Před startem rychlostky přišel komisař a kontroloval, zda nemáme v autě rozpis tratě. Ten byl v době, kdy jsem tam startoval, naprosto zakázaný. Komisař se díval i mezi bezpečnostní rám a střechu, zda tam nemáme noty schované. Proto tehdy měli největší cenu navigátoři, kteří během roku startovali v britském šampionátu. Ten se jezdil po stejných tratích jako RAC Rally. Já jsem jel s Bořkem Motlem a ten se na Ostrovy dostal stejně jako já jen při vlastní soutěži. O to jsme to měli těžší," vzpomíná Křeček.
Kromě zákazu rozpisu a tréninku vůbec utkvěly Ladislavu Křečkovi v paměti především neustálé změny počasí a neuvěřitelně klouzavý povrch lesních cest. "Kdo v Británii nejel, tak těžko pochopí. Šotolina samozřejmě klouže, ale ta ostrovní se mění snad po každých deseti metrech. Protože jsme nesměli trénovat, tak bylo obtížné správně přečíst povrch lesních cest, po kterých rallye převážně vedla. K tomu se připojily rozmary počasí a také třeba více než tři tisíce kilometrů. Trať tehdy vedla až na sever Skotska a ne jako nyní, kdy se jede jen ve Walesu," vysvětluje Křeček.
Ten Britskou rallye absolvoval vždy v barvách škodováckého továrního týmu s modely s poháněnou zadní nápravou. S favoritem, tedy s předním pohonem, už na Ostrovech nestartoval. "Byl jsem na RAC ještě jako doprovod Pavla Sibery při premiérovém startu s favoritem v devětaosmdesátém roce. Ale to už se předpisy pro soutěž postupně měnily. Už se třeba mohly trénovat některé rychlostní zkoušky, což bylo rozumné. Auta byla stále rychlejší a jet rallye jen na oči bylo nebezpečné," míní bývalý tovární pilot.
Bylo to jako cesta do pekla
Splněný klukovský sen bývá tím nejpříjemnějším okamžikem v životě. Plzeňský soutěžák Milan Liška si ho naplnil před dvěma roky. Tehdy stál se svým soukromým týmem a vozem Mitsubishi Carisma skupiny N poprvé na startu Network Q Rally. V Liškově stáji to dva týdny před startem vypadalo jako ve válečném štábu. Tým se na cestu chystal ve velkém stylu. Doprovod tvořilo patnáct lidí.
"Nevěděli jsme o soutěži téměř nic. Jen to, že se jede po šotolinových cestách. Vypravil jsem se proto do Walesu, ale na rychlostních zkouškách byly závory a pokud jsem chtěl vidět alespoň kousek tratě, tak jsem musel jít pěšky. Ale stejně jsem se mnoho nedověděl," vzpomíná Milan Liška.
Dnes se mu při slovech Britská rallye vybaví především neuvěřitelně nepříjemné počasí a lesní cesty lemované statisíci fanoušků. Vzpomíná především na závěr druhé etapy v devětadevadesátém roce. "To už jsem jel po tmě a na rychlostní zkoušce Margam, která je letos závěrečným testem rallye, jsem si připadal jako při cestě do pekla. Okolo cest byly statisíce fanoušků, kterým byla zima a rozdělali kolem silnic ohně. Trať byla osvětlená plameny a za tím stály nekonečné davy lidí. Prostě něco jako scéna z fantastického filmu," říká Plzeňan, který tehdy rallye nedokončil. Pouť po kluzkým lesních cestách zakončil kotoulem jen pár metrů od tovární škodovky WRC Armina Schwarze.
O rok později už byl plzeňský závodník úspěšnější. Mitsubishi dovezl do cíle téměř bez škrábanců. Ovšem říká, že počasí se před rokem vůbec nevyznamenalo. "Britové tvrdili, že dva měsíce před startem neustále pršelo. Na lesních cestách to bylo vidět. Voda odnesla povrch a jeli jsme téměř po kočičích hlavách, které tvoří podklad cest. Ovšem za pár metrů to bylo jinak, tak zřejmě pršelo méně. Nejhorší to bylo v místech, kde se těžilo dřevo. Tam to bylo jako na ledě. A na Margamu jsem tentokrát fanoušky vůbec neviděl. Byla totiž mlha, ve které bylo vidět tak na deset metrů před auto," doplňuje Liška.
